Housle samohudky

V jednom carství žil sedlák a ten měl syna. Otci říkali Alexej a synovi Vaňka. Přišlo léto. Alexej zoral zem a zasel řepu. Urodila se krásná řepa, velká, těžká, jen což! Sedlák byl rád. Každé ráno chodil na pole, těšil se z řepy a blahoslavil pánaboha. Jednou zpozoroval, že mu ji někdo krade, a začal hlídat. Hlídal, hlídal, ale nadarmo, nikde nikdo! Poslal tedy Vaňku:
„Běž ty, dohlédni na řepu!“
Vaňka přišel na pole, dívá se, nějaký chlapec tam vykopává řepu; nacpal dva pytle, veliké až hrůza, naložil šije, chudák, na záda, sotva je vleče, nohy mu podklesávají a v zádech mu praská. Chlapec táhl, táhl, už mu síly nestačí, hodil pytel na zem a hle! Před ním stojí Vaňka. „Buď tak hodný, dobrý člověče, pomoz mi dotáhnout pytle domů, dědoušek Tě bohatě obdaruje.“ Ale Vaňka, jak uviděl chlapce, nehýbe se z místa; vyvalil na něho oči a pořád kouká, bedlivě si ho prohlíží; konečně se vzpamatoval a povídá:
„Nu což, dobrá!“ Hodil si na záda dva pytle a nesl je za chlapcem.
Chlapec před ním poskakuje a vykládá:
„Dědeček mě posílá pro řepu každý den. Budeš-li mu ji nosit, dá Ti mnoho stříbra a zlata, ale neber je, popros ho o housle samohudky.“
Přišli do chalupy; v koutě sedí šedivý stařec s rohy na hlavě. Vaňka se poklonil. Stařec mu dává hrudku zlata za práci. Vaňkovi zasvítily oči, ale chlapec šeptá:
„Neber!“
„Není třeba, dej mi housle samohudky a všecka řepa je Tvoje.“ Jak promluvil o houslích samohudkách, vykulil stařík oči až navrch hlavy, ústa se mu roztáhla od ucha k uchu a zahýbal rohy. Vaňka dostal strach, ale chlapec povídá:
„Dej mu je, dědečku!“
„Chceš příliš mnoho, ale budiž; vem si housle, ale dej mi to, co je Ti doma nejdražší.“ Vaňka přemýšlí: náš domek je beztak na spadnutí, co by mi tam bylo drahého! .....
„Dobrá,“ povídá, vzal housle samohudky a šel domů. Přišel až k chaloupce a otec sedí na prahu mrtev. Zahořekoval, zaplakal, pochoval otce a vydal se do světa hledat štěstí.
Přišel do jednoho velikého města, kde vládl sám car. Proti dvoru bylo pole, na kterém se pásly svině. Vaňka přišel k pastýři, koupil od něho svině a začal je pást. Sotva zahrál na housle samohudky, dalo se stádo do tance! Jednou nebyl car doma; princezna si sedla k okénku a vidí Vaňku, jak sedí na stromě, hraje na housle samohudky a před ním tančí svině. Princezna poslala svou služku k pastýři, aby jí prodal alespoň jednu svini. Vaňka povídá:
„Ať si přijde sama!“ Přišla princezna:
„Pastýři, pastýři, prodej mi svini!“
„Tyhle svině nejsou na prodej. A jestli chceš, princezno, dostat svini, ukaž mi své bílé nožky ke kolenům.“
Princezna přemýšlí, přemýšlí, a pak se rozhlédne na všechny strany, nikde nikdo! Zvedla šaty až ke kolenům, a hle! Na pravé nožce má malé mateřské znamínko. Pastýř jí dal svini; princezna rozkázala, aby ji přivedli na dvůr, sebrala muzikanty a donutila je, aby hráli. Zachtělo se jí uvidět, jak bude svině tancovat, ale ta se jen schovává do koutů, kvičí a chrochtá.
Car se vrátil domů a vzal si do hlavy, že svou dceru provdá. Svolal všechny bojary a velmože, kupce i sedláky. Z cizích zemí přijíždějí k němu králové i králevici a všelijací lidé. „Kdo pozná, čím se má dcera liší od ostatních, ten ji dostane za ženu.“ Žádný nemohl nic vypátrat; ať se snažili, jak chtěli, nic nevyzvěděli.
Poslední den se přihlásil Vaňka: já, prý, vím a řekl, že má princezna na pravé noze malé mateřské znaménko.
„Uhodl!“ povídá car, oddal ho se svou dcerou a vystrojil takovou hostinu, že o ní věděl celý svět. Tak se stal Vaňka carovým zetěm a žil šťastně až do smrti.