Jak dívka vyzrála na Cara

V jedné jeskyni žil jeden chuďas, neměl nic než jednu dcerku a ta byla velice moudrá. Chodila všude o almužnu prosit a také otce učila, jak má o ni prosit a co má přitom říkat.
Jednou přišel ten chuďas k carovi požádat o nějakou almužnu. Car se ho ptal, odkud je a kdo ho naučil tak moudře mluvit. Chuďas mu řekl, odkud je a že ho to naučila dcera.
„A od koho se to naučila Tvoje dcera?“ ptal se car.
A chuďas odpověděl:
„To bůh a naše nešťastná chudoba ji udělali moudrou.“
Tu mu car dal třicet vajec a povídá:
„Odnes to své dceři a řekni jí, ať mi z těch vajec nechá vylíhnout kuřata, pak že ji bohatě obdaruji. Jestli se jí ale nevylíhnou, dám Tě mučit.“
Chuďas šel s pláčem do jeskyně a řekl všechno své dcerce. Ta poznala, že vejce jsou vařená, a řekla otci, aby si šel lehnout, že ona se o to postará.
Otec ji poslechl a šel spát. Ona vzala hliněný hrnek, dala do něho vodu a boby, pověsila ho nad oheň, a když boby uvařila, zavolala si ráno otce a řekla mu, aby vzal rádlo a voly a aby šel orat podél cesty, kudy pojede car.
„Až cara uvidíš,“ povídá otci, „vezmi boby, zasívej je a volej:
„Hyjé, voli, ať s pomocí boží vzklíčí vařené boby.“ Až se Tě car zeptá, jak mohou vzklíčit vařené boby, odpověz mu:
„Stejně jako se z vařených vajec mohou vylíhnout kuřata.“
Chuďas dceru poslechl a šel orat.
Když uviděl, že car už jede, začal volat:
„Hyjé, voli, ať s pomocí boží vzklíčí vařené boby.“
Když car uslyšel ta slova, zastavil se a povídá chuďasovi:
„Cožpak, chudáku, mohou vzklíčit vařené boby?“
A ten mu odpověděl:
„Ctihodný care, právě tak, jako se z vařených vajec mohou vylíhnout kuřata.“
Car hned věděl, že mu to poradila jeho dcera, i poručil sluhům, aby se ho chopili a přivedli ho k němu.
Pak mu dal chumáč lnu a povídá:
„Vezmi si to a udělej z toho lodní lano, plachty a všechno, čeho je třeba pro jednu loď. Jestli to neuděláš, přijdeš o hlavu.“
Ten chuďas vzal s velkým strachem chomáč lnu, šel s pláčem domů a všechno pověděl své dcerce. Dcera ho poslala spát a řekla mu, že se o vše sama postará.
Druhého dne zrána vzala malý kousek dřeva, probudila pak otce a povídá mu:
„Tuhle máš kousek dřeva a odnes ho carovi, ať mi z něho udělá kužel, vřeteno, stav a všechno ostatní, co je třeba, pak že mu udělám vše co poručil.“
Chuďas dceru poslechl a řekl carovi všechno, jak mu poradila. Jak to car uslyšel, podivil se a začal přemýšlet, co dělat.
Potom vzal jeden malý pohárek a povídá chuďasovi:
„Vezmi tenhle pohárek a odnes ho své dceři, ať mi tím pohárkem vyleje moře, aby místo něho bylo pole.“
Chuďas poslechl, s pláčem odnesl pohárek dcerce a pověděl jí všechno, co car řekl. Dívka mu řekla, aby to nechal na zítřek a že ona sama všechno udělá.
A druhého dne zavolala otce, dala mu litru koudele a povídá:
„Odnes to carovi a řekni mu, ať tím ucpe všechny prameny a všechna jezera, pak že vyliju moře.“
Šel chuďas k carovi a pověděl mu to. Když car viděl, že je ta dívka moudřejší než on, poručil chuďasovi, aby ji přivedl.
A když ji chuďas přivedl a oba se carovi uklonili, tu se jí car zeptal:
„Hádej, děvče, co je nejdál slyšet.“
Dívka odpověděla:
„Ctihodný care, nejdál je slyšet hrom a lež.“
Tu se car chytil za bradu, obrátil se k svým dvořanům a ptá se jich:
„Hádejte, jakou cenu má moje brada.“
Když jedni začali říkat, že tolik, a druzí zase, že tolik, tu všem řekla, že neuhodli, a povídá:
„Carova brada má cenu tří letních dešťů.“
Car se podivil a povídá:
„Děvče to správně uhodlo.“
A pak se jí zeptal, jestli chce být jeho ženou, a dodal, že stejně ani jinak být nemůže.
Dívka se uklonila a povídá:
„Ctihodný care, staň se, jak chceš, jenom prosím, abys vlastní rukou napsal na list papíru, že kdyby ses na mě někdy rozzlobil a od sebe mě vyhnal, mám právo vzít si z Tvého paláce to, co je mi v něm nejmilejší.“
Car s tím souhlasil a listinu podepsal.
Uplynula nějaká doba a tu se na ni car velice rozhněval a povídá:
„Už Tě nechci za ženu. Táhni z mého paláce, kam chceš.“
Carevna mu odpověděla:
„Jasný care, poslechnu, jenom mě tu nech ještě přenocovat, a zítra půjdu.“
Car jí dovolil, aby přenocovala, a tu mu carevna, když seděli u večeře, přimísila do vína rakiji a nějaké vonné byliny, nutila ho, aby pil, a povídá mu:
„Pij, care, vesele, protože se zítra rozejdeme, a věř mi, že bude mi veseleji, než když jsem se s Tebou sešla.“
Car se opil a usnul a carevna připravila kočár a cara odvezla do kamenné jeskyně.
Když se car v jeskyni probudil a uviděl, kde je, zvolal:
„Kdo mě sem odnesl?“
A carevna mu odpověděla:
„Já jsem Tě sem odnesla.“
Car se jí zeptal:
„Proč jsi mi to udělala? Což jsem Ti neřekl, že už nejsi moje žena?“
Ta však vyndala tu listinu a povídá:
„Opravdu jsi mi to, ctihodný care, řekl, ale podívej se, co jsi na téhle listině podepsal: co mi bude v Tvém domě nejmilejší, abych si vzala, až od Tebe půjdu.“
Když car viděl, co a jak, políbil ji a vrátili se zpátky do carského paláce.