Jabloňová panna

Tak byl jeden mladý král, a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jedenkráte také když si do toho lesa vyjel, dostal velikou žízeň; ale nebylo nikde potoka ani žádné studánky vidět, aby se napil. A když už dlouho celý zarmoucený po tom lese chodil a nevěděl, jak žízeň uhasit, přišel tu nenadále k jedné jabloni a na ní viděl tři zralá pěkná jablka. Byla dopola červená jako brunát a odpola žlutá jako vosk, až se na ně hledět chtělo. Ihned mu přišlo na mysl, že by si je mohl utrhnout, jimi se ovlažit, a králi se již sliny v puse dělaly. Hned tedy to jedno jablko utrhl, vytáhl z kapsy nůž a počal ho krájet. Ale jak ho v půli překrojil, tu najednou z toho jablka vyskočila panna, až byl král celý omámený, neboť byla od hlavy do paty celičká nahá a tak krásná, že jaktěživ žádnou takovou neviděl. A jak vyskočila, volala: 
„Vodu! vodu!!“ Ale než se král z toho omámení probral, byla již zase tatam, jako když se blabuňka z mydlin rozpukne, takže král ani svým očím nevěřil a celou tu příhodu za nějaké mámení smyslů pokládal. Ale sáhl přece po tom druhém jablku, vzal nůž a překrojil ho také. A tu zase z něho vyskočila panna, a ta byla také celičká nahá, jak ji pánbůh stvořil, ale ještě mnohem krásnější nežli ta první, až byl král podivením celý omámený. A ta také vykřikla: 
„Vodu! vodu! vodu!!“ A že tu žádné nebylo, zmizela mžikem jako ta první. Tu bylo králi toho srdečně líto, ale hned si pomyslel: zajisté že to třetí jablko také jiné nebude! A hned si ho také utrhl a schoval, až by někde k vodě přišel. 
A potom konečně přišel k jedné řece, velmi prudké a hluboké. Tu se postavil na břeh, vytáhl to třetí jablko a rozkrojil, a hned také z něho vyskočila panna; ale ta byla ještě krásnější nežli ty obě první. A když zavolala: 
„Vodu! vodu!!“ tu se honem král shýbnul do řeky, nabral vodu rukou a pokropil ji, a tu se ta panna již neztratila. Ale že byla také celičká nahá, styděla se tuze před králem a prosila ho, aby jí půjčil svůj plášť, že se jím přikryje. A když ten král tu třetí pannu uhlídal, tu se mu teprve náramně zalíbila a zdálo se mu, že bez ní ani živ být nemůže. A proto hned řekl: 
„Když mi přislíbíš, že si mě vezmeš, tedy Ti ten plášť půjčím.“ 
Když tedy ta milá panna viděla, že jináč není, slíbila mu, že si ho vezme. Tu on jí hned ten plášť ze sebe dal a řekl jí: 
„Počkej zde, až se pro Tebe navrátím, však já Tě nenechám dlouho čekat.“ Potom skočil hned na koně a cupity, cupity k svému zámku uháněl. A když tam přijel, dal hned zapřáhnout tři páry koní a jel pro svou nevěstu. Zatím ho necháme jet a podíváme se, co ta milá panna na břehu dělá. 
Když tak ta panna v plášti zaobalená tam na břehu seděla a na něj čekala, tu najednou odněkud za ní se vyskytne stará ošklivá babice, strhne z ní zezadu plášť, a než se panna nadála, strčila ji houp! do řeky; a hned se také voda nad ní zavřela a nebylo po panně ani památky. Tu ta baba své hadry čerstvě ze sebe svlíkla a zahodila je do řeky, pak přikryla se tím pláštěm a posadila se na břeh, jako dříve ta panna seděla. A když ten král zase přijel, ulekl se velice, když místo své krásné panny takovou šerednou babici uhlídal. Ale že věděl, že ta panna není žádné obyčejné stvoření, a také že se zapřísáhl, že si ji za ženu vezme, vysadil babu přece na vůz a myslel si: 
„Jistotně že mě jen chce zkoušet, a až bude po svatbě, potom se zase v krásnou pannu promění.“ 
A když přijeli do zámku dal vystrojiti hlučnou svatbu, ale všecko v zámku se po straně smálo (neboť před králem nesměli), že tak mocný, mladý a krásný král tak starou a šerednou babici, a kdoví ještě odkud, za ženu sobě bere. Ale král se nesmál i bylo mu jaksi úzko v srdci, a pořád jen si myslel, zdali se ta šeredná babice, až bude po oddavkách, zase v tu krásnou pannu promění. A když již jeli z kostela, podíval se král své nové paní do očí; ale ona byla ještě tak stará i ošklivá jako dřív. Tu se ten král z toho velice zarmoutil, ale vždy přece ještě doufal: 
„Jistěže mě chce zkoušet, a až jen mine ta první noc, snad bude potom zato tím krásnější.“ 
A když již druhý den počalo svítat, podíval se král své nové paní do očí, ale ona byla ještě škaredější a vráskovitější nežli včera. Tu se král z toho rozhněval a již ji chtěl dát ze zámku vyhnat; potom se ale přece ještě rozmyslel a pravil sám k sobě: 
„Snad mě chce ještě zkoušet; počkám, až bude mít syna.“ Zatím ale bylo mu čím dál tím více v srdci úzko; šel do svého pokoje a zavřel se a nechtěl žádného k sobě pustit. A když tak celý zamyšlený oknem do zahrady hleděl, přiletěla na okno bílá holubička s červeným zobáčkem a nic se krále nebála, ale sedla mu na ruku, vrkala a lichotila se k němu, jako by ho již byla dávno znala. A král měl také z ní srdečné potěšení, hladil ji a líbal a ptal se jí: 
„Copak jsi mi přinesla, má zlatá holubičko?“ A ona odpověděla:

