Jak Cipísek probudil studánku

V tom čase vařil v Jičíně pivo sládek Kule. Pivo vařil dobré, a proto ho ve městě rádi strpěli, i když to byl velký řimbuch a zem se pod ním lámala jako marcipán. V celém Jičíně byla jen jedna židle, která ho unesla.

Kule často chodil po pasekách v lese Řáholci a hledal tajné kořínky do piva. Tlápy měl jako haratláp, kam šlápl, tam vždycky něco vyvedl. “Proč mi nechodíš v lese po lidsku?” vyčítal mu Rumcajs. A sládek opatrně udělá krok a zatlápne bažantici na vejcích. Udělá druhý a zaryje se patou až na dno jezevčí nory. Bokem otlouká duby i buky.

Tou dobou Cipísek dotrhával druhé šaty a pouštěl se pořád hlouběji do lesa Řáholce. Manka měla strach, aby ho nepopadly divoženky nebo aby se nepopálil o ohnivého muže. “Ať si náš synek užije ode všeho,” říkal na to Rumcajs.

Jednou Cipísek zašel až nejhlouběji do lesa. Stromy tu nešumí, ale šeptají, a nikdo jim nerozumí. A je tu tma. Kdo tam přijde, dostane strach a vrátí se. Cipísek udělal ještě krok a stojí u studánky. V Jičíně se o ní říkalo, že ji hlídají víly. Kdyby prý ji neuhlídaly, musely by odejít z lesa a venku v poli by je vítr rozfoukal.

Víly tam seděly. Bylo jich sedm. “Já jsem Cipísek,” řekl Cipísek. “My jsme víly,” řekly víly a jemnými prstíčky odstrkují smetí, co napadalo do studánky. “Já vám pomůžu,” řekl Cipísek. “Tak dobře,” řekly víly a udělaly mu mezi sebou místo. “Jé, vy jste hezké!” řekl Cipísek. A víly řekly: “Povíme ti za to pohádku.” Povídaly mu pořád stejnou pohádku, ale byla stále jiná.

Cipísek tam chodil každý den. Měl už mezi vílami vysezený důlek. Víly se divily, jak je možné, že někdo může vysedět v trávě důlek. Když ale Cipísek přišel k studánkovým vílám podeváté, viděl, že pletou kabelky ze zelené trávy a pláčou přitom. “Proč pláčete?” zeptal se Cipísek. “Jen se podívej,” řekly víly. A ukázaly na studánku, a ona je vyschlá, není v ní ani očko vody. Tráva přes ni padá a už taky usychá. “Vy jste tu studánku vypily?” zeptal se Cipísek. “Ne, ona přestala,” řekly víly a pokrčily ramínky. “A proč přestala?” ptá se Cipísek. “To nikdo neví,” řekly víly, vzaly kabelky z trávy, a že půjdou. “Nikam nechoďte,” řekl Cipísek. “Já se nejdřív podívám, proč ta studánka přestala.”

Hledal na všech čtyřech stranách lesa Řáholce a ještě jednou dokola na samém krajíčku. A vidí tam pod trnkou sedět člověka. Ten člověk si hoví v hlubokém dolíku a chrápe, jako když se přesýpá štěrk. Všude před ním prýští ze země pramínky vody, ale za ním je sucho jako v hrachovině. Před ním je vody dost, ale za zády mu vadne tráva. Cipísek zavolal tomu řimbuchovi do ucha: “Vstávej!” Řimbuch zachruněl, jako když se v lomu sype kámen. “A co bych vstával? Já jsem Kule, sládek z Jičína.” “Vstávej!” zavolal mu Cipísek do druhého ucha. “Sedíš na žilkách, co vedou vílám vodu do studánky!” Sládek Kule sebou zavrtěl v dolíku a spí dál.

“Jestli studánka neobživne, víly musejí odejít z lesa a rozfouká je vítr!” volá Cipísek. “Bjoch,” udělal sládek Kule a spí dál. A tak si Cipísek našel malého červeného mravence a pustil ho sládkovi za košili. Mravenec se dal do sládka jako kleštičkami. Sládek Kule vykřikl: “Ahá!” Vyletěl na nohy a hnal se do Jičína, aby mu sládková vytřásla mravence z košile.

Když už Kule netiskl tolik zem, voda se vrátila do žilek a studánka se probudila. Víly se k ní sesedly, odstrkovaly prstíčkem smetí a Cipísek jim pomáhal.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/cipisek/jak-cipisek-probudil-studanku/