Ijáček má narozeniny

Ijáček, starý šedivý osel, stál na břehu potoka a hleděl na svůj obraz ve vodě. „Dojemný,“ řekl. „To je to pravé slovo. Dojemný.“ Otočil se a kráčel pomalu asi dvacet stop po proudu, přebrodil se a šel po druhém břehu pomalu zpátky. Pak se zas zahleděl na sebe do vody. „Vždyť jsem si to myslel,“ řekl. „O nic lepší z této strany. Ale nikomu na tom nesejde. Všem je to jedno. Dojemný, to je ono.“ Zapraskalo za ním roští a objevil se Pú. „Dobré jitro, Ijáčku,“ řekl Pú. „Dobré jitro, Medvídku Pú,“ řekl Ijáček zachmuřeně. „Jestli je to vůbec dobré jitro,“ řekl. „Pochybuju,“ dodal. „Proč, co se stalo?“ „Nic, Medvídku Pú, nic. Každý zkrátka nemůže a někdo zas nemá. To je vše.“ „Co každý nemůže?“ řekl Pú a podrbal se na nose. „Mít zábavu. Zpěv a tanec. Obejdeme tady ten morušový keř.“ „Ach,“ řekl Pú. Dlouho přemítal a pak se zeptal: „Jaký morušový keř?“ „Bonhomie,“ povídal Ijáček zachmuřeně. „Francouzské slovo a znamená dobrosrdečnost. Nenaříkám si, ale je to tak.“ Pú se posadil na velký kámen a pokoušel se promyslet si to.

Připadalo mu to jako hádanka a on se nikdy v hádankách nevyznal, vždyť je Medvěd s nepatrným rozumem. A tak si raději zazpíval: Lada, lada, čokoláda, a tu každá bába ráda, i když se jí třese brada, lada, lada, čokoláda. To byla první sloka. Když dozpíval, Ijáček neřekl, že by se mu to zrovna nelíbilo, a tak mu Pú přeochotně zazpíval druhou sloku: Lada, lada, čokoláda, tou vždy uctíš kamaráda, té si moje srdce žádá, lada, lada, čokoláda. Ijáček stále nic neříkal, a tak si Pú tiše přezpíval třetí sloku jen pro sebe: Lada, lada, čokoláda, lepší je než marmeláda. Lada, lada, čokoláda, tramtaráda, tramtaráda.

„To je správné,“ řekl Ijáček. „Jen si zpívej. Tidly dum, tidly tam. Kvete máj, pojďme v háj! Buď veselý!“ „To taky jsem,“ řekl Pú. „Někomu je hej,“ řekl Ijáček. „Proč, co se děje?“ „Copak se něco děje?“ „Jsi takový smutný, Ijáčku.“ „Smutný? Proč bych byl smutný? Mám narozeniny. Nejšťastnější den v roce.“ „Narozeniny?“ řekl Pú užasle. „Ovšem. Nechápeš? Podívej se na všechny ty dárky,“ mávl nohou. „Podívej se na ten sváteční dort. Svíčky a růžová poleva.“ Pú se rozhlédl – nejprve nalevo a pak napravo. „Dárky? Sváteční dort? A kde?“ řekl Pú. „Cožpak nevidíš?“ „Ne,“ řekl Pú. „Já taky ne,“ řekl Ijáček. „Žert,“ vysvětloval. „Haha!“ Pú se podrbal na hlavě, tak tím byl zmaten.

