Jak císařovna chtěla vzít Mance drahokamínek

Jednou vzkázali Rumcajsovi kamenáři z Turnova, že našli veliký drahokámen. Aby prý jim ho přišel rovně rozrazit. Rumcajs se vypravil. V Turnově dal drahokámen podložit ovčí vlnou a uhodil do něho, až se rozskočil na dva kusy jako zrcadýlko od zrcadýlka. „Ani leštit se to nemusí, jen trochu otřít rukávem,“ řekli kamenáři. Poděkovali, Rumcajs se otočil na patě a namířil si domů. Zrovna pod horou Kozákovem mu blýskne něco do oka. Shýbl se a na dlani mu leží kamínek asi jako bob, když dost naroste. Blýská se jako odprýsklý od sluníčka a jde od něho barva za barvou. Takový drahokamínek. Rumcajs si ho přehodil na dlani. „Vezmu tu drobotu Mance pro potěšení.“ Jen dopověděl, dostal do špičky u boty takovou ránu, až mu skříplo pod patou. Podívá se a stojí před ním mužíček. Nohy si musel vypodložit hrudkou, aby ho bylo do pídě. „To ty?“ povídá Rumcajs. „To já,“ řekl mužíček. Rumcajs přidřepl, aby měl k mužíčkovi blíž.„Jakpak ti říkají?“ Mužíček na to, jako když křísne křišťálem o křišťál: „Metyštek.“ „Sílu máš,“ pokýval hlavou Rumcajs. „A proč jsi mě tak uhodil do špičky?“ „Kvůli tomu kamínku,“ řekl Metyštek a očima se pořád dobývá Rumcajsovi do dlaně. „Já jsem mužíček z téhle hory. A drahokamínek je kousek srdce té hory.“ „Když je to tak,“ povídá Rumcajs, „kde jsem vzal, tam zas vrátím.“ A chce kamínek položit tam, kde ho zvedl. Jenže Metyštek ho uhodil do špičky podruhé a řekl: „Kdybys byl chtěl, nebyl bys dostal. Ale ty nechceš, tak ber.“

Rumcajs pustil drahokamínek do kapsy a ohlídl se, odkud voní les Řáholec. Jenže udělá sotva krok a vtom dostal třetí ránu do špičky. „Kdyby někdy bylo zle, foukni přes ten kamínek. Já tomu kamínku vždycky musím posloužit,“ zavolal Metyštek a odskočil do hory. Domů už došel Rumcajs v pokoji. Nejdřív se pěkně přivítal s Mankou. Potom drobně zaklel a vyrazilo to do kamínku dírku. Manka prostrčila tou dírkou šňůrku a nosila drahokamínek na krku. V tu dobu mělo být u Vídně, na té louce u Dunaje, veliké vetrené. Sám císařpán poslal listy do Frankrajchu, Nýdrlantu, Hispánska, do Bavor i do Sas. V listech bylo napsáno, že kdo má koně dobrého do cvalu i ke skoku, se má přihlásit. A všem těm rajterákům na koních pak císařovna na louce u Dunaje mávne šátečkem. Kdo první přeskáče, co je tam k přeskákání, a přeběhne, co je tam k přeběhnutí, dostane od císařovny ten šáteček. Louku u Dunaje posekali, aby tráva neošlehala koním kotníky, a taky všecko ostatní se chystalo. Do Vídně se sjížděli rajteráci ze všech stran a taky dva cizí císaři, aby císařpanské vetrené nabralo na vznešenosti.

Tři dny předtím, kdy měla mávnout šátečkem, odešla císařovna do klenotnice, aby si na takovou slávu vybrala skvost. Za chvíli je z klenotnice slyšet křik: „Copak tu nemáme nic lepšího?“ Kolem císařovny se válí rubínů a safírů a diamantů, až komorným chrupe pod nohama, ale císařovna pořád: „Copak už tu opravdu není nic lepšího?“ Císařpán se poškrábal v licousech a povídá: „Už tam chrastí jen nějaká drobota.“ Císařovna se nadýchla a křikne: „V tomhle šancajku já na vetrené nepůjdu!“ Do císařpána jako by uhodilo. „Jestli tam, Bětko, nepůjdeš, bude to ostuda nejmíň na půl světa.“ A císařpán začal počítat na prstech, jaká se sjela na louku u Dunaje honorace. Ti dva cizí císařové, králové hned čtyři, arcivévodů nepočítaně, a těch menších jako když se roztrhne makovice. „Jestli tam, Bětko, nebudeš, vezmou to za urážku. A máme válku na všecky strany.“ „Kdybych tam měla být, musela bych mít na krku něco, co ještě neviděl svět!“ A císařovna se flekla dlaní po sukni a odešla. Císařpánovi z toho nebylo dobře ani ve zlatých kalhotách. Poručil, aby mu oblíkli obyčejné, a rozkázal po celé Vídni ticho. Že musí přemýšlet, jak s císařovnou vyjít. Už druhý den ráno dal zvonit na zvony, že mu přišel nápad. Císařovna hned přiběhla a povídá: „Ten nápad asi bude císařský.“ A byl, protože císařpán nevymyslel nic lepšího než vzít trumpetu a zatroubit na dragouny. Když se mu sjeli pod okno, vyšel císařpán na balkón a zavolal: „Každý dragoun ať se rozjede, kudy ho oči povedou, jestli někde není k spatření skvost, co ještě nebyl na světě k vidění!“

