Honza v kostnici

Tenkrát si Honza nasbíral pytel lískových ořechů a šel s nimi pomalu domů. Cestou ho zastihl déšť, tak nevěděl honem kam a vlezl do kostnice. Seděl tam, nevěděl co dělat, a hlad měl také, tak vzal kámen, tloukl si ořechy a jedl je.
Na blízku zůstával hrobník, slyšel, že v kostnici pořád něco ťuká, ale bál se tam sám vrazit. Zaklepal na kostelníka, aby vstal. Kostelník přišel s hrobařem ke kostnici a také slyší, jak to tam ťuká. Honem se ptal:
„Zlý, nebo dobrý?“ Honza mu odpověděl:
„Dobrý, dobrý, kdyby nebyly dobrý, tak bych je netloukl.“ Kostelník nevěděl co to, a ptá se podruhé:
„Zlý, nebo dobrý?“ A Honza mu zase tak odpověděl. Když to bylo potřetí, kostelník přece otevřel dveře, poznal Honzu, notně se zasmál, vyvedl ho ven a povídá, že takové věci se nemají v kostnici dělat, mrtví že mají mít pokoj. A Honza povídá:
„Já jsem jim dával pokoj, já jsem si jen pro sebe ořechy tloukl. A chcete-li, strýčku, pár ořechů Vám dám, můžete si je také roztlouci.“