„Ty máš opravdu narozeniny?“ zeptal se. „Ano.“ „Ach! Tak mnoho štěstí a zdraví, Ijáčku.“ „Mnoho štěstí a zdraví, Medvídku Pú.“ „Ale já nemám narozeniny.“ „Ne, já mám.“ „Ale ty jsi řekl: Mnoho štěstí a zdraví.“ „A proč ne? Přece nechceš být nešťastný na mé narozeniny?“ „Ach tak!“ řekl Pú. „Je to už tak dost zlé,“ řekl Ijáček a málem propukl v pláč, „že jsem sám nešťastný, bez dárků, bez dortu a bez svíček, skoro vůbec bez povšimnutí, a kdyby měli být ještě druzí nešťastní –“ To bylo pro Púa příliš. „Počkej tady,“ křikl na Ijáčka, a co mohl, uháněl domů; cítil, že musí hned sehnat aspoň nějaký dárek pro Ijáčka, a potom si ještě vymyslet něco vhodného. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko. „Nazdar, Prasátko,“ řekl Pú. „Nazdar, Pú,“ řeklo Prasátko. „Co to děláš?“ „Chci dosáhnout na klepátko,“ řeklo Prasátko. „Přišlo jsem právě –“ „Počkej, udělám to sám,“ řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. „Viděl jsem zrovna Ijáčka,“ začal, „a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený – znáš přece Ijáčka –, a tak jsem tak stál a – Co tak dlouho neotvírá, ten co tu bydlí.“ A znovu zaklepal. „Ale Pú,“ řeklo Prasátko, „vždyť je to tvůj dům!“ „Aha!“ řekl Pú. „Opravdu,“ řekl. „Tak pojďme dál.“ Vešli, nejdříve šel Pú ke kredenci, jestli nemá ještě nějakou maličkou láhev medu; byla tam, tak ji sundal. „Dám ji Ijáčkovi,“ vysvětloval, ‚jako dárek. Co ty mu dáš?“ „Nemohlo bych mu ji dát taky?“ řeklo Prasátko. „Jako že je to od nás obou?“ „Ne,“ řekl Pú. „To není dobrý nápad.“ „Tak mu tedy dám balónek. Zbyl mi jeden z mého večírku.“ „To je moc dobrý nápad. To zrovna Ijáček potřebuje, aby se povyrazil. Kdopak by se nepovyrazil s balónkem?“ Prasátko tedy odběhlo a medvídek se dal na opačnou stranu s lahvičkou medu.

Byl teplý den a cesta byla daleká. Neurazil ještě ani půl cesty, když se ho zmocnil divný pocit. Začalo to na špičce nosu –, a proběhlo celým tělem až do chodidel. Jako by někdo v něm říkal. „Pú, je čas na něco menšího.“ „Jo, jo,“ řekl Pú, „nevěděl jsem, že už je tak pozdě.“ Sedl si tedy a sundal víko z lahvičky medu. Štěstí že to mám s sebou, pomyslel si. Jiný Medvěd si ani nevzpomene vzít si s sebou něco menšího, když jde na procházku. A dal se do jídla. Počkejme, pomyslel si, když vylízal poslední kapku medu z láhve, kam jsem to šel! Ach ano, k Ijáčkovi, a pomalu vstal. A pak si najednou vzpomněl. Snědl Ijáčkovi dárek k narozeninám! „To je hloupé!“ řekl Pú. „Co mám dělat? Musím mu přece něco dát.“ Chvíli nemohl na nic přijít. Pak ho napadlo: I když v ní není med, je to přece jen velmi pěkná lahvička; kdybych ji umyl a napsal na ni „Mnoho štěstí“, Ijáček by si do ní mohl něco schovat, bylo by to užitečné. A protože šel právě kolem Stokorcového lesa, zašel si do něho za Sovou, která tam bydlela. „Dobré jitro, Sovo,“ řekl. „Dobré jitro, Pú,“ řekla Sova. „Mnoho štěstí k Ijáčkovým narozeninám,“ řekl Pú. „Tak on má narozeniny?“ „Co mu dáš, Sovo?“ „Co ty mu dáš, Pú?“ „Já mu dám užitečnou nádobu na uschování věcí a chtěl jsem tě poprosit –“ „Někdo v ní měl med,“ řekla Sova. „Můžeš v ní mít, co chceš,“ řekl Pú vážně. „Je velmi užitečná. A chtěl jsem tě poprosit –“ „Měl bys na to napsat ‚Mnoho štěstí‘.“ „O to jsem tě chtěl právě poprosit,“ řekl Pú.  „Mám třaslavé písmo, píšu správně, ale třese se mi ruka a písmenka mi přeskakují. Napíšeš mi sem ‚Mnoho štěstí‘?“ „Je to hezká nádoba,“ řekla Sova a prohlížela si ji ze všech stran. „Mohla bych mu ji dát taky? Od nás obou?“ „Ne,“ řekl Pú. „To není dobrý nápad. Napřed ji umyju a pak to můžeš napsat.“ Umyl láhev, osušil a Sova zatím olizovala špičku tužky a přemítala, jak se píše „štěstí“. „Umíš číst, Pú?“ zeptala se stísněně. „Venku je tabulka o klepání a zvonění a psal to Kryštůfek Robin. Umíš to přečíst?“ „Kryštůfek mi řekl, co tam stojí, tak teď to umím přečíst.“ „Řeknu ti, co tady stojí, tak to pak přečteš.“ Tak Sova psala… a tohle napsala: MNOMO ŠETĚ SETÍ. Pú na to hleděl s obdivem. „Píšu jen: ‚Mnoho štěstí‘,“ řekla Sova jakoby nic. „Je to moc pěkné a dlouhé,“ řekl Pú. Udělalo to na něho velký dojem. „No vlastně tu píšu: Mnoho štěstí přeje Pú. Na takový dlouhý nápis se vypíše hodně tužky.“ „To jo“ řekl Pú.