Vrkou! vrkou! 
Nemáš tu pravou. 
Tvoje pravá v řece leží, bílé vlny po ní běží. 
Vrkou! vrkou!“

žádnou odpověď. Druhý den zavřel se zase do svého pokoje a sedl si celý zamyšlený k oknu. Tu přiletěla ta bílá holubička zase jako včera, sedla mu na ruku, vrkala a lichotila se k němu. A král byl zase potěšen, hladil ji a líbal a ptal se jí, co mu nese. A ona mu zase odpověděla:

„Vrkou! vrkou! 
Nemáš tu pravou. 
Tvoje pravá v řece leží, bílé vlny po ní běží. 
Vrkou! vrkou!“

Ale té staré babě byla ta králova včerejší nevšímavost podezřelá, a hned si umínila, že musí vyzkoumat, co v tom vězí. A když se dnes král zase do svého pokoje zavřel, přiloudila se ke dveřím a koukala se dírkou po klíči; tu viděla všecko a slyšela také všecko, co holubička vrkala. Tu se ta babice celá rozzlobila jako lítá saň, a hned běžela k myslivci a poručila mu: 
„Bílá holubice lítá do králova pokoje; tu mi dnes zastřelíš a přineseš; pakli se to nestane, Tvá hlava za to.“ 
Tu se ten myslivec postavil v zahradě pod oknem, a když holubička z okna vylítla, střelil a zastřelil ji a ona padla zkrvácená na zem. Pak ji vzal a donesl královně. Tu ji ta královna roztrhala na kusy, dala vytopit pec a vhodila ji tam, až byla na prach spálena. „Tu máš,“ pravila, „za své vrkání.“ 
Ale na tom místě, kde ta holubička padla, zůstaly na zemi ležet tři kapky krve, malé a červené jako tři korálky, a ty se pomalu zaryly do země a přes noc pustily ze sebe kořínky, a když ráno počalo svítat, byl na tom místě tenoučký jabloňový proutek. A ten vůčihledě rostl, a když bylo slunce na poledni, byl již z toho proutku pěkný jabloňový štěp, a když se slunce nížiti počalo, vyrostly na tom štěpu tři květy jako krev a mlíko a byla z nich vůně kol a kolem, až milo. 
A v té královské zahradě byl zahradník. Ten měl po své nebožce ženě jednu dceru a ta byla veliká milovnice květin. Každý den navečer chodívala po zahradě s konvicí zalívat a každý den ráno prohlížela, mnoho-li zase nových rozkvetlo a které povadly. Ta když také kvečeru se svou konvicí blízko tomu jabloňovému štěpu přišla, podivila se té neobyčejné líbezné vůni, a když pozdvihla oči a ten pěkný štěp a na něm ten krásný začervenalý květ spatřila, zaplesala radostí, ale hned potom zase zarmoutila se a pravila: 
„Škoda Tebe, překrásný kvítku, že z Tebe již žádné ovoce nebude!“, neboť bylo již na podzim a studený vítr počínal ze strnišť foukat. I bylo tomu děvčeti líto toho krásného květu, i utrhla si ho a dala za okno, aby jí co možná dlouho vydržel. 
