Jak chodil lišák se džbánem, až se ucho utrhlo

Jen co si tak spravedlivě rozdělili úrodu, šli lišák s medvědem na sušičku, aby sušili. Jenomže lišákovi se z vší té práce zamotala hlava, a tak se přitisknul na trámy a zavolal:
„Hej, kmotře medvěde, sušte, sušte, já tady podržím ty trámy, aby Vám nespadly na hlavu.“ A medvěd se oháněl, co mu síly stačily. Když bylo nasušeno, ukázal lišák na plevy a pravil velkomyslně:
„Vezměte si tu velkou hromadu, kmotře medvěde, sám jste větší. Já se spokojím tady s tou malou hromádkou.“ S tím byl medvěd spokojený a rád si tu velkou hromadu vzal.
Vydali se do mlýnice, aby si obilí namleli. Když mlýnské kameny mlely lišákovo obilí, zvesela si zpívaly, ale když se dal do mletí medvěd, jeho plevy jen smutně šustily a šustily. Tak se zeptal:
„Proč mi kameny jen tak šustí a Tobě zpívaly po mlynářsku?“
„Že Vy jste tam, kmotře medvěde, nehodil trochu písku?“ radil mu lišák. Tak to medvěd napravil a byla z toho hned jiná písnička.
Když měli namleto, šli vařit kaši. Lišák nedávno jedné imolské selce ukradl soudek másla. Pro kaši z jeho bílé mouky jakoby ho teď našel. Ta voněla a chutnala! Zato medvědí kaše z plev, škoda mluvit! Medvěd šel, ochutnal lišákovu kaši a pomyslel si:
„Ta je ale výtečná.“ Lišák šel a ochutnal medvědovu kaši, smál se a prohlásil:
„Takovouhle kaši žere jen svině a medvěd, ale lišák nikdy!“
Kentokrát se ucho džbánu neutrhlo.
Jiného dne se ti dva vydali do lesa, aby přinesli dřevo. Lišák uviděl jeřáb se spoustou jeřabin a řekl medvědovi:
„Kmotře medvěde, buďte té dobroty a shoďte mi tuhle jeřabinu. Já ty jeřabiny natrhám a zanesu staré matičce.“ Medvěd to ochotně udělal a co viděl? Lišák si začal cpát jeřabinami břicho. Zeptal se ho:
„Copak je nezaneseš svojí staré matce?“ Lišák jen mávnul tlapou a řekl:
„A co? Však má zrovna tak dobré oči jako já, může si je najít a donést sama.“
Ani tentokrát se ucho džbánu neutrhlo.
Tak šli dál, až dorazili k mohutnému dubu, který medvěd vytrhnul i s kořeny. Lišák řekl:
„Vezměte na záda korunu, kmotře medvěde, já ponesu kmen.“ Medvěd vlekl strom, zatímco lišák se za jeho zády usadil na kmen a nechal se táhnout. Po chvíli se medvěd ohlédnul a viděl, jak se věci mají. Pustil strom a hnal se na lišáka, ale ten byl rychlejší a vklouznul pod pařez. Ale tolik štěstí přece jen neměl, medvěd ho drapnul za nohu a pevně držel. Lišák zavolal:
„Hej, kmotře medvěde, taháte za kořen, ne za moji nohu!“ Tak medvěd lišákovu nohu pustil a pohotově popadnul nějaký kořen. A lišák? Ten samozřejmě utekl.
Tentokrát se tedy ucho džbánu zase neutrhlo.
a bylo to jiného dne, kdy lišák potkal formana, co vezl na fůře čerstvé herinky. To Vám bylo vůně, až se jednomu sbíhaly sliny! Lišák si lehl na kraj cesty a dělal mrtvého. Tahle finta už mu vyšla tolikrát! Takže i dnes se ocitnul na voze, a zatímco si forman seděl a dělal si laskominy na novou čepici, lišák mu za zády rozdával jinou kartu. Všechny ryby vyházel na silnici a nakonec skočil dolů sám. Cestou si posbíral herinky a šel se s nimi producírovat k medvědovi. Ten se zatím uklidnil a řekl smířlivě:
„Odkud máš všechny ty ryby?“
„Z imolského rybníka.“ odvětil lišák:
„Za jasné měsíčné noci, když mrzne, až to praští, pověsím ocas do vody a čekám. Než by člověk okem mrknul, chytne se ryba.“ O takovém rybolovu ještě medvěd neslyšel, takže když té noci přišel silný mráz, šel to vyzkoušet.
Když lišák viděl, jak medvěd sedí pevně přimrzlý na rybníce a není mu k hnutí ani k útěku, vydal se za imolskými selkami, byly zrovna při stloukání másla, a žaloval jim:
„Medvěd Vám sedí na rybníce a dělá Vám rovnou do vody!“ Do ženských jakoby jeden střelil, popadly své tlouky a košťata a palice, co která zrovna měla po ruce, a utíkaly na rybník, aby daly medvědovi co proto. V tom spěchu zapomněly, že dveře do světnice zůstaly otevřené, a tak se lišák dostal bez námahy k máselnicím. Zatímco medvědu nezbylo, aby svůj ocas nechal trčet v ledu a pelášil, co mu síly stačily, hověl si lišák v másle. Však jen se selky vrátily a zjistily, kdo jim doma hospodaří, hnaly se i po něm. Ale lišák byl opět rychlejší a vyskočil oknem. Jedna ho zasáhla na špičce ocasu, takže ji má od toho dne bílou.
Ani tentokrát se ucho džbánu neutrhlo.
A bylo to zase jiného dne, kdy lišák potkal havrana, který si nesl v zobáku kradený sýr. Lišák si olíznul pysky; nikdo nedělá lepší sýr než imolské selky! „Dej mi ten sýr.“ řekl havranovi. Ale havran mu nedal nic. Tak to zkusil lišák jinak:
„Když mi dáš ten sýr, udělám Tě kantorem. Jen bych rád věděl, zda na to máš hlas.“ A hloupý havran zakrákoral a sýr spadnul lišákovi rovnou do tlamy. Jen se olíznul a potkal medvěda, který si nesl koňskou mršinu. Lišák se zeptal:
„Jak jsi k tomu koni přišel?“ Medvěd si pomyslel:
„Jen počkej! Teď přišla hodinka odplaty!“ a nahlas řekl:
„To je úplná maličkost. Jak uvidíš na louce odpočívat koně, jdi k němu a pořádně se mu zakousni do ocasu. Pak stačí hlasitě zavýt, kůň se lekne a je po něm!“ Lišák pelášil, aby vykonal podle medvědí rady. Všechno šlo jako po másle až k tomu zavytí. Pak kůň místo zcepenění polekaně vyskočil a smyslů zbavený vyrazil jako vítr pryč. Ubohý a dobře zakousnutý lišák mu visel na ocase a mlátil s sebou o každý strom či pařez, který cestou potkali.
Cestou potkali jednoho zajíce. Ten, když viděl, jak se lstivý lišák bezmocně zmítá na koňském ocase, dostal z toho takový záchvat smíchu, až si natrhnul pysk.
Tak se ucho džbánu přece jednou utrhlo.