Zatímco se tohle všechno odehrávalo, Prasátko se vrátilo domů Ijáčkovi pro balónek. Pevně jej k sobě tisklo, aby mu neulítl, a utíkalo, co mohlo, aby přišlo k Ijáčkovi před Púem; bylo by rádo přišlo s dárkem první, jako by na to bylo přišlo samo a nikdo mu o tom neříkal. Jak tak utíkalo a myslelo na to, jak asi bude Ijáček rád, nedalo pozor na cestu… a najednou šláplo do králičí díry a upadlo na nos. PRÁSK!..!!?.??… Prasátko tu leželo a nevědělo, co se stalo. Nejdřív ho napadlo, že celý svět vyletěl do povětří, a pak ho napadlo, že snad jen Les vyletěl do povětří, a pak ho napadlo, že snad jen ono samo vyletělo do povětří a teď je na měsíci nebo bůhvíkde a nikdy už nespatří Kryštůfka Robina, ani Púa, ani Ijáčka. A pak ho napadlo. I když jsem na měsíci, nemusím přece pořád ležet na nose, a opatrně se zvedlo a rozhlédlo se. Bylo pořád v Lese! No, to je divné, pomyslelo si. Co to jen bylo za ránu. Přeci jen to, jak jsem upadlo, nemohlo dát takovou ránu. A co je to tu za vlhký hadřík? A kde je můj balónek? Byl to balónek! „Ouvej!“ řeklo Prasátko. „Achich, ouvej, ouvej, ouvej! Teď je pozdě. Už se nemohu vrátit a ani nemám jiný balónek, a možná že Ijáček nemá balónky zvlášť rád.“ Běželo tedy dál, trochu smutně, až přišlo na břeh potoka, kde byl Ijáček, a zavolalo na něj. „Dobré jitro, Ijáčku,“ zavolalo Prasátko. „Dobré jitro, Prasátko,“ řekl Ijáček. „Jestli je vůbec dobré,“ řekl. „Pochybuju o tom,“ řekl. „Ale na tom nesejde,“ řekl. „Mnoho štěstí a zdraví k narozeninám,“ řeklo Prasátko. Ijáček se přestal dívat na sebe do vody, otočil se a vyvalil oči na Prasátko. „Řekni to ještě jednou,“ řekl. „Mnoho ště –“ „Počkej chvilku.“ Kymácel se na třech nohou a čtvrtou opatrně přiložil k uchu. „Dělal jsem to už včera,“ vysvětloval, když se už potřetí svalil na zem. „Je to docela lehké. To abych lépe slyšel… teď se to povedlo! Tak co jsi říkalo?“ Přidržoval si kopytem ucho.

