Jak bednář přelstil vlka, medvěda a zajíce

Bednář sbíjel v lese velikou díži. Už stáhl všechny dužiny a nasadil obruč, zbylo jen tu a tam něco přihoblovat. V tom uslyšel, jak za ním zapraskaly větve. Ohlédl se a zůstal , jako když ho přimrazí. Rovnou na něho se žene veliký medvěd!
Co počít, Vylézt na strom? Medvěd tam vyleze také. Dát se na útěk? Medvěd ho dožene. Bednář dočista ztratil hlavu. A medvěd už lámal křoví pár kroků od něho.
V poslední chvilce bednář nadzdvihl díži a vklouzl pod ni.
A medvěd tu byl.
Co je tohle? Ani seno, ani sláma … Nakonec se posadil na díži, aby si trochu pohověl. Seděl a odháněl tlapou komáry.
Tu běžel kolem vlk po své práci.
„Kam tak na spěch?“ zavolal na vlka medvěd. „Poseď se mnou šedivče, a vypravuj mi něco.“
Tak seděli medvěd s vlkem a rozprávěli si o tom i o onom. Tu vyskočil z křoví zajíc a hopkal po loučce. Medvěd zavolal i na zajíce:
„Zastav se, ušáku! Ještě Tě neomrzelo to skákání? Pojď k nám na kus řeči!“
Zajíc se nenechal dlouho přemlouvat. Posadil se vedle vlka a medvěda a začali repetit o lesních novinkách.
Vlk poslouchal, poslouchal a najednou povídá:
„Já bych ale jedl! Dočista mi kručí v břiše.“
„Máš pravdu,“ medvěd na to, „sběhni někam zubatý vlku a přines něco k jídlu. Já se také po něčem poohlédnu.“
„Dobrá,“ odvětil vlk. „Předevčírem jsem viděl u bednáře tučného berana. Půjdu a zkusím ho vytáhnout ze chléva. A co přineseš Ty, medvěde?“
„Na zakousnutí by byl dobrý med,“ odpověděl medvěd. „Právě u toho Tvého bednáře se teď ve včelíně vydařil náramně sladký.“
„A bednářce se letos urodilo zelí, každá hlávka je jako Tvoje palice, medvěde.“ Řekl zajíc. „Já zaběhnu do bednářovy zahrádky.“
Bednář seděl pod díží a všechno slyšel.
I zatroleně, to mi takhle zničí celé hospodářství, řekl si. Jenomže já nejsem dnešní. Já Vás naučím, že budete na bednáře vzpomínat celý život!
Kamarádi se smluvili, že se sejdou zase na témž místě a rozběhli se každý jiným směrem. Vlk ke chlévu, zajíc na zahradu a medvěd do včelína.
Tu vylezl také bednář z díže a utíkal, co měl síly, přímo ke své chalupě. Běžel nejkratší cestou, aby se tam dostal dříve než vlk. A povedlo se mu to. Berana, od hříchu raději dál, zahnal domů, nakázal ženě svařit hrnec vody a potom se schoval za chlév.
A v skutku, zanedlouho přiběhl vlk na bednářův dvůr. Proklouzl vraty a rovnou do chléva. Bednář vpustil vlka dovnitř, zabouchla za ním vrata a křikl na ženu:
„Hej, panímámo, vodu!“
Ta už měla hrnec připravený. Bednář pootevřel dveře, a sotva vlk s nepořízenou vyskočil z chléva, vychrstla na něho hospodyně vařící vodu. Vlk zavyl a vyrazil na útěk. Bednář také nezůstal doma. Přeskočil plot a utíkal do lesa na známé místo.
Přiběhl ke své díži a zase pod ni vlezl. Seděl a čekal a opravdu, po nějaké chvíli se přikolébal medvěd s velkým úlem a za ním přihopkal zajíc s velkou hlávkou zelí. Jenom vlk se opozdil. Jak by ne, po takové lázni se moc pospíchat nedá. !
Ale nakonec se i on ukázal mezi stromy. Sotva se vlekl, sotva nohama pletl. Zajíc s medvědem si pomysleli, že to jistě ukořistil velikého berana a že se mu těžko nese.
Konečně se vlk, celý opařený, jakžtakž dobelhal ke kamarádům. Svalil se na zem a dal se do pláč e a do naříkání.
„Co je s Tebou , vlku?“ ptal se medvěd. „Kde máš berana?“
„O beranovi mi ani nemluvte. Ach kamarádi, dobře Vám radím: S člověkem raději nemějte žádné spolky. A nejvíc ztřezte vřelé vody. Jak uslyšíte: Hej, panímámo vodu! vemte nohy na ramena a na nic se neohlížejte.“
Sotva to vlk dořekl, zakřičel bednář pod díží, co mu hrdlo stačilo:
„Hej, panímámo, vodu!“
A teď se Vám děly věci! Medvěd se skulil po hlavě z díže, zajíc skočil do křoví, vlk zavyl strachem a kde jen se v něm vzala ta síla? utíkal jako splašený. V tom okamžení byla louka, jako když ji vymete. Tu vylezl bednář pomaloučku z pod díže, hodil ji na rameno, na druhé posadil úl s medem, sebral hlávku zelí a s veselou písničkou se vracel k domovu.