Honzíkova cesta - O vepříku Princovi

Brzy ráno šel Honzík s dědečkem do vepřína. Jen otevřeli vrátka dvora, hned se ozval z jedné prkenné ohrádky kvikot vepře. „Pojď, Honzíku,“ řekl dědeček a malinko se usmíval. „Ukážu ti našeho Prince.“ „Prince?“ užasl Honzík. Jaký princ by mohl být mezi prasaty? Dědeček už nic neříkal, šel k ohrádce, otevřel ji a z ohrádky vyběhl růžový vepřík. Byl asi tak velký jako babiččina stolička. Hlavu s plochým talířkem čumáku měl dole, ocas vypadal jako klička ze silnějšího provázku. Vepřík se přitiskl k dědečkově botě a spokojeně zarochal. Potom si čichl k Honzíkovu plátěnému střevíci a ten se mu líbil taky. Honzík ho zatahal za veliké ucho. Vepřík jím zamával, jako by zaháněl mouchu. „To je hezký princ!“ zajásal Honzík. „Viď,“ smál se dědeček. „Má na sobě štětiny!“ „A dědečku! Kolik máš princů?“ „Jen jednoho, ostatní jsou jen obyčejní vepři. Princ se mnou všude chodí a podívej, Honzíku! Poškrábu ho na zádech a Princ se převalí. “ Dědeček to udělal a vepřík si opravdu lehl. Roztáhl všechny čtyři a malýma spokojenýma očima hleděl na Honzíka. „Princové mají rádi, když jim někdo slouží,“ poznamenal dědeček. „Já si ho vezmu domů,“ zatoužil Honzík. „Ustelu mu v kuchyni v koutku…“ „To by ti maminka dala,“ smál se dědeček. Ale Honzík se už shýbal k vepříkovi. Chtěl si ho vzít pod paži. Tatínek nosí pod paží aktovku, Honzík si tam hodí vepříka Prince. Chytil ho jednou rukou za přední kopýtko a druhou za zadní. Táhl vepříka k sobě. Byl tak těžký! Princ jenom mžoural očima. Divil se asi, co se to děje. Snad nezačíná létat jako slepice? Tohle pomyšlení se vepříkovi nelíbilo.

Prudce sebou škubl. Uvolnil kopýtka, padl na bok a rychle se postavil na všechny čtyři. Porazil přitom Honzíka na zem. „Prosím tě,“ žasl dědeček, „snad nechceš běhat po čtyřech jako Princ?“ „Ten má sílu,“ divil se Honzík. „Skoro by mě přepral.“ Chvilku mu trvalo, než vstal. „Pojď, ukážu ti naše stádo,“ zval ho dědeček. Dědeček chodil s Honzíkem od jedné ohrady k druhé. Bylo tam mnoho vepřů. V jedné ohradě menší, v druhé větší a v třetí se zvolna procházeli plní obři. Oči měli přikryté lopatkami uší a tiše mručeli. Honzík se jich skoro bál. „Jsou jako sloni,“ řekl s obdivem. „Jako sloni ne, ale nabrali na sebe pěkně,“ odpověděl spokojeně dědeček. „Družstvo za ně hodně utrží.“ „A dědečku, ty dostaneš taky něco?“ ptal se Honzík. „Jakpak ne,“ smál se dědeček. „Jsem přece družstevník.“ V zadní části dvora ležely v menších ohrádkách velké prasnice s malými vepříky. Kvíkali tam a pobíhali okolo staré jako kuřata kolem kvočny. Honzík z nich měl radost a dědeček mu dal jednoho vepříka pochovat. Stará se ani nehnula, jen se po malém bedlivě dívala, aby se mu nic nestalo. „Přes léto je necháváme venku,“ řekl dědeček. „Ať jsou na zdravém vzduchu. Až teprve na zimu je stěhujeme do vepřína.“ „A není jim v noci zima?“ „Co je to platné, musí se otužit,“ řekl dědeček a šel s Honzíkem ke kůlně. Odvázal kozu, která se už netrpělivě rozhlížela, a hned ji pustil. Koza se vrhla na vepříka Prince a začala do něho trkat. Vepřík kvičel a pospíchal k dědečkovým botám. „Co to děláš? Necháš ho!“ zlobil se dědeček na kozu. „Jdi se tamhle napást a nech Prince na pokoji!“

Koza uslyšela dědečkův hněvivý hlas a urazila se. Nadnesla pyšně hlavu a šla. Ocas jí stál ztuha jako list zimního zelí. Ve zlosti přemýšlela, kde by co provedla, aby se dědeček zlobil ještě víc. Nemohla hned na nic přijít. Vyskočila alespoň na střechu dřevěného chlívku a odtud vylezla na zeď dvora. To byla pro ni krásná pěšinka! Chodila po ní sem a tam a ochutnávala listí nejbližších stromů. Některé listy byly sladké, jiné nakyslé, další na kozím jazyku hořkly a o kousek dál chutnaly jako sůl. Koze samou pýchou, že chodí tak vysoko, vstávaly chlupy na zadku a ocas jí opět vlál jako praporeček. Konečně ji uviděl dědeček a zase se rozzlobil. „Koza!“ křičel na ni přes dvůr. „Jdeš dolů!“ Koza to slyšela, ale naschvál skočila na druhou stranu zdi. Bylo to trochu vysoko, takže bradou skoro uhodila o zem, ale jinak se jí nestalo nic. Byla na návsi a mohla jít, kam chtěla. Dědeček ji nechal. Věděl, že se koza zase vrátí, a šel s Honzíkem připravovat krmení.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/vepriku-princovi/