Honzíkova cesta - Honzíkův sen

Večer bylo u babičky v Koníkovicích víc tmy než v Honzíkově domově ve městě. Kam se Honzík podíval, všude jí bylo plno: na dvoře, v chlívku, v síni, v přední světnici, za oknem, pod stolem i za kamny. V kuchyni se jí Honzík nebál, vždyť tam svítila žárovka. Mimoto se kolem kamen točila babička a dědeček četl za stolem noviny. Honzíka tížilo pomyšlení, že bude v přední světnici spát sám. Jednu chvilku tam nahlédl a viděl, že tmy je v přední světnici opravdu hodně. Honzík do ní strčil hlavu, ale honem ji uškubl, aby se mu snad v černé tmě neztratila. V příhodné chvilce pustil do přední světnice Punťu a černého kocoura. Pes zalezl pod postel a lehl si tam, kocour vyskočil na skříň a pohodlně se usadil. Dědeček s babičkou o nich nevěděli. Za chvíli vypravila babička Honzíka do postele. Natřásla mu peřiny a kloučka do nich uložila. Koukala mu z nich jen čiperná hlava. „Nebudeš se tu bát?“ ptala se babička. „Já se nebojím,“ odvětil Honzík a smál se do peřiny. Vždyť tu měl s sebou Punťu i kocoura! „A kuličku máš?“ ptala se babička. „Mám,“ odpověděl Honzík a otevřel dlaň. Krásná barevná kulička na ní jasně svítila. „To jistě brzy usneš,“ řekla babička, zhasla elektrické světlo a potichu odešla.

Honzík chtěl zavřít oči. Ale víčka mu nešla k sobě. Vypadalo to, jako by je od sebe odstrkovalo nějaké pérko. Honzík se tedy chvíli díval. Viděl jen tmu, a to se mu nelíbilo. Proto se obrátil na druhý bok. Myslil si, že alespoň tam bude trochu světla. Ale nebylo. I tam stála černá zeď tmy. Honzíkovi bylo smutno. Zavolal šeptem na Punťu a myslil si, že pes mu taky šeptem odpoví. Ale kdepak Punťa! Jak uslyšel Honzíka, ozval se nahlas. Blafl tak, že to bylo slyšet po celém domě. Punťu uslyšel i dědeček a hned si pro něj přišel. Vytáhl ho zpod postele a vyhnal ho na dvůr. Punťa šel, jako když ho strká. Stále se ohlížel a tiše kňučel. Ale co to bylo platné, ven musel. „Jdi hlídat na dvůr! Tam je tvoje místo,“ řekl dědeček a rozhlížel se po přední světnici. Tak se stalo, že taky zahlédl kocourovy zářící oči. Kocoura vidět nebylo, ale oči mu svítily jako dvě lampičky. Zapomněl je zavřít, a tím se prozradil. „Ty jdi na půdu!“ poručil mu přísně dědeček a počkal, až se kocour ztratí. Ani kocourovi se nechtělo, ale co měl dělat? Tiše seskočil, protáhl se dveřmi a po žebříku se vyšplhal na půdu. Chvíli tam žalostivě mňoukal, ale to už nikdo neslyšel. Dědeček se nakonec podíval na Honzíka. Zdálo se mu, že chlapec spí. Měl oči zavřené a pravidelně dýchal. Dědeček tedy tiše odešel a ještě chvilku bylo slyšet, jak šramotí v kuchyni. Pak se utišil i on. Honzík nespal. Ležel nehnutě v posteli jen proto, aby nemusil dědečkovi vysvětlovat, jak se k němu dostali Punťa a kocour. Oči se mu zase otevřely a Honzíkovi bylo smutno ještě víc než prve. Vždyť v přední světnici nebyl už ani Punťa, ani kocour. Honzík tam ležel úplně sám!

