Housenka Terka

Na listu zelí se pásla boubelatá, zelená housenka Terka. Nejprve prokousala jen malou dírku, pak ji rozšířila na větší a ještě větší. Nakonec zůstal z listu jen okousaný pahýl a z Terky vyrostla pěkně baculatá housenka. Už neměla na další zelíčko chuť a začala zívat na celé kolo.

Napadlo ji, že si najde nějakou skulinku pod kamenem, kde si na chvíli zdřímne. Slezla po košťálu dolů a začala hledat příhodné místo. Podlezla pod rodnou hlávkou a mašírovala na svých mnoha nožkách ke druhé. Najednou se jí do cesty postavila růžová hlava. Obě vypískly leknutím. Hlava i Terka. Hlava vklouzla znovu zpátky pod zem a Terka zůstala zkoprněle stát na místě. Zježily se jí všechny chloupky na zeleném těle.

Za chvilku se hlína před housenkou pohnula a hlava se opět vynořila z půdy. Rozhlédla se a vysoukala se na povrch celá. Za hlavou se táhlo dlouhé tělo jako růžový provázek. Žádné ruce, žádné nohy! „Kdo jsi?“ zeptala se housenka. „Tebe neznám, ty nejsi od nás“, prohlížela si neznámého tvora vykulenýma očima.

„Jsem žížala Andula a bydlím tady dole. Nahoru chodím jen málokdy, většinou po dešti nebo v noci, když je zem pěkně vlhká a voňavá. Sucho mi nedělá dobře!“ Žížala se o kousek posunula, aby si mohla housenku lépe prohlédnout. „Kampak máš namířeno?“

Terka zívla a vysvětlila Andulce, že hledá vhodnou postýlku. Žížala jí poradila: „Támhle u třetí hlávky leží pěkný křemen, pod ním se ti bude spát jako v bavlnce! Jen dej pozor na kosa. Létá sem na svačinu. A až se vyspíš, můžeme si spolu dát závody, kdo bude dřív u pažitky. Závodíš ráda?“ Andulka se dívala na ospalou Terku a říkala si, že ta se ve zdraví pod kámen asi nedostane. Usne cestou a sezobne ji kos. Ale to by nebyla Andulka, aby něco nevymyslela. Poprosila o pomoc včelku, která právě letěla kolem s plnými košíčky pylu do úlu.

Terka si to šinula, co noha nohu mine, od hlávky k hlávce. Právě byla uprostřed mezi druhou a třetí, na dohled od křemene, když se nad ní mihl černý stín a Terka zahlédla, jak kos otvírá zobák, aby ji sezobl. Ale co to? Ozvalo se bzučení a kolem kosa najednou kroužil roj včel. Měl co dělat, aby jim uletěl. Terka včeličkám děkovala za záchranu.

„Poděkuj své kamarádce, žížale Andulce, to ona se o tebe postarala. Požádala nás, abychom tě ochránily. Hezky se vyspi!“ popřály Terce a odletěly. Housenka se nasoukala do skrýše pod kamenem a okamžitě usnula.

Žížala Andulka se těšila na závody s Terkou. Hlídala u křemenu, kdy se konečně Terka dosyta vyspí a půjdou spolu soutěžit. Nakukovala do škvírky u země, ale nic tam nezahlédla. Byla tam tma a ticho. Trvalo to dlouho. Potom Andula zaslechla zpod kamene nějaký podivný šramot a najednou, odtamtud vylétl nádherný bělostný motýl s černými skvrnami na křídlech. Zakroužil nad ním a pak usedl vedle žížalky.

„Kde ses tam vzal?“ zeptala se překvapená Andulka a hned pokračovala:
„Viděl jsi tam Terku? Copak pořád ještě spí?“

„Já jsem housenka Terka, tedy vlastně teď už bělásek Terka. Pod kamenem jsem se zakuklila a než jsem se dosyta vyspala, stal se ze mě motýl. My housenky to tak máme, víš?“ a motýlek Terka mávla křídly a letěla, jako by tančila.

„Hmmm! S tebou ale já závodit nemůžu, to by nebylo spravedlivé. Jako housenku jsem tě porazit mohla, ale jako motýla rozhodně ne!“ Pak se zamyslela: „Budu se muset někoho zeptat, jestli se náhodou taky nekuklíme. Ale myslím, že ne. My, žížaly, vypadáme jako provázky po celý život.“ Ještě chvíli se dívala za běláskem a pak vklouzla svou chodbičkou zpátky do podzemí.