Hvězdná pohádka o svatojánských muškách

Byla jednou jedna hvězda, kterou nebavilo jen tak trčet na jednom místě a svítit. Zatoužila zažít nějaké dobrodružství. Merak patřil do souhvězdí Velké medvědice do části, které se říká Velký vůz. Snažil se popichovat své spoluhvězdy, aby si s ním na chvíli vyměnily místo, ale Dubhenka se vždycky rozzlobila. „Neotravuj, Meráčku, a koukej pořádně svítit, ať se na nás měsíc nemračí!“

„Tobě se to mluví, Dubhenko, ty jsi dvojhvězda a pořád si máš s kým povídat. Ale co já,“ nespokojeně protestoval Meráček. Neustále přemýšlel a šilhal, kam by se mohl vypravit.

„U Mizara je mejdan,“ zamrkal na něj spiklenecky Alkor. „Nechceš se k nám přidat?“

„Jasně že chci,“ zajásal Meráček a zmizel ze svého stanoviště.

Jenže Megrez a Phekda neposlušnou hvězdičku zahlédli a hned žalovali Dubhence: „Přece nejde, aby si hvězdy dělaly, co chtějí! Ihned toho lumpa neposedného potrestej!“

Dubhenka zajiskřila zlostí a začala na Meráčka křičet: „Okamžitě se vrať na své místo, ty jeden nezodpovědnej neposedo!“

„Co se rozčiluješ?“ plížil se Meráček zpátky. „Vždyť jsem jen zadní kolo u vozu, nikomu tu chybět nebudu.“

„Hlupáčku! Ty nejsi jen zadní kolo u vozu, ty jsi spolu se mnou ukazatelem!“

„Ukazatelem?“ vykulil hvězdné oči Meráček.

„Podle nás dvou,“ začala vysvětlovat Dubhenka, „hledají v noci cestovatelé Polárku, aby našli sever.“

Meráček smutně vzdychl a poslušně se rozzářil, aby nikdo na modré planetě Zemi v noci na její severní polokouli nezabloudil. Jenže poslušnost mu dlouho nevydržela. Jedné teplé noci, kdy měsíc ukryl svou tvář, převelice zatoužil si udělat malý výlet. Zamířil obloukem k bratrům Mizarovým. Jenomže náhle se ze tmy vyřítil meteor a ťukl do Meráčka. Úplně ho vychýlil z trasy a Meráček nekontrolovaně rotoval směrem k Zemi. Během cesty přišel o všechno své světlo! Než se vzpamatoval, zmocnila se ho zemská přitažlivost… a bác! A šplouch! Jezero uprostřed lesů takový velikánský šplouch ještě nezažilo. Naštěstí hvězdy na Zem moc často nepadají. Meráček ztratil veškerou svou sílu a zabořil se do blátivého dna.

Mezitím na obloze spustila Phekda poplach. „Kde je Meráček?“ rozčilovala se. „Kam ten dareba zase zmizel?!“

Dubhenka automaticky zamířila k bratrům Mizarům. „Tak co vy dva mizerové? Kde ho ukrýváte?“

„Hele, nenadávej nám. Správně se jmenujeme Mizarové a nikoho neukrýváme,“ durdily se oslovené hvězdy. „Tak, tak,“ přitakával Alkor, „je nás tu šest jako vždycky a Meraka jsme ani nezahlédli.“

Dubhenka se zarazila. Rychle ještě zalétla k Alkaidovi a Alioth, jenomže Meráček nikde!

Megrez s Phekdou plápolaly vztekem a hlasitě protestovaly. „Co nám ten Meráček provedl? Bez něj už vůbec nevypadáme jako Velký vůz! Jak nám teď lidi budou říkat? Pavoučí noha? Nebo Potrefená vrána?!“

„Uklidněte se,“ tišila je Dubhenka. „Zkusím probudit měsíc a budeme toho našeho toulavého ndposedu hledat.“

Měsíc neochotně vystrčil proužek srpečku a zamračeně poslouchal. Spolu s Dubhenkou začali hledat po obloze. Víte, jak je těžké mezi tolika hvězdami najít jednu ztracenou? Jestli ne, tak se někdy schválně podívejte na jasné noční nebe s hvězdami. Ani se nedají spočítat.