Honzík si vzpomněl na tatínka a na maminku. Teprve teď cítil, jak je má rád. Co by za to dal, kdyby byli někde blízko. Jeho maminka je přece tak hodná! Všechno mu udělá, a kdykoliv v noci Honzík zavolá, maminka hned přiběhne a ptá se, co chce. A teď je tak daleko, až v městě! Honzík se rozlítostnil a začal tiše volat: „Maminko! Mami! Mami!“ Ale maminka nepřišla. Místo ní vklouzla do místnosti babička. Měla lehké spaní a slyšela v domě každý šelest. Uslyšela i Honzíka. Sedla si k němu na postel a řekla tiše: „Honzíku, proč nespíš?“ „Babičko, vždyť já spím,“ zašeptal Honzík „Nechceš jít k nám do kuchyně?“ nabízela mu vlídně babička. „Nechci,“ odmítl Honzík. „Tam usneš jedna dvě,“ přemlouvala ho babička. „Ale ne,“ odmítal vytrvale Honzík. „Mně se tady spí dobře.“ Přece se nebude stěhovat do kuchyně, aby si dědeček myslil, že se Honzík v noci bojí. „Kuličku máš?“ ptala se babička. „Mám,“ odvětil Honzík a tiskl kuličku v dlani. Když babička odešla, Honzíkovi už nebylo tak smutno. Punťa poblafával pod oknem. Honzík tiskl kuličku a vzpomínal si, jak dnes odpoledne pouštěl draka. Myšlenky mu pobíhaly v hlavě čím dál pomaleji a Honzík konečně usnul. Ale drak neopustil Honzíka ani ve spaní. Honzík viděl sám sebe, jak stojí na velikém poli a drží provázek. Na jeho konci ve veliké výšce se houpal drak. Zdálo se, že je úplně spokojený.

Náhle se stalo něco hrozného. Drakovi se utrhl ocas a plul sám a sám na vzdušných vlnách do cizích dálek. Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký a nakonec se ztratil i tenhle červík. Nebylo vidět už nic, jen vítr se honil pod mraky. Drak spadl dolů a uhodil se do hlavy. Bez ocasu neuměl létat. Honzík začal natahovat moldánky. A za chvíli už naříkal, bědoval, plakal a vzdychal. Slzy mu otevřely oči a Honzík se probudil. Do světnice vběhli dědeček s babičkou a bílé elektrické světlo uhodilo Honzíkovi do očí. Honzík je zavřel a bědoval dál. „Já chci dračí ocas!“ volal nahlas. Dědeček s babičkou se na sebe podívali. „Cože to chce?“ ptal se dědeček. „Já nevím,“ odpověděla babička a starostlivě se podívala na uplakaného kloučka. „Já chci dračí ocas!“ křičel Honzík a vzlykal dál. „Jaký dračí ocas?“ ptal se udiveně dědeček. „Něco se mu asi zdálo,“ odpovídala babička a sáhla Honzíkovi na čelo. Bylo chladné, chlapec byl zdráv. „Nemáme žádný dračí ocas, Honzíku,“ řekl dědeček a teprve teď ho Honzík uslyšel. Otevřel naplno oči, rozeznal dědečka, potom se podíval na babičku a poznal ji taky. Viděl peřinu, otevřel zaťatou pěstičku a tam se místo provázku objevila barevná kulička. Honzík už věděl, kde je a co se s ním děje. „Já jsem pouštěl draka,“ vysvětloval dědečkovi. „Najednou se mu utrhl ocas a letěl a pořád letěl…“ Honzík ještě vzlykl, ale tvář se mu už smála. „Až uletěl,“ dodal dědeček a přívětivě se díval na svého uplakaného vnoučka. „To se ti jenom zdálo,“ řekla mírně babička a hladila ho po vztyčených vlasech. Honzíkovi bylo přitom dobře. Jako by ho hladila maminka. „Mně se chce zase spát,“ prohlásil Honzík. Opravdu se mu už zavíraly oči. „Tak spi, kloučku, spi,“ šeptala babička a zhasla světlo. Dědeček tiše odešel na svou postel v kuchyni, ale babička zůstala sedět u Honzíka. Teprve když slyšela, že Honzík spí, odešla taky. Honzík spal tvrdě a nezdálo se mu už nic.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/honzikuv-sen/