To byl celý císařský nápad. Řady se rozskočily, každý dragoun jede koni za nosem. Byli už dávno za Dunajem, když císařpán vyběhl do vyššího patra a křikl za nimi: „Až ten skvost uvidíte, rovnou ho popadněte.“ „Na nejvyšší císařpánův rozkaz!“ křikl zpátky od Dunaje hlas jako poleno. A to právě byl ten kaprál Worcziczek. Na druhý den, co císařpán poslal dragouny, Rumcajs povídá: „Říkali, že podučitel Očičko postavil v Jičíně na věži takovou trubičku. Slunce prý je v ní vidět jako na dlani. Rád bych se taky podíval.“ Vysadil si Cipíska na rameno a pohodlně se vypravili. Manka že zatím vypere prádlo. Usadila se s tím k potůčku za jeskyní. Drhne prádlo v křemínkách a pak máchá ve vodě. Protože mýdla si loupežník neužije. Když ji začalo bolet v ramenech, klekla si Manka nad tišinku a jen se tak dívala na svůj obrázek ve vodě. Pod krkem se jí houpá na šňůrce drahokamínek od mužíčka Metyštka. Není ten kamínek velký, jen asi tolik co bob, když dobře naroste. Ale střílí od něho sedmi barvami, a vždycky jinak, lahodí to očím a dušičce je juchej. Pro hru s drahokamínkem Manka nedoslechla, že na tvrdém břehu za potokem uhodila koňská kopyta. A zas tichoučko. To už kaprál Worcziczek štěrbinou mezi haluzemi vyhlížel Manku. Má oči jen pro ten kamínek, co se jí houpá pod krkem. Estrajch, Nýdrlant, Frankrajch, tam všude Worcziczek vojančil, ale takový kamínek nikde nebyl k vidění. Kaprál Worcziczek pořídil všecko bez rukavic. Vyskočil za křovím a tím hlasem jako poleno, houkne: „Dej sem ten drahokamínek, co máš na krku!“ Manka chytila drahokamínek do dlaní a pevně ho tam zamkla. „A nedám.“ „Na císařpanské rozkázání!“ opřel se Worcziczek o císařův majestát. „Ani na archandělské, ani na luciperské,“ řekla Manka. „Když nedáš, sama si to u císaře zodpovíš,“ křikl kaprál Worcziczek. Popadl Manku, a když se vzpírala, stiskl ji po soldátsku. Přeskočil hraničku vypraného prádla a rovnou na kobylu, co čekala za potokem. Dal kobyle špornu, až třeskla zadníma o přední a rozběhla se k Vídni.

Kudy jeli, tudy kaprál Worcziczek volal na lidi, že veze císařovně ten nevídaný skvost. Běželo to k Vídni po lidských hubách rychleji než Worcziczkova kobyla. Rumcajs zatím pohodlně došel s Cipískem do Jičína. Vystoupili na věžovou bránu a tam stojí podučitel Očičko u divné trubičky. „Vpředu sklíčko a vzadu sklíčko, a mezi tím nic. Ale jen se podívejte!“ Lidí je okolo tolik, div se nekácejí dolů z ochozu. „I tak se, Rumcajsi, taky podívej,“ povídá lučebník a silozpytec podučitel Očičko. Rumcajs dal nejdřív nakouknout Cipískovi a pak přistrčil oko k trubičce. Zadíval se na slunce a ono opravdu jako by přišlo na půl cesty k Jičínu. Potom naklonil trubičku níž, a hned jako by do okolních vsí bylo na dokřiknutí. Otočil trubičkou k lesu Řáholci. Žaludy na dubech by mohl spočítat. Taky vlny, co běží potokem. I kolik lajblíčků, jupek a kaťátek je na hromádce vypraného prádla. Jen Manku tam nevidí. A nevidí. Postrčil trubičkou ještě o tykadýlko. Blýsklo se v ní červenou sukní. Nějaký dragoun od císařských ujíždí s Mankou na kobyle směrem k Vídni! Rumcajs odskočil od trubičky. Letem si vysadil Cipíska na rameno, dolů z věžových schodů sjel jako forajtr. A za dragounem! Boty nesou Rumcajse jako mašiny. Jenže boty jsou jen dvě a kobyla má čtyři kopyta. Taky Cipíska si musel Rumcajs přehazovat z ramena na rameno, když ho obolelo. Ženou se za sebou k Vídni, ale pořád mezi nimi leží sedm rakouských mil. Když do Vídně po hubách doběhlo, že kaprál Worcziczek veze ten nevídaný skvost, kývla císařovna na císařpána: „Než kaprál dorazí, já se zatím oblíknu. A na louce u Dunaje ať uchystají poslední na vetrené.“ Císařpán se až pohoupl radostí, že se císařovna dala na rozumné. Vytáhl z kapsy hodinky a rozkázal: „Dnes ve tři to vetrené začne.“ Koním a kobylám, co měli rajtovat, dali obroku; a po stožárech na louce u Dunaje věšeli poslední prapory. Císařovna zatím svolala sedm komorných, aby ji slavně oblíkly. Posloužily jí sukní z kamzičiny, jupkou z obrácené teletinky a na hlavu jí posadily klobouk s bobřím ocasem. „A teď nějaké šmuky,“ poroučí si dál císařovna. „Aby ten nevídaný skvost, co přiveze Worcziczek, byl mezi nimi jako slunce mezi hvězdičkami.“

