Hvozdík

Byla jednou jedna královna, kterou Bůh opustil a žádné dítě ji nedal. Tedy každé ráno chodila do zahrady a Boha na nebesích prosila, aby ji synka nebo dcerku seslal. Tu jednoho rána sestoupil z nebes anděl a řekl jí:
„Budeš obdařena synkem, který bude mít kouzelnou mysl, cokoliv na světě si bude přát, to se splní.“
Královna běžela, aby oznámila tu radostnou zprávu králi. A když přišel její čas, opravdu se jí narodil synáček a král z něj měl velkou radost a při křtu mu královské jméno Vladan určil. Nyní chodila královna každé ráno s dítětem do obory, kde se u průzračného pramene myla. Jednou se událo, když chlapec byl trochu větší, že ji ležel na klíně a královna usnula. Tu přišel starý kuchař, který věděl, že dítě má kouzelnou mysl, a ukradl je, pak vzal kohouta, podřízl ho a tou krví pak umazal královně šaty.
Dítě odnesl na tajné místo, kde ho předal kojné, a pak běžel králi žalovat na královnu, že nechala ubohého chlapce divokou zvěří roztrhat. A když byl král krev na královniných šatech uviděl, uvěřil tomu a tak velmi se rozhněval, že nechal postavit temnou věž , kam ani sluneční či měsíční paprsek neproniknul, nechal tam královnu uvrhnout a zazdít. Měla ve věží podle jeho rozhodnutí sedm let sedět bez jídla a piti a tak bídně zahynout. Ale milosrdný Bůh seslal z nebe dva anděly v podobě bílých holoubků, a ti každý ke královně den přilétali a nosili ji jídlo a piti, dokud těch sedm let neuběhlo.
Kuchař si zatím byl pomyslel, že teď má zázračné dítě a nebylo by dobré zůstávat na blízku, neboť by mohl lehce přijít do neštěstí a odešel tedy ze zámku za chlapcem, který mezitím povyrostl a už dokázal mluvit, a řekl mu:
„Přej si krásný zámek se zahradou a všechno, co k tomu patří.“
A sotva to přání z úst Vladanových splynulo, stal tu krásný zámek, jak si byl přál. Za nějaký čas mu kuchař zase řekl:
„To není dobré, že jsi stále sám, přej si nějaké děvčátko, s kterým by sis mohl hrát.“
Tak si to Vladan přál a ona stála najednou před ním, a byla krásná, že by to žádný malíř nevymaloval. Tak si spolu hráli a měli se ze srdce rádi, a kuchař zatím šel na lov jako urozený muž.
Jednou kuchaři přišlo ale na mysl, že by si princ mohl jednou přát být zase u svého otce, a to by ho mohlo uvrhnout do velkých nesnází. Šel tedy za dívkou, vzal si ji stranou a řekl jí:
„Bohdanko, dnes v noci, až Vladan usne, běž k jeho posteli a do srdce mu vraž tenhle nůž, a pak mi přines jeho srdce a jazyk; když to neuděláš, tak sama svůj život ztratíš.“
Kuchař odešel pryč, a když druhý den zase přišel a Bohdanka ten zlý čin nebyla ještě učinila, nýbrž mu řekla:
„Pročpak bych měla prolévat nevinnou krev?“
Tu jí kuchař odvětil:
„Když to neuděláš, bude Tě to stát život.“
Když odešel, přinesla Bohdanka kolouška, zabila ho, vzala jeho srdce i jazyk, položila je na talíř a řekla Vladanovi:
„Lehni si do postele a přikryj se celý přikrývkou!“
Tu vstoupil ten zlosyn a ptal se:
„Kde je chlapcovo srdce a jazyk?“
Dívka mu podala talíř, ale princ ze sebe strhnul přikrývku a řekl:
„Ty zlosyne, proč jsi měl chtěl zabít? Nyní rozhodnu o Tvé osudu. Budeš navěky černým pudlem a kolem krku budeš nosit zlatý řetěz, a budeš jíst žhavé uhlí, aby Ti krk plameny spalovaly.“
A sotva ta slova vyslovil, změnil se stařec v černého pudla, na krku měl zlatý řetěz, z krbu sbíral žhavé uhlíky, polykal je a z krku mu vyrážely plameny. Nějaký čas ještě Vladan žil na zámku a myslel na svoji matku, zda žije. Jednoho dne pravil Bohdance:
„Chtěl bych domů, půjdeš se mnou, chci se i o Tebe postarat.“
„Je to daleká cesta,“ řekla dívka, „a co bych si v cizí zemi, kde mne nikdo nezná, počala?“
Protože neměla vůli odejít a on ji tu přece jen nechtěl nechat, tu Vladan Bohdanku proměnil v hvozdík a ten krásny květ u sebe uschoval.