„Mnoho štěstí a zdraví k tvým narozeninám,“ řeklo Prasátko znovu. „To myslíš k mým?“ „Ovšem, Ijáčku.“ „K mým narozeninám?“ „Ano, Ijáčku.“ „Já že mám opravdické narozeniny?“ „Ano, Ijáčku, a přineslo jsem ti dárek.“ Ijáček sundal pravé kopyto z pravého ucha, otočil se a s velkou námahou zdvihl levé kopyto. „To si musím poslechnout ještě druhým uchem,“ řekl. „Tak teď.“ „Dárek,“ řeklo Prasátko hodně nahlas. “To zase mně?“ „Ano.“ „Ještě k mým narozeninám?“ „Ovšem, Ijáčku.“ „Já mám ještě opravdické narozeniny?“ „Ano, Ijáčku, a přineslo jsem ti balónek.“ „Řeklo jsi balónek?“ řekl Ijáček. „Balónek? Tu velkou barevnou věc, která se nafukuje? Zábava, tanec a zpěv, ejaja hopsasa.“ „Ano, ale bohužel, je mi líto, Ijáčku – , ale jak jsem s ním utíkalo k tobě, upadlo jsem.“ „Ach, jaká smůla! Moc jsi utíkalo? Neublížilo sis, Prasátko?“ „Ne – ale – ale Ijáčku, balónek praskl!“ Dlouho bylo ticho. „Můj balónek?“ řekl konečně Ijáček. Prasátko přikývlo. „Můj balónek k narozeninám?“ „Ano, Ijáčku,“ řeklo Prasátko a trochu potahovalo. „Tady je. Mnoho štěstí k narozeninám.“ A podalo Ijáčkovi ten vlhký hadřík. „To je on?“ řekl Ijáček překvapen. Prasátko přikývlo. „Balónek?“ „Ano.“ „Děkuju, Prasátko. A odpusť, že se ptám,“ pokračoval, „ale jakou barvu měl ten balónek, dokud – dokud to byl ještě balónek?“ „Červenou.“ „Jen jsem chtěl vědět… červenou,“ zašeptal sám pro sebe. „Má nejmilejší barva. Tak, tak.“

Prasátku bylo smutno a nevědělo, co by řeklo. Otvíralo ústa, že něco řekne, pak si zase myslelo, že to k ničemu není, a tu uslyšelo křik z druhého břehu. Byl to Pú. „Mnoho štěstí a zdraví,“ volal Pú, zapomněl totiž, že už to řekl. „Děkuju, Pú, už je mám,“ řekl Ijáček zachmuřeně. „Přinesl jsem ti dáreček,“ řekl Pú rozčileně. „Už mám,“ řekl Ijáček. Pú se přebrodil přes potok k Ijáčkovi a Prasátko usedlo opodál, hlavu v prackách, a smutně vzdychalo. „Je to užitečná nádoba,“ řekl Pú. „Tady je. A je na ní napsáno: ‚Mnoho štěstí přeje Pú.‘ To je tady napsáno. Můžeš si do ní ukládat různé věci. Tumáš!“ Když uviděl Ijáček nádobu, celý se rozjařil. “Hle!“ řekl. „Můj balónek se zrovna hodí do té nádoby!“ „Ach ne, Ijáčku,“ řekl Pú. „Balónky se do takové nádoby nevejdou. S balónkem se hraje tak, že ho držíš –“ „Můj ne,“ řekl Ijáček pyšně. „Podívej se, Prasátko!“ A Prasátko se žalostně otočilo. Ijáček sebral balónek do zubů a opatrně jej vložil do nádoby. „Opravdu!“ řekl Pú. „Vejde se tam!“ Vyndal jej a položil zase na zem; a zase jej sebral a opatrně vložil zpět. „Opravdu!“ řeklo Prasátko. „A také jde ven.“ „Že ano,“ řekl Ijáček. „Jde tam i ven jako nic.“ „To jsem rád,“ řekl Pú šťastně, „že jsem měl ten nápad dát ti užitečnou nádobu na ukládání věcí.“ „To jsem rádo,“ řeklo Prasátko, „že jsem ti dalo něco, co se dá uložit do užitečné nádoby.“ Ale Ijáček je neposlouchal. Vyndával balónek a zase jej ukládal, celý šťastný. „A já jsem mu nedal nic?“ zeptal se Kryštůfek Robin smutně. „Ale to se rozumí,“ řekl jsem. „Dal jsi mu – nepamatuješ – malou – malou –“ „Dal jsem mu krabičku s barvami na malování.“ „Ovšem.“ „Proč jsem mu to nedal hned ráno?“ „Měl jsi moc práce s večírkem pro něho. Měl dort s polevou a tři svíčky a jméno z růžové polevy a –“ „Ano, už si vzpomínám,“ řekl Kryštůfek Robin.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/medvidek/ijacek-narozeniny/