Komorné ji ověsily kdejakým rubínem, safírem, tyrkysem a diamantem. Císařpán zahoupal ve starosti hodinkami na řetízku a povídá: „Už padla druhá. Na louce u Dunaje už všichni čekají, a ten Worcziczek nejede.“ Dál se čekat nedalo. Císařpán s císařovnou rozkázali zapřáhnout do kočáru a karé na louku u Dunaje. Tam už všichni netrpělivě přešlapují. Ti dva cizí císařové, čtyři králové, arcivévodů na tucty a těch menších kdovíkolik. Rajteráci stojí na čáře, kobyly a koně jenjen se dát do cvalu a do skoku. Jen kaprál Worcziczek s nevídaným skvostem nikde. Císařpána polívá studeně, císařovnu zas horce. Na věži u Štěpána uhodila třetí. A všecky ty císařské, královské a kdovíjaké honorace se daly do křiku: „Proč císařovna nemávne šátečkem?“ Císařpán jí podává šáteček, ale ona pořád jako uminutá: „Dokud nebudu mít ten skvost, vetrené nepojede!“ Oba cizí císařové do sebe šťouchli loktem a ohlížejí se po svých vojenských maršálkách. Vtom tu Worcziczek. Přihnal se na kobyle, že z ní jde pára jako z kotle. Manku v sedle před sebou. Zarazil před císařovnou a křikl, až se nad loukou drobně srazilo na rosu: „Kaprál Worcziczek poslušně melduje, že veze ten skvost, co nebyl na světě ještě k vidění!“ Strčil Manku dolů ze sedla, a ona tam stojí před císařovnou. Pod krkem se jí na šňůrce houpá kamínek od Metyštka. Září a proměňuje se, až je z toho všem blaze. Císařovna rovnou k Mance a žene se oběma rukama po drahokamínku. V tu chvíli přiběhl Rumcajs s Cipískem na rameně na kopeček před Dunajem. Vidí na louce za řekou všecko jako na dlani. Císařovna se sápe po kamínku jako lítá. „Kruciš,“ povídá Rumcajs. „A je tam ještě tři míle.“

Císařovna na Manku pořád hůř. Už ji chytá za šňůrku s drahokamínkem. Když šňůrku málem přetrhla, přiskočila Rumcajsovi na pomoc Metyštkova rada. Natáhl vzduch a foukl, až přes Dunaj přešly vlnky. Sotva jeho dech ovál drahokamínek, dostal Rumcajs takovou ránu do špičky, až mu skříplo pod patou. Stojí před ním Metyštek a ptá se: „Co chceš?“ Rumcajs mu ukázal k louce za Dunajem. Metyštek se tam jen podíval a hned se ve všem vyznal. Podepřel se v bocích a zadupal nohama proti diamantům a safírům i tyrkysům a rubínům. V kamenech přešlo a po císařovně se sesypala hromádka štěrku. Trochu jí to i orazilo malík. Císařovna tam stojí jen holou telecí kůží oblečená. Byla z toho taková ostuda, že skočila do prvního kočáru a sama kočírovala až do Vídně. Šátečkem nemávla, vetrené se nerozjelo. Ti dva cizí císařové se zle urazili. Šťouchli do císařpána z obou stran loktem a byla z toho ta bitva tří císařů. A byl konec. Metyštek na rozloučenou uhodil Rumcajse do špičky a po kamenných žilkách se vrátil do hory Kozákova. Rumcajs chvíli počkal, až k němu Manka připlave na loďce přes Dunaj. Potom zavolal a poslouchal. Když se mu vrátila ozvěna od lesa Řáholce, vysadil si Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vypravili se proti ozvěně. Kaprál Worcziczek zůstal stát na louce u Dunaje a bylo mu do zlosti. Ve Vídni zrovna troubili, že zas musí rukovat.