A pak se vydal pryč, pudl musel chtíc nechtíc s ním, putovali do rodné země. nakonec Přišli k věži, kde královna dosud v temnotě seděla, a protože ta věž byla velmi vysoká, přál si Vladan žebřík, aby se nahoru dostal. Vystoupal na věž, podíval se dovnitř. a zvolal:
„Milovaná maminko, paní královno, jste ještě na živu, nebo jste již mrtva?“
Tu královna odpověděla:
„Ale já už jsem jedla a jsem sytá.“, neboť si byla myslela, že to je některý z andělů.
On odvětil:
„To jsem já, Váš milovaný syn Vladan, který byl divokou zvěří z Vašeho klína uchvácen; ale já jsem živ a zdráv a chci Vás vysvobodit.“
Sestoupil zase dolů a šel k otci králi a nechal se u něj ohlásit jako cizí lovec, zda by mohl vstoupit do jeho služeb. Král souhlasil, jestli je tak dobře vyučen a dokáže obstarat zvěřinu, která široko daleko žádná není, může do jeho služeb vstoupit. Tu řekl lovec králi, že on mu zvěřinu, kterou na svou královskou tabuli potřebuje, obstará.
Vladan nechal lovce celého království svolat a spolu s nimi se vydal do lesa. Tam jim poručil velký kruh utvořit, který bude na jednom konci otevřený, stoupnul si do něj a přál si. brzy se objevilo více než dvě sta kusů zvěřiny, která do kruhu běžela, a lovci ji stříleli. Bylo to na šedesát selských povozů naloženo, na královský dvůr přivezeno, konečně mohl král zase jednou na tabuli podávat zvěřinu, neboť už tomu tak dlouhé roky nebylo.
Král měl velikou radost a poručil, že druhého dne s ním bude celá družina jíst na velké hostině, kterou na jejich počest uspořádá. Když bylo vše připraveno a společně u stolu seděli, tu pravil král Vladanovi:
„Protože jsi nadmíru obratný, budeš vedle mne sedět.“
Ale princ odpověděl:
„Pane králi, děkuji za tu milost, ale já jsem jen špatný lovecký učeň.“
Král ale trval na svém:
„Ty budeš sedět vedle mne.“, dokud se tak nestalo.
Když se byl Vladan na určené místo posadil, pomyslel na svoji matku, a přál si, aby se jeden z králových předních služebníku na ni zeptal, jak se jí asi daří, zda ještě žije či už dávno zemřela.
Sotva si to přál, počal maršál mluvit:
„Královská Výsosti, my tu zažíváme radost, ale jak se asi daří paní královně v té věži, ještě žije nebo už dávno zahynula?“
Ale král odvětil:
„Ona mě připravila o mého milovaného syna, divokou zvěří ho nechala roztrhat, nechci o ní více slyšet.“
Tu se Vladan postavil a řekl:
„Vážený, pane otče, ona je ještě živá, a já jsem Váš syn, divoká zvěř mne neuchvátila, nýbrž jeden zlosyn, Váš služebník starý kuchař, když jsem byl spal, mne z matčina klina odnesl a její šaty krví kohoutí potřísnil.“
Pak Vladan popadl černého psa s zlatým obojkem a řekl:
„Tohle je ten ničema!“ a nechal přinést žhavé uhlíky, které pes hltavě polykal až mu z chřtánu plameny šlehaly a hrdlo spalovaly.
Pak se zeptal otce, zda mu má původní podobu navrátit a přál si opět kuchaře a on před nimi v mžiku stál ve své bílé zástěře s nožem u boku. Král, když ho byl uviděl, velmi se rozhněval a poručil, ať je do nejtemnějšího vězení uvržen. A pak princi pokračoval:
„Otče, chci Ti ukázat dívku, která mi byla milou přítelkyní a když mne měla o život připravit, neudělala to, nýbrž své přátelství ze hry zachovala.“
Král přikývnul, že ji rád pozná a tu otevřel Vladan svoji tornu a vytáhnul hvozdík, postavil jej na královskou tabuli, aby si ho král prohlédnul.
„A teď Ti ji ukáži v její lidské podobě.“ řekl princ otci a přál si. Tu se před nimi objevila Bohdanka, krásná až oči přecházeli.
Pak král poslal služebníky a komorné do věže, aby královnu přivedli ke královskému stolu. Ale když byla královna ke stolu přišla, nic nesnědla jen pravila:
„“Milostivý a slitovný Bůh, který mne v té věži při životě zachoval, mne brzy vysvobodí.“
Tu žila ještě tři dny a zemřela pak blažená, a když byla pohřbena, tu přiletěli ti dva holoubci, kteří ji do věže jídlo nosili a boží andělé to byli, a na její hrob usedli.
Král nechal zlotřilého kuchaře na kusy roztrhat, ale přesto jeho srdce drásal nevýslovný žal a brzy nato zemřel. Princ se oženil s Bohdankou, kterou si byl jako květinu domů přinesl, a zda ještě žijí, to stojí u Boha.