Honza lenoch

Svět neviděl takového lenocha, jako byl Honza. Vodil jenom kozu na pastvu, ale pořád si stěžoval, že ho dřina utrápí. Hekal, že ho od líhání na pastvě brní záda a kdesi cosi, jenom u mísy byl vždycky první. 
„Kdybych nepásl kozu, to by byl život,“ říkával často. „Celý den bych proležel v měkkých peřinách.“ 
A lámal si hlavu, jak to zařídit. Přemýšlel pěkně pomaličku a za nějaký měsíc mu přece něco napadlo. Zaradoval se: 
„Už vím, co udělám. Ožením se s tlustou Trinou, ta chodí také pást kozu. Může pást mou i svou a já zůstanu doma a budu mít po trápení.“ 
Protáhl se a šel požádat rodiče tlusté Triny o dceru. Rodiče mu Trinu rádi dali. Honza je líný, Trina je líná, aspoň se o práci nebudou hádat, mysleli si. 
Honza si vzal Trinu za ženu a Trina chodila na pastvu sama. Když si Honza hodně poležel v měkkých peřinách, vstal a trochu se prošel z kouta do kouta, aby mu poležení zase chutnalo. Potom si lehl a lenošil dál. 
Ale ani tlusté Trině se nechtělo chodit na pastvu. 
„Milý Honzo,“ řekla jednoho dne, „proč si máme kazit život? Bude lépe, když vyměníme kozy našemu sousedovi za úl. Ty hloupé kozy stejně každé ráno mečí a budí nás. Úl postavíme za domem a nemusíme se o nic starat. Včely nikdo nehlídá a nevyhání na pastvu. Létají si samy, cestu domů najdou, nasbírají nám med a nebudeme s tím mít nejmenší práci.“ 
„Mluvíš jako rozumná žena,“ odpověděl Honza, „máš pravdu, tohle uděláme. Med chutná také lépe než kozí mléko a můžeme jej déle schovávat.“ 
Soused dal rád za kozy úl s včelani. Včely létaly od časného rána až do večera a nanosily do úlu tolik medu, že jim ho na podzim vzal Honza celý džbán. 
Džbán postavil na polici v komoře, kde spali. Poněvadž se báli, že by jim džbán mohl někdo ukradnout nebo že by se na med dostaly myši, položila Trina vedle postele silnou hůl, aby ji měla po ruce, kdyby bylo třeba. 
Líný Honza nevstával rád z postele před polednem. 
„Když vstanu až k obědu, ušetřím snídani,“ říkával. 
Jednou ráno ležel zase v peřinách. Venku byl bílý den, ale Honza odpočíval po spaní. Rozmýšlí a povídá Trině: 
„Ženské mají rády sladkosti. Jistě mlsáš med. Bude lépe, když jej vyměníme za husu s housátky, než abys ho všechen sama snědla.“ 
„Ale ne dříve, než budeme mít dítě, aby je hlídalo,“ odpověděla Trina. „Mám se snad s housaty trápit a marně si kazit život?“ 
„Myslíš, že by chlapec hlídal husy?“ řekl Honza. „Dneska děti neposlouchají, dělají si, co chtějí. Myslí si, že jsou chytřejší než rodiče. Pošleš ho pást husy a on se bude honit za motýly.“ 
„Jen ať to zkusí,“ řekla Trina, „špatně by se mu vyplatilo, kdyby neudělal, co mu poručím. Vezmu na něho hůl a holí ho naučím hezky poslouchat.“ Popadla hůl, kterou měla vedle postele připravenou na myši a zloděje, a zvolala: 
„Vidíš, Honzo, takhle bych se do něho pustila.“ 
Rozpřáhla se a jemináčku! Zachytila holí džbán s medem, džbán poskočil, narazil na stěnu, spadl dolů a rozbil se. Žlutý med tekl mezi střepy. 
„Tady leží husa s housátky,“ řekl Honza, „už ji nemusí nikdo hlídat. Ještě štěstí, že mi džbán nespadl na hlavu. Je to štěstí a můžeme být rádi.“ 
Poněvadž viděl, že vedle postele leží střep, v kterém bylo trochu medu, sáhl po něm a řekl spokojeně: 
„Na zbytečku si, ženo, pochutnáme a pak si po tom leknutí zdřímneme. Jaká škoda, když vstaneme trochu později než jindy. Den je přece ještě dost dlouhý.“ 
„Ba,“ odpověděla Trina. „Pospíchat se nemá, člověk nemůže nic zmeškat.“

Zdroj:www.abatar.cz