Jak babička chtěla umříti

Bývalo u Skalačů ticho jako v kostele, ale dnes tam bylo právě boží dopuštění. Tatínek odešel na úřad, maminka do města a nebohá babička zůstala doma se čtyřmi vnoučaty sama.

Kdo nevíte, co je bujná krev, podívejte se na Petříka s Karlem.

Smyslili si, když je venku sněhová metelice, že si budou hráti v pokoji. I navázali si provázek k babiččině podnožce, a to byly saně. Potom našli malému Ladíkovi bič, vtiskli mu oprať do rukou, zapřáhli se k saním a zarejdili kolem stolu. Byla to jízda nevídaná. Koně řičeli, saně lítaly a hřmotily po podlaze, až se dům otřásal. A Ladíkovi s ramen hlava div nespadla, jak se mu potřásala, když klusal za bujarým spřežením. Jen Růženka tulila se do koutku před rozpoutanou jízdou a spínala ruce nad těmi divochy jako rozumná osoba.

„Babička spí,“ připomínala několikráte hochům, ale kde pak se stavělo každé slovo v té vřavě! Jízda byla vždy hlučnější a čím více saně lítaly a do okolních předmětů vrážely, tím více planuly chlapcům tváře a tím ohnivěji jiskřily jim oči. V největším hluku otevřely se dvéře u vedlejšího pokoje, a v nich objevila se babička.

„Děti!“ kárala bujnou chásku, „což je soudný den? Ani zdřímnutí mně nedopřejete? Petříku! Karle! Lépe by vám slušela kniha nebo některá tichá hra. Ať jste mi již tiší — sice —!“

Babička zavřela již dávno dvéře, a hoši dosud stáli zamlklí. Bylo jim líto, že babičku připravili o spánek. Věděli, jak je jí po poledni zdřímnutí milé, a proto nepomýšlel na hru již ani Petřík ani Karel. Ale nerozumný Ladík nemohl pochopiti, proč by babičce překáželo ve snu trochu křiku a lomozu. Když on se zakutil na postýlce do peřin, mohli mu nad hlavou stříleti, tak mu šel spánek k duhu. Nedbal tedy babiččina příkazu a jal se starší bratry znova pokoušeti ku hře.

Z počátku nesměle potahoval saně sám a bičem šlehal do vzduchu jen na hlucho, ale za chvíli již pokřikoval na Petříka „hý! hý!“ a do dlaní nutil mu provázek od saní. Petřík nenechal se dlouho pobízeti, a již byla divoká jízda zase v proudu.

Ale tentokráte stihla neposluchy horší pokuta.

Babička vešla do pokoje a dětem s tváří nezvykle přísnou oznámila, že ihned umře.

„Aspoň budu míti ve hrobě pokoj,“ dodala a děti opustila.

Petřík i Karel úžasem upustili oprať a smutně se zahleděli k zemi. Růžence zaleskly se slzy v očích. Měliť všichni babičku tak rádi, a teď chtěla babička umříti pro jich nepokojnosť! I Ladík pochopil, že dopustil se něčeho zlého, a lítosť upřímná sevřela mu srdce. Zahodiv svůdný bič, objal houpacího koně kolem krku a hořce plakal na jeho hlavě.

Dětem záhy napadlo, aby odvrátily babičku od úmyslu tak hrozného, ale nikdo nechtěl jíti jí na oči.

Posléze Růženka vklouzla k babičce do pokoje a za Růženkou starostlivě přiloudil se Petřík s Karlem. Jenom Ladík zůstal u soucitného bělouše a žaloval mu usedavými vzdechy svoje hoře.

Babička strojila se opravdu k smrti. Ze staromodní truhlice vyndala rubáš, čepeček a zděděnou po matce knihu modlitební a vše rozložila po stole. Se zatajeným dechem pozorovaly děti tyto příznaky smrti, nevědouce, co by učinily na odvrácení babiččina úmyslu. Konečně přistoupila Růženka k babičce a zašeptala bojácně:

„Babičko!“

Ale babička se ani nepodívala, jak Růžence stojí slzy v očích a kterak chlapci ustrašeně se dívají na stůl.

„Babičko,“ ujala stařenku Růženka za ruku a vroucně ji zlíbala, „neumírejte nám.“

„Musím, musím,“ pořád s tou přísnou tváří mluvila, „a to hned.“

Teď chopili se babičky i chlapci, jako by smrti ji vydati nechtěli.

Také Ladík vešel sem se zmořenou od žele hlavou a beze slova zavěsil se babičce na sukni. A tak majíce milou stařenku obklopenu, jali se podvraceti její nepovolnosť, jako by hrdinské vojsko dobývalo nepřátelské pevnosti.

„S tatínkem a maminkou byste se ani nerozloučila?“ počala Růženka.

„Ani s přespolními bratranci?“ útočil dále Karel.

„A považte, babičko,“ mluvil Petřík, „jak ukrutné by to bylo umříti v zimě. Vy tak ráda máte teplíčko a v zimě to ve hrobu tak studí!“

Ale babička stále vrtěla vážně hlavou.

„Aspoň tedy do jara počkejte,“ smlouvala zase Růženka, když viděla, že úmysl babiččin je nezvratný.

„Vždyť teď bychom nemohli nasázeti vám na hrob květinek a obložiti ho drnem. A věnců na památku také by se nám do rakve nedostávalo. Ale na jaře natrháme nejkrásnějších nezabudek — víte, jak rády rostou nám v zahrádce u potoka!“

Nepřátelská pevnosť počala se po tomto všeobecném útoku viklati. Dětem to prozradil úsměv na babiččině tváři.

„Počkám tedy do jara,“ vzdávala se babička, když viděla, s jakou láskou ta drobotina k ni lne, „ale potom umru najisto.“

Ladík, který tu dosud mlčky stál v záloze, nebyl však spokojen s polovičatým vítězstvím a jal se nyní zažehnávati babiččino předsevzetí usedavým pláčem.

„Vidíte, babičko,“ vykládala rozumně Růženka, „jak vás má i ten Ladislávek rád; nechce o vaší smrti ani slyšeti a my všichni nedáme vám ani na jaře zemříti.“

„To záleží jenom na vás, vy trapiči,“ durdila se babička, ale teď už jenom Ladík nepoznal, že babička se do opravdy nehněvá. „Která babička má hodné vnuky, ta má už na zemi nebe, a proto ji Pán Bůh v tom nebi dlouho nechává. Ale kterou babičku děti sužují, tu raději povolá Pán Bůh do svého nebe, aby se nemusila trápiti mezi nezdárnými vnuky.“

„I to budeme všichni hodní,“ jásaly děti a obskakovaly babičku, že se musila potají zasmáti, když jim viděla na tvářích radosť i slzy.

„Slibujete-li to opravdu, uložím si rubáš, ale po druhé bych ho již nezamknula.“

Děti pomáhaly s největší radostí uklízeti rubáš, čepeček i knihu. A když babička truhlu zamýkala, pomáhal jí Ladík točiti klíčem a byl by nejraději uzamknul rubáš na sto západů.

Skalačovy děti opravdu vzornými mravy připravovaly babičce nebe již na světě, a babička od toho času tak zřídka zatoužila po rubáši, že jí klíč od truhlice dávno zahálkou zrezavěl.

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Doma i na sluníčku