Honzíkova cesta - Babička dostává kuličku

Honzíkova babička už byla stará a na hlavě nosila šátek. Sundavala si ho jenom tehdy, když šla spát. Honzíka měla ráda a dlouho vyhlížela, kdy už tu bude. Konečně vjel vozík na náves. Babička se dívala po Honzíkovi. Jestlipak chlapec opravdu přijel? Najednou se usmála. Honzík byl na vozíku! Seděl vedle dědečka a něco křičel. Punťa přitom štěkal na celou náves. Vozík přihrčel až k vrátkům. „Jedete, jako by hořelo,“ zlobila se babička, ale její tvář se smála. Měla radost z Honzíka. Kluk vypadal pěkně. Vlasy mu na hlavě stály jako hřebíky a tváře jen hořely. „Babičko! Babi!“ křičel Honzík a chtěl dolů. Ale dědeček ho zadržel, a tak skočil na zem jenom Punťa. Babiččiny slepice se ho lekly. Rozlétly se na všechny strany a křičely, jako když je na nože bere. „Jdeš! Punťo!“ volala babička na rezatého psa, který začal běhat kolem babiččiných sukní. „Tady máš Honzíka,“ řekl dědeček a podal chlapce babičce do náručí. Potom zamlaskal na koně a odjel do družstevního dvora. Musel koně nakrmit a vůz uklidit.

„Ty můj kloučku,“ říkala něžně babička a tiskla Honzíka k sobě. „Já mám taky kufřík,“ chlubil se Honzík a strkal ho babičce pod nos. „Ty mi v něm jistě něco vezeš!“ smála se babička. Honzík se lekl. Vždyť pro babičku nic nemá! Honem si vzpomínal, co je v kufříku. Svou košili dát babičce nemůže, musí ji přece v Koníkovicích nosit, do plátěných střevíců by se babička nevešla a kapesníky Honzík opatroval jako oko v hlavě. Nemálo jich už poztrácel a maminka ho často kvůli nim hubovala. Ale nakonec ho přece jen něco napadlo. „Babi, pusť mě!“ řekl rozhodně. Babička ho tedy postavila na zem a zvědavě se na chlapce dívala. Honzík sáhl do kapsy, nahmatal kuličku a vytáhl ji na světlo. Kulička se krásně leskla a svítila barvami na všechny strany. „Tady máš kuličku!“ natáhl Honzík ruku. „Ta je pěkná,“ divila se babička a kuličku si vzala. „Můžeš si s ní hrát,“ radil jí Honzík. „I ty můj kloučku,“ smála se babička, „já si ji radši schovám. Babička dala skleněnou kuličku do kapsy u sukně a Honzík ji už neviděl. Bylo mu jí trochu líto, ale za chvilku na kuličku zapomněl. Pohladil velikého kocoura, který se mu třel kolem nohou. Byl to pěkný kousek, tenhle kocour: celý černý, jen oči měl žluté. Svítily jako dvě lampičky. Nyní si tiše broukal a ocas měl natažený jako lískový prut. Punťovi se nelíbilo, že Honzík hladí kocoura. Neměl to černé zvíře rád. Rozzlobil se, až mu vstaly chlupy na hřbetě, a na kocoura vybafl: „Haf! Haf!“ Kocour se lekl, zasyčel zlostí a jen se mihl po dvorku. Punťa se hnal za ním, ale kdepak kocour! Vyběhl prudce na hromadu dříví a na jejím vršku se usadil. Punťa jenom dole poblafával. Mrzelo ho, že nemůže za kocourem. „Punťo, nech kocoura! Pojď sem!“ volal Honzík na psa. Punťa přestal štěkat, zamával ohonem a hrnul se k Honzíkovi. Vběhl prudce mezi chlapce a babičku, div je oba neporazil. „Jdeš! Pse jeden!“ vykřikla babička a táhla Honzíka dovnitř. Chlapec uviděl babiččinu kuchyňku. Všechno v ní zářilo čistotou: velký stůl v rohu, prkenná podlaha, modrá kachlová kamna i malé okno s květinami. „Jak jsi jel ve vlaku?“ vyptávala se babička. „Já jsem jel sám,“ zdvihl hlavu Honzík. „A nebál ses?“ starala se babička. „Co bych se bál? Já už jsem větší…,“ a Honzík hledal očima nějakou míru na svou velikost, „už jsem větší než váš stůl!“ Honzík měl pravdu. Vždyť měl oči skoro nad deskou babiččina stolu. „Namouduši! Rosteš jako z vody,“ souhlasila babička vážně. „Víš co? Když jsi tak velký, budeš spát sám. Tady v přední světnici. Dědeček si tam chtěl přestěhovat postel, ale proč by se s ní dřel?“ Spát sám v přední světnici! Honzík se zprvu zaradoval, ale pak se mu na tom něco nelíbilo. Doma měl v noci blízko maminku. Stačilo zavolat a maminka se ozvala. Ale tady nebude nikdo. Jen černá tma. „Já tam budu spát,“ řekl Honzík kurážně. „Ale Punťa musí spát se mnou!“ „Kdepak Punťa, ten venku hlídá.“ „No tak kocour! Budu spát s kocourem.“ „Kocour spí na půdě na seně,“ řekla babička. „A potom: v noci bys kocoura ani neviděl. Vždyť je černější než tma.“ „To je pravda,“ zamyslil se Honzík. „A babi?“ „Co chceš?“ „Tak mi alespoň půjč barevnou kuličku! Ta svítí i v noci.“ „Tady ji máš a můžeš si ji nechat,“ řekla babička a podala kuličku Honzíkovi. „Víš, já mám na starosti slepice, a na hraní nemám čas.“ „Třeba s ní ani neumíš cvrkat,“ přidal se Honzík. Nejdřív byl nerad, že ji babičce bere, ale za chvilku se zasmál. Měl radost, že má svou krásnou barevnou kuličku zase zpátky.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/babicka-dostava-kulicku/