Druhý den časně ráno šla zase po své práci v zahradě, a když se za chvilku navrátila domů, zůstala s podivením ve dveřích stát: postýlka ustlaná, sednička zametená, stůl a židličky čistě umyty a na polici i v truhlici všecko v nejkrásnějším pořádku a přece nic z toho sama ještě neudělala a žádný tam mezitím nepřišel. Co se namyslela a nahledala, nic to nebylo platno, nenašla žádného. Druhý den ráno, když se ze zahrady vrátila, bylo to zase tak: ustláno, umyto, zameteno i srovnáno, a nikde žádného vidět, kdo by to byl udělal. I umínila si, že bude číhat, kdo to. Navečer rozházela schválně všecko prádlo v truhlici, vyndala z police misky a hrnce a sem tam, polila a zamazala stůl i podlahu, jen aby zítra hodně co dělat bylo. 
Ráno pak vzala konvici a dělala, jako by šla zase do zahrady, zatím ale obešla pozadu dvorek a vklouzla zadními dvířky do síně a dívala se dírkou ve dveřích, co se v světničce dít bude. Tu viděla, jak se z toho jabloňového květu za oknem udělala překrásná panna, krev a mlíko, ale celá nahá. Ta se hned také dala do práce; natřásla peřiny, ustlala, srovnala misky a hrnce do police, utírala stůl a židlice a když byla v nejlepším díle, otevřelo to zahradníkovo děvče dvéře a vkročilo do sedničky. Tu ta panna, jako by se byla ulekla, volala: 

„Vodu! vodu!!“ A jak to děvče konvici s vodou v ruce drželo, pokropilo ji celou, od hlavy až do paty. Tu jí ta panna srdečně za to poděkovala a prosila ji, aby jí ještě své šaty půjčila, aby se mohla do nich ustrojit. Děvče to hned s ochotností udělalo a potom běželo skokem a povědělo to všecko králi. 
Když to ten král uslyšel, vstal a pospíšil jako na jelenu do toho zahradního domku, a hned také svou krásnou pannu poznal. A ta mu vypravovala, jak ji ta babice čarodějnice po hlavě do řeky shodila a potom krále podvedla, že ony byly tři sestry, dcery královské, a ona z nich nejmladší, a že je ta babice zaklela v tom hustém lese, kde král tu jabloň nalezl. „Já jsem sice již na svobodě,“ pravila, „ale mé sestry, ty musejí ještě tak dlouho co bílé holubice po světě lítat, dokud ta babice bude naživu.“ 
A hned tu také oknem přiletěly dvě bílé holubičky, sedly své sestře na ramena, vrkaly a třepetaly křidélky radostí, že již je vysvobozena. Tu se ten král velice rozhněval, poručil tu babu čarodějnici lýkovými provazy svázat, aby jim neunikla, pak dal vytopit pec až dožhava, tu, v kteréž ona tu bílou holubici spálila, a vhodit ji tam, až z ní nezůstalo nic než uhel. A tu se také hned ty bílé holubice v krásné panny proměnily a všecky ty tři sestry se objímaly a plakaly velkou radostí, že jsou již vysvobozeny. Pak dal král vystrojit novou, hlučnou svatbu a nebylo mu již při ní v srdci úzko, ale byl vesel a rád se svou mladou a krásnou chotí. A potom byli spolu šťastně živi mnohá léta, a jestliže neumřeli, jsou ještě po tu dobu. 
Ale copak dělaly potom ty druhé dvě panny? Inu můj božíčku! Když byly tak krásné a k tomu královské dcery, vdaly se a byly také šťastny.