Jak hloupý Honza přišel k bohatství

Žil jeden sluha a měl tři syny. Protože už měl pár křížků na zádech, synové mu pomáhali: ti dva starší honili místo něho na pastvu ovce s beranem a nejmladší jim tam nosil každý den oběd. Tomu nejmladšímu říkali Honza, a jak těm dvěma, na tom nezáleží. Jednou zase šel Honza s obědem na pastvisko, nesl kaši, hrách a chleba. Když došel na most, začaly žáby kvákat jako o závod:
„Rach, rach, rach!“ Honza se zastaví, poslouchá, povídá si:
„Hrách? Vy byste měly chuť na hrách? Že Vy máte, chuděrky, hlad?“
V tom žáby zase jedna přes druhou:
„Rach, rach, rach!“
„To víte, že Vás hlady nenechám,“ povídal Honza. „Bratři se najedí večer doma, ale co s Vámi?“
Vzal hrnek a sypal hrách do potoka, až v hrnku nezůstalo ani zrnko.
„Jen si pochutnejte, žabičky,“ povídal spokojeně a chtěl jít dál. V tom si všiml, že mezi trámy na mostě jsou škvíry. Zamyslel se, vzal hrnek s kaší a škvíry a díry důkladně vymazal.
„Kdyby do nějaké škvíry šlápla naše ovečka, mohla by si zlámat nohu,“ řekl si. „Takhle je to lepší.“
Když přišel na pastvu, bratři už na něho netrpělivě čekali.
„To je doba!“ povídali mu. „Kde ses tak dlouho toulal? Ne, žádné řeči, dej nám radši honem oběd.“
„Bratříčci, nezlobte se, všecek hrách je pryč.“
„Co? Kam jsi ho dal? Snad jsi ho nesnědl sám?“
„Nasypal jsem ho žábám, volaly na mě, že mají hlad.“
„Máš všech pět pohromadě?“ zlobili se bratři. „Z Tebe nebude nic jiného než zase jenom Honza. No, co se dá dělat, dej nám aspoň tu kaši.“
„Jakou kaši?“ povídal Honza. „Aha, ta je taky všecka pryč.“
„Cože, Honzo? Že Tys ji taky nasypal žábám do potoka!“
„Kdepak, s tou jsem vymazal škvíry v mostě.“
„Škvíry v mostě? Co to vykládáš za hlouposti?“
„No, aby si ovečky nezlámaly nohy,“ vysvětloval jim Honza.
Bratři stáli, jako by je opařil. Potom na Honzu křikli:
„Když jsi nám nepřinesl nic k obědu, hladoví tu nezůstaneme. Můžeš si pást sám!“
Sebrali se a namířili do lesa. Honza si sedl na mez, vytáhl z kapsy krajíc chleba a pomalu ho žvýkal. Ovce se postavily proti němu a mlely hubou taky. Honza se dívá a povídá:
„Vy se mně budete posmívat, že žvýkám? Tady máte!“ Chytl kámen, prásk a jedna ovce se svalila, bylo po ní. Ale ty ostatní stály a mlely hubou dál. Honza nemeškal, a jak byl v ráži, chytl kámen, ještě a ještě a už tam ležely čtyři ovce vzhůru nohama.
V tom se vracejí bratři z lesa, koukají na tu pohromu a křičí:
„Propána, Honzo, cos to vyvedl?“
„Neměly se mně posmívat, patří jim to.“
Báli se, co tomu poví táta, a radili se, jak si pomoct.
„Nejlepší uděