Hrnečku, vař! 3

Hrnečku, vař! 3

V jedné vsi byla chudá vdova a měla dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou roztrhanou střechou a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat, a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.
Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla. Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k jedné studánce; tu si k té studánce sedla, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.
Najednou se tu odkud vzala nějaká stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček.
„Ach má zlatá panenko,“ povídá ta žebračka, „to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“
„I pročpak ne,“ řekla ta holka, „chcete-li, třeba celý; však já domů dojdu. Jen nebude-li Vám tuze tvrdý?“
A dala jí celý svůj oběd.
„Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím Ti taky něco dát. Tuhle Ti dám ten hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: ,Hrnečku, vař!', navaří Ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni: . Hrnečku, dost!', a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct.“
Tu jí ten hrneček podala a najednou ztratila se zas, holka ani nevěděla kam.
Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo, a hned postavila hrneček na stůl a řekla:
„Hrnečku,vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. A hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a vic, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí jedly; kaše jako mandle. Když se najedly, vzala mladá do košíčku několik vajec a nesla je do města. Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve v samý večer je prodala.
Stará doma nemohla se jí dočkat, už se jí taky chtělo jíst, a měla zas na kaši chuť. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla:
„Hrnečku, vař!“ Tu se v hrnečku začala hned kaše vařit, a sotva se stará otočila, už byl plný.
„Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít,“ povídá si stará a jde pro to do komory.
Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše valila se plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Stará zapomněla, co má říci, aby hrneček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou: myslela, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se, a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéci; tu lomila rukama a bědovala:, Ach ta nešťastná holka, co to přinesla? Já jsem si hned pomyslela, že to nebude nic dobrého!“
Za chvilku tekla už kaše ze sedničky přes práh do síně; čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Stará už nevěděla kudy kam, i vylezla v té úzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka domů přinesla. Zatím bylo kaše pořád víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí mladá nevrátila a nekřikla:
„Hrnečku, dost!“
Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer jeli z roboty domů, nikterak nemohli projet a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.