Jak Cipísek s Volšovečkem vyhnali vydru Rafici

Jednou zahrála před jičínským zámkem na rynku trumpeta a kněžna křikla na lokaje Fricka: “Podívej se, kdo to k nám zas jede.” Fricek chvíli četl v knížce, kde je napsáno, jak troubí která trumpeta v celém císařství. Potom povídá: “Jede k nám rytíř Harcuba.” Než Fricek dořekl, stál už Harcuba ve dveřích. “Rytíři, jak jste se tak rychle dostal do schodů?” usmála se na něho kněžna. “Já při tom, kněžno, myslel na vás,” klaní se Harcuba. Kněžna řekla, že je její nejmilejší host, a aby mu dali stříbrný pokoj. Když Harcuba vyšel z komnaty, knížepán se zamračí: “Pozdravil mě ten člověk vůbec?”

A vtom už Harcuba znova stojí na prahu. Vysekl knížepánovi poklonu tak hlubokou, až mu z kapsy vypadl pětník. “Knížepán mě asi přeslechl. Já ho pozdravil, ještě když kůň tloukl kopyty.” O rytíři Harcubovi se povídalo, že se ve všem vyzná, že dovede všecko navlíknout a ze všeho se vytočit. K večeři byla ryba. Knížepán se pyšně díval na Harcubu přes mísu, protože to byla největší ryba z knížecích rybníků. Harcuba strčí do ryby nožem a povídá: “Smím poprosit o bochník chleba na dojedení?” Knížepán se zle rozčilil, že je to neomalenost. A rytíř Harcuba strčí do ryby nožem z druhé strany a vytočil se: “Pro rytířský rybník by ta ryba byla veliká až dost. V knížecím je jich jistě velekopa sedmkrát takových.” Vtom ale knížepán udělá obličej, jako by kousl na hořkou bobuli, a podřekl se: “A není. Všecko jen samá drobota.”

Kněžna ho pod stolem klofla zlatým kramflíčkem pod kotník a knížepán, aby se před rytířem vylepšil, začne lhát jako z partesu: “V rybnících mám čisto jako v gláskostnu a ryby dávám krmit jadrně. Ale čaruje mi proti nim vodník Volšoveček.” “Unglaublich,” diví se rytíř Harcuba; a že to není k uvěření. Potom se kněžny dovolil, aby směl zaklít, a začal kohoutit: “Krajcdonrvetr, když je to tak, vymyslím na toho vasrmánka Volšovečka takovou věc, že ho čáry přejdou!” Ale že se o tom nesmí nic pronést, že to musí zůstat tajemství. Dál se rytíř Harcuba ještě knížepána zeptal, jestli teče blízko nějaká říčka, a vypůjčil si od něho na každé druhé odpoledne lokaje Fricka. Každý lichý den pak ti dva dojížděli v černém kočáře k říčce Cidlině. A pleskala tam voda a rytíř Harcuba někomu poroučel hned to, hned zas ono, jako na execírplace. To lomcování s vodou se po pramínkách doneslo až k vodníku Volšovečkovi. Sedal tiše na dně rybníka, poslouchal a stěžoval si: “Ať ty pramínky poslouchám po proudu nebo proti vodě, nejsem z toho moudrý.”

Až tam jednou přišel Cipísek. Vidí na rybníce vyskakovat bubliny od vodnického přemýšlení. Hodil do rybníka křemílek, Volšoveček vyplynul, a Cipísek mu povídá: “Někde se děje něco proti vodníkům, ale tak tajně, že si není jistý ani Rumcajs.” To Volšovečka poplašilo ještě víc. “Už abych radši začal cvičit prchací rybičku,” řekl a sáhl pro ni do kapsy. Prchací rybička je taková rybička, kterou nic nedohoní. Vodník ji smí vypustit, jen když už má duši na krajíčku. Rybička se cvičila v prchání na všecky strany a Cipísek tajně sedával v houští, aby taky pomohl, kdyby bylo potřeba. Sedmý den přijel k rybníku černý kočár. Vystoupil z něho knížepán s kněžnou. Usadili se na hrázi. Kněžna si přistrčila k očím lorňónek, aby na tu podívanou líp viděla, a knížepán zamával kapesníkem. Na to znamení vyskočil z druhých kočárových dvířek rytíř Harcuba s lokajem Frickem. Harcuba nese něco zabaleného do kabátu a má toho plnou náruč. Postavil se pod hráz, odstrčil lokaje Fricka, aby měl všecku zásluhu jen pro sebe, uklonil se knížepanstvu a povídá: “Jsem rytíř Harcuba. Ale ať se mi říká Bác Huba, jestli v tu vteřinku nepojede vodník Volšoveček z rybníka!”

A na to slovo povolil náruč. Ze stočeného kabátu něco vyklouzlo a plesklo to sebou vztekle do vody. Harcuba zas poklonku knížepanstvu: “To je vydra Rafice, šest neděl cvičená na vodníky!” Rafice zlostně překousla doušek vody a rovnou spodem po Volšovečkovi. Kdyby byl na dně nenadsedl, zaslechl by už jen slovo amen. A Rafice jede po Volšovečkovi horem. “Drž ho!” křikl od hráze rytíř Harcuba. Kněžna se pichlavě dívá lorňónkem. “Drž ho, Rafice!” křikl po Harcubovi knížepán. Jenže Volšoveček se přikrčil a vydra Rafice přejela. Převrhla se po ocase a žene se proti Volšovečkovi prostředkem. To bylo vodníku Volšovečkovi nejhůř.

Sotva stačil sáhnout do kapsy pro prchací rybičku. Přistrčil ji vydře k nosu a Rafice rovnou po ní, protože ryba vydře sládne, ale vodník je spíš přihořklý. Pak už to šlo po krátkém špagátku. Prchací rybička vyvedla Rafici z rybníka do strouhy, Cipísek vyskočil z houští a přirazil stavidlo jako bránu. “A teď si plav zpátky do Cidliny!” křikl ještě Rafici na cestu. “Krajcdonrvetr!” zaklel rytíř Harcuba, a ani se nedovolil kněžny. “Jedem domů,” řekla kněžna knížepánovi. “A rytíř Bác Huba ať si jde pěšky.”

Zdroj:http://pohadky-online.eu/cipisek/jak-cipisek-s-volsoveckem-vyhnali-vydru-rafici/