Hroch, který se bál očkování

Byl jednou jeden hroch a ten měl hrozný strach z očkování. Myslel na to doma, v parku, v biografu a nejčastěji na koupališti, kde se nejlíp přemýšlí. Ležel ve vodě a říkal si, co když to bude už zítra? Musím se zeptat, jestli někdo něco neví.
Nevíte náhodou, kdy bude očkování, volal na krokodýly, na husy, na rosničky a také na pelikána, nemá to být už zítra?
Až to bude, tak to bude, hulákali krokodýlové a pinkali si ve vodě velikým žlutým míčem, až voda stříkala.
Nač na to myslet, volaly rosničky, vždyť o nic nejde, a pouštěly si na břehu gramofonové desky s veselými písničkami.
Není pravda, že o nic nejde, očkování je důležitá věc, řekl pelikán, ale nikdo ho neslyšel, protože gramofon hrál moc hlasitě.
Jak je tohle možné, přemýšlel hroch, nikdo na očkování nemyslí, nejspíš nevědí, že se při očkování píchá jehlou. A myslel na to dál a celý se přitom potil.
A jak se tak jednou potil strachem, dostal poštou lístek a na tom lístku bylo napsáno, dostavte se k očkování.
Hroch se lekl tak strašně, že na ulici přestaly jezdit elektriky.
Co se stalo, volaly žirafy a zebry a také klokani a plameňáci, protože všichni jeli zrovna elektrikou na polikliniku nechat se očkovat.
To nic, řekl průvodčí, hroch se prý lekl očkování, hned pojedeme dál.
Když přijeli na polikliniku, postavili se do řady a čekali, rosničky měly s sebou náhodou gramofon s veselými písničkami, takže nějaká ta půlhodinka nikomu nevadila.
Mělo by se jít pro hrocha, pořád nejde, řekl pelikán, sebral se a šel.
Ale musel hrocha hledat, hroch byl schován za záclonou a celý se třásl, až v kredenci cinkaly skleničky.
Nebuď hloupý a pojď se nechat očkovat, řekl mu pelikán, nic se Ti nestane, trochu to píchne, to vydrží i docela malí králíci. Když nepřijdeš, budou se Ti všichni smát, nestojí to za to.
Dobrá, řekl hroch, protože viděl, že se nedá nic dělat, ale budeš mě přitom držet za ruku.
Dobře, budu Tě držet za ruku, řekl pelikán, a tak šli.
A jak šli, potkávali slepice a slony a docela malé králíky a všichni říkali, to nic není, jenom to zašimrá, dá se to krásně vydržet, jen žádný strach.
Těm se to povídá, myslel si hroch, ti to už mají za sebou, ale co já? A byl úplně zpocený.
Vy jste úplně zpocený, řekl pan doktor, když na hrocha přišla řada.
To je taková záliba, řekl pelikán, který držel hrocha za ruku, někdo rád hraje ping ..... pong, někdo se rád potí.
Aha, řekl pan doktor, myslel jsem, že má strach.
Ale kdež, řekl pelikán, takové veliké zvíře ani neví, co to strach je.
Tak se do toho pustíme, řekl pan doktor a vzal injekční stříkačku.
Když to hroch uviděl, zbledl jako stěna.
Co to, řekl pan doktor, proč je ten hroch bílý? Má být přece šedý. Bílé mohou být myši, ale ne hroch.
To je zvláštní hroch, řekl pelikán, to je bílý hroch a takový je jenom jeden.
Ale před chvílí byl ještě šedý, řekl pan doktor.
Ano, řekl pelikán, chvíli je šedý a chvíli bílý, proto je tak vzácný.
Dobře, řekl pan doktor, když je to tak vzácný hroch, dáme si na injekci víc záležet. A díval se, kam má hrochovi injekci píchnout.
Teď to bude bolet, řekl si hroch a zavřel oči.
To je nepříjemné, řekl pan doktor a ukázal hrochovi na záda, tady je kůže moc tlustá, zkusíme to jinam.
Ale ať hledal jak hledal, tenkou kůži nenašel.
Nedá se nic dělat, řekl nakonec, máte hroší kůži, zlomil bych si jehlu, nemohu Vám píchnout injekci, nezlobíte se?
A hroch vykulil na pana doktora oči, zamrkal a pak začal tančit po ordinaci a volal, proč bych se zlobil, nic se nestalo, na shledanou, a běžel z polikliniky pryč, běžel rovnou na koupaliště a tam se smál a cákal kolem sebe, až ho rosničky musely okřikovat, že neslyší gramofon.
Ale představte si, že se ten hroch jednoho krásného rána probudí, podívá se do zrcadla a vidí, že je celý žlutý.
Co to, řekl si, kdybych byl celý bílý, mohlo by to znamenat, že mám strach, ale proč jsem žlutý? Musím se na to někoho zeptat. A šel na koupaliště.
Bylo z toho veliké pozdvižení, žlutý hroch, to tu ještě nebylo, každý si ho prohlížel a ptal se, kde vzal tak krásnou barvu.
To bude nejspíš lak, řekli krokodýlové, náš koupací míč vypadá stejně.
To je spíš krém na opalování, volaly rosničky.
Jenom husy se tvářily důležitě, mávly nad tím křídly, že tohle mají dávno za sebou, že když byly úplně maličké, byly zrovna takové.
Vy jste ale husy, volal pelikán, to s tím nemá co dělat, tohle vypadá spíš jako nějaká nemoc.
A když ho tohle napadlo, osušil se ručníkem a šel na polikliniku.
Jestlipak víte, řekl panu doktorovi, že ten hroch je najednou celý žlutý?
To je docela možné, řekl pan doktor, je to velice vzácný hroch, chvíli je šedý, chvíli je bílý, proč by nemohl být chvíli žlutý?
Není to žádný vzácný hroch, řekl pelikán, to byl všechno nesmysl, bílý byl proto, že se bál očkování.
Takhle to tedy je, řekl pan doktor, je to tedy obyčejný hroch, který nebyl očkován, a protože nebyl očkován, dostal žloutenku. A protože je žloutenka nemoc velice zlá, musí ihned do postele.
A tak se hroch octl v posteli, ani nevěděl jak, měl po koupání, musel polykat prášky, seděla u něho sestřička a měřila mu teplotu.
To je ale hrozné, naříkal hroch, takhle tady ležet, když jsou všichni na koupališti, hrají si s balónem a poslouchají gramofon s veselými písničkami. Nemohla byste mi, sestřičko, vyprávět aspoň pohádku?
A sestřičce bylo hrocha líto, a tak mu vyprávěla:
Byl jednou jeden hroch, a ten měl hrozný strach z očkování