Honzíkova cesta - Vzhůru za Honzíkem

Ferda zatím z lesa utekl a Honzíka tam schválně nechal. Chtěl, aby se bál. Taky si myslel, že se Honzík vrátí domů pozdě a že bude bit. Nepřál Honzíkovi nic dobrého. Ferda celou cestu do Koníkovic běžel a domů šel zadem, aby ho nikdo neviděl. Už by se byl schoval na dvorku, ale naštěstí ho zahlédla Terezka. Přišla ze školy a sháněla se po Honzíkovi. Měla oči jako špendlíky. „Ferdo!“ vykřikla Terezka. Ferda sebou trhl, ale utéci už nemohl. „Co chceš?“ ozval se nerad. Kopal přitom do kopřivy. „Kde je Honzík?“ „Copak já vím?“ lhostejně odpověděl Ferda a chtěl jít domů. Ale Terezka ho nepustila. Přihnala se jako vítr a postavila se mu do cesty. „Hned mi řekni, kde je Honzík!“ rozkázala mu přísně. „V lese,“ řekl neochotně Ferda. „A proč jsi ho tam nechal?“ „Honzík honil veverku a nechtěl jít domů.“ „Mluv pravdu! Nikdo ze školy s tebou nebude mluvit!“ hrozila mu Terezka. „Honzík mi nabil, a tak jsem šel domů sám,“ vymlouval se Ferda. Terezka ho už neposlouchala. Běžela do školy a všechno tam vypověděla. Ředitel Stolař se zlobil. Co to Ferda provedl? Jak mohl utéci z lesa a Honzíka tam nechat? Větší chlapci se zlobili ještě víc. Měli vyučování až do poledne, ale pan ředitel je pustil. Šli hledat Honzíka do lesa. Chtěli malému kamarádovi pomoci. Vedl je Viktor, který Honzíka dobře znal. Terezka šla s nimi. Měla Honzíka ráda.

Celou cestu do lesa běželi klusem. Terezka se za nimi pozdila, ale kluci na ni pokaždé počkali. Nic jim nevadilo, že Terezka je malá a že teprve začala chodit do školy. Vešli do smrkového lesa. „Honzíku!“ zavolala Terezka. „Honzíku!“ křičeli chlapci. Ale nikdo se neozýval. Bylo tam prázdno. Jen vítr šuměl v hustých korunách a někde v dálce zakřičela sojka. „Musíme dál,“ řekl Viktor. Vešli do bukového lesa. Terezka šla za Viktorem. Zdál se jí nejsilnější a nejmoudřejší. „Třeba je v křoví,“ řekla Terezka a nahlédla do nejbližší houštiny. Ale tam byla jenom tma. „Nebo na stromě,“ zdvihl hlavu Viktor. Možná že Honzík sedí někde na větvi a směje se jim. „Honzíku! Honzíku!“ volali znovu. V bukovém lese musili jít pomaleji. Bylo třeba prohledávat křoviny a hlasitěji volat. Ale ani v bukovém lese dlouho nikoho nenacházeli. Zdálo se, že tu žijí jenom stromy. Neobjevil se tam ani zajíc, ani ptáček nezazpíval. I veverka někam utekla a nebylo ji vidět.

Konečně Honzíka našli. Viktor a Terezka ho uviděli skoro současně. Ležel pod velkým bukem na zažloutlé vrstvě listí a spokojeně spal. Tváře měl červené, vlasy vzhůru, jednu nohu pokrčenou a v ruce držel prut. „Honzík,“ vydechla Terezka. „Musíme ho vzbudit,“ řekl Viktor a zavolal ostatní kluky. Všichni se ze spícího Honzíka radovali a tiše se smáli. Zdál se jim milý a blízký. Jen když kloučka objevili! Vždyť se mohl docela dobře ztratit. Malý byl na to dost. „Honzíku, vstávej!“ řekl Viktor nahlas a zatřásl Honzíkovi ramenem. Honzík otevřel malinko oči a posadil se. „Ferdo,“ řekl ospalým hlasem. Chlapci se zasmáli a Honzík se podíval na Viktora pozorněji. „Ty nejsi Ferda,“ opravil se Honzík a otevřel oči o něco víc. „Ne, já nejsem Ferda,“ usmál se Viktor. „Ty jsi Viktor!“ vykřikl Honzík a vyskočil. Poznal i Terezku a ostatní kluky ze školy. Měl z nich velikou radost. Smál se na ně a bral je za ruce. Byl rád, že jsou živí a že jsou u něho. „A kde je Ferda?“ zpozorněl Honzík a pohlédl na Viktora. „Na Ferdu nemysli,“ řekl Viktor. „Ferda je už doma,“ poznamenala Terezka. „S Ferdou nikam nechoď!“ varoval jeden z chlapců. „To není dobrý kamarád,“ řekl další. „Já jsem myslil, že zabloudil,“ divil se Honzík. „Hledal jsem ho tak dlouho, až jsem tady usnul.“ Z Koníkovic se nesl hlas zvonku až do bukového lesa. Vyzváněli poledne. Děti na sebe pohlédly a bez řeči vyrazily k domovu. Honzík běžel s nimi. Nevypadal právě pěkně. Měl poškrábaná lýtka, odřená kolena, do kalhot mu novou dírou foukal vítr, na tváři měl několik škrábů a vlasy mu stály všelijak. Vyhlížel, jako by se byl pral alespoň s pěti veverkami.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/honzikova-cesta/vzhuru-honzikem/