Honza se žení

Byl jednou jeden mladý sedlák, který se Honza jmenoval, a tomu chtěl jeho bratranec bohatou nevěstu najít. Posadil tedy Honzu před rozpálenou pec a dal mu do rukou hrneček mléka a kus bílého chleba, do ruky mu vložil novotou zářící krejcar a řekl mu, aby ten krejcar pevně držel, a ten bílý chléb do mléka nadrobil, a tak zůstal tu sedět, dokud on se nevrátí.
Teď si bratranec natáhnul pár starých flekatých kalhot a vydal se do vedlejší vesnice k jednomu bohatému sedlákovi a takto se ho ptal, zda-li by svou dceru nedal jeho bratranci, že to je bystrý a rozumný muž. A tu se lakomý otec ptal, jak je na tom mladý sedlák s majetkem, zda-li má hodně nadrobíno (rozuměj našetřeno). Dohazovač s úsměvem pravil, že jeho mladý bratranec sedí v teple, v rukou drží dobrou minci a má hodně nadrobíno a fleků (rozuměj polí a luk) má více než on tady na svých kalhotách, že jestli se chce sedlák o pravdivosti jeho slov přesvědčit, že s ním jít má a uvidí.
Ale toho lakomec nechtěl, takové námahy ze sebe vydat, ale také dobrou příležitost si nechat ujít, tak rád se svatbou souhlasil.
Ve stanoveném dni se svatba konala a když mladá paní chtěla pak polnosti shlédnout, tu její muž napřed sundal svůj nedělní oblek se slovy, že ho jen zašpinit nechce, oblékl si starou flekatou košili a na pole se vydali. A když kolem polí a luk chodili, tu Honza na svoji košili menší či větší flek vybíral a prsten na něj ukazoval, a pravil, že tento flek taky jeho je, ať se jeho milá dobře podívá. Ta však se však nedívala na jeho košili , nýbrž na rozlehlá pole koukala a věru potěšena byla.
Já jsem na té svatbě taky byl, můj ledový účes na slunci se rozlil, svatební oblek z pavučiny roztrhaly trny modré kopretiny, pak padnul na mě kámen a se střevíci skleněnými byl ámen!