Jak Cipísek s Volšovečkem rozdělili slané a sladké

Jednou povídá Rumcajs Cipískovi: “Musím přesadit pár doubků, co se rozběhly z lesa do pole. Ohlídej mi na tu chvíli cestu k Jičínu.” Cipísek se položil do houští a vartoval, aby neprošel nikdo, kdo by mohl být Jičínu ke škodě. Vtom přes křemeny zahromcovala kola a jede vůz. Vpředu jde kobylka, na šejtroku sedí komediant Kivíček a vzadu se veze káď vody. “Nač to vezeš do Jičína, když tam mají na rynku vody plnou kašnu?” křikl z houští Cipísek. Kivíček, od samého cestování zvyklý uctivosti k loupežníkům, povídá: “Voda není největší znamenitost, co mám v té kádi.” Zaťukal na obruč a z vody vyplula mořská panna. “Budu ji ukazovat v hospodě U města Hamburku,” dopověděl Kivíček. A ještě zlostně Cipískovi pošeptal: “Chce si žít jen ve slané vodě, jako by sladká pro ni nebyla dost dobrá.”

Mořská panna na to nic. Když se ale Kivíček doskřípal s vozem ke strouze, co běží od Volšovečkova rybníka k říčce Cidlině, najednou panna vykřikne: “Ať je tedy po tvém!” A než ji Kivíček stačil ukonejšit, pleskla sebou z kádě do strouhy a odplynula. Kivíček se za ní rozběhl, ale darmo si umáčel nohavice. Vrátil se na šejtrok a přivezl k hospodě U města Hamburku jen káď slané vody. “Když nemáš nic lepšího, co bys Jičínu ukázal, nepustím tě ani do dvora,” rozkřikl se na něho na přivítanou hospodský. Kivíček vypáral ze šosu zlatku, co tam měl pro nejhorší. “Tak mě aspoň vezmi jako hosta. A já už něco vymyslím.” “Vezmu tě za hosta až do výše té zlatky,” řekl hospodský a už Kivíčkovi nehradil cestu.

Káď se slanou vodou složil Kivíček do kůlny, sedl si na kraj a celé dny přemýšlel, jak si do kádě opatřit nějakou znamenitost. Když ze zlatky zbývalo už jen čtyřicet krejcarů, došel si Kivíček naproti k řezníkovi Lisému a vypůjčil si od něho hák. Hák uvázal na postraněk a začal se ohlížet po nějaké vodě která by nebyla nikomu na dohled. Hodilo se mu až u Volšovečkova lesního rybníka. Kivíček se rozhlídl, napíchl na hák včerejší žemli a rovnou s tím do vody. Vyšlo mu, jak počítal. Dole při dně rybníka seděl vodník Volšoveček. Mírně hnal dlaní vodu na jikry, aby se líp vykulil potěr. Vtom se mu mezi špičky bot uloží žemle. “Rád bych věděl, co to tam nahoře je za točeného vrtáka. Předkládat rybě celou žemli jako starostové ke kafi!” A Volšoveček sáhl po žemli, aby ji rozdrobil rybám na sousta. Jenže zavadil o hák. “Alá!” křikl nahoře na břehu Kivíček a táhne za postraněk jako párem valachů.

Volšovečka to popadlo za kaťata a vyjel z rybníka jako hasičský forajtr. Neměl ani čas přidržet se vody. Smýklo to s ním Kivíčkovi rovnou do náruče. “Glória, tohle bude něco do kádě!” zazpíval si Kivíček. Pro lepší jistotu poválel Volšovečka v suchých trávách a povídá si: “Jedno podívání bude za deset krejcarů.” Srovnal si Volšovečka do pytle a vyrazil s ním po mezích k Jičínu. Volšoveček byl ze všeho tak přestrašený, že ho přešla každá vodnická praktika. Choulil se v pytli a ze šosu mu cedilo, jak se v něm leknutím spustila všecka voda. Kivíček došel do hospody U města Hamburku jako v tanci. Na hospodského v šenku křikl: “Zítra už budu dobrý za deset zlatých!” A pak přes dvůr do kůlny. Vyklopil Volšovečka z pytle rovnou do kádě.

Sotva ucítil vodník pod patami vodu, chce se rozepřít do všech stran a zle Kivíčkovi zahrát. Jenže ta voda byla slaná a chutnala jako svěcenka. Volšoveček se zahltil a rozkuckal se, v takové mohl sotva tence vyžít. Tou dobou se Rumcajs podíval na vodu, co přichází od lesního rybníka k loupežnické jeskyni, a povídá: “Kruciš, vždyť ta voda kornoutkuje napříč. To je s Volšovečkem zle. Cipísku, rovnou se tam vyprav.” Cipísek ale marně volal vodníka u čepu i u česel. Volšoveček nevyplynul. Až si Cipísek všiml mokré cestičky, jak se Volšovečkovi lilo ze šosu. Dovedla Cipíska až do Jičína k té kádi slané vody. “Jsi tam?” zavolal. Volšoveček zaťukal ode dna, ale slaboučce, jako z posledního dýchnutí. “Pusť se dna!” volá znova Cipísek. Volšoveček se pustil a vyplynul nahoru chabý jako komár. Jenže to už ho Cipísek kropil jadrnou sladkou vodou, co tam měl hospodský připravenou pro koně. Když se ve Volšovečkovi zvedla bývalá síla, řekl: “Není mi dobře v kamenném městě.” A tak se oba vrátili do lesa Řáholce. Tam už na ně čekala mořská panna, co odplynula strouhou komediantu Kivíčkovi.

Sedí na břehu, máchá si v rybníce jen špičky palečků a vzdychá: “Není mi tu dobře v zeleném lese. Voda je tu sladká jako cukřenka.” Cipísek se zamyslel a povídá: “Mořské panně je dobře na slano, Volšovečkovi zas na sladko. A kdo tomu nerozumí jako komediant Kivíček, udělá ouvej oběma.” Potom poslali mořskou pannu po vodě do Jičína, aby si v kádi užila slaného. A Volšoveček vjel rovnou do rybníka a polykal tuplované doušky, aby spláchl slané pod jazykem. Taky komediant Kivíček dostal své. Když ho kobylka vezla kolem vody, pokaždé se zastavila. A vrostla všema čtyřma do země a pila, dokud se nenapočítalo do tří tisíc. To ji tak vždycky zavolala voda. A vodu navedl Volšoveček.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/cipisek/jak-cipisek-s-volsoveckem-rozdelili-slane-a-sladke/