Jak čerta popadl vztek

Čerti prý jsou jen v pohádkách. Nevěřte tomu. Jeden takový dodnes žije na skalce v kraborovickém lese. Je to ještě čertovský kluk, jmenuje se Kraborarášek a umí malovat. 
Kdysi dávno totiž chodíval kraborovickým krajem pan Málek, nosíval plátna, barvy a štětce. Občas se zastavil, rozložil stojan a pustil se do malování. Ale jednou mu to nešlo, ruka ho neposlouchala, nálada byla ta tam. Vztek je špatný rádce. Odhodil barvy a ulevil si: 
„Čert aby to vzal!“ A čert to vzal. Kraborarášek, kdo jiný. Když se jednalo o lumpárnu, nenechal se dvakrát pobízet. Barvy si schoval a jak utíkaly roky, úplně na ně zapomněl. 
Nedávno zavedla ke skalce své žáky slečna učitelka Míla. 
„Posedejte si na kameny, děti, rozbalte si nádobíčko, budeme malovat,“ řekla jim. 
Kraborarášek to slyšel a jako když do něj střelí: 
„Barvy, vždyť já mám také někde takové barvy.“ 
A honem utíkal do své skrýše, přehraboval se tam v harampádí, než našel, co hledal, však to znáte. Jako papír mu posloužila březová kůra, štětce si vyrobil ze svých chlupů a už se těšil, jak bude také malovat. 
Jenže čertovské chlupy dělají rády čertoviny. Sem šmouhu, tam šmouhu, Kraboraráškovo plátno ne a ne se proměnit v hezkou lesní mýtinu. Byla to spíš čmáranice, a trošku taky mazanice a patlanice. 
„Jak je tohle možné?“ bědoval a po očku sledoval děti, kterým se pod rukama rodily obrázky. A dostal vztek. Ojoj, a jaký. 
„Když nemůžu mít já, nebudou mít ani děti,“ dupl si. Lesem to zahvízdalo a děly se věci: Honzíkovi rostly na borovici hrušky, Karině vykukovaly zpoza mraků pařezy, Tomášovi skákali po stromech sloni a Lucka zase měla na bodlácích napíchané brambory. 
„Hm, hm, to jsou mi ale divné představy,“ řekla slečna učitelka Míla. Ale smála se, protože se jí to líbilo. A děti se také smály, protože z toho měly ohromnou legraci. 
Jako naschvál šel kolem nový pan starosta Vaněk. 
„No, tohle!“ zahřměl, když si obrázky prohlédl. „Vy je učíte pěkné věci. Naše obec je vzorná obec, budu si na Vás muset posvítit!“ 
Byl z toho zkrátka malér. Slečna učitelka Míla posmutněla. A žáci také posmutněli, protože se jich to dotklo. Ne, jejich slečně učitelce Míle nebude nikdo vyhrožovat. Jenže, co mohli dělat? 
Kraborarášek věděl. Najednou pochopil, jak byl ten jeho vztek špatný rádce. 
„Když něco neumím já, nebudu to přece kazit jiným,“ dupl si podruhé. Lesem to zahvízdalo a děly se věci: skalka rozkvetla, v korunách smrků se objevily banány, v trávě lízátka, na dubech vyrašily jitrnice, olše se obalily cukrovou vatou a opodál se pásl mamut. Dětem se rozzářily oči a slečna učitelka Míla se s úsměvem zeptala: 
„Ještě si na mě chcete posvítit, nový pane starosto Vaňku?“ 
Nechtěl, to dá rozum. Někteří lidé si nedokáží představit, že by mohl svět vypadat úplně jinak. Stačí zavřít oči. Anebo vzít do ruky štětec. 
Čert Kraborarášek to dokáže. A proto umí i malovat.

Zdroj:www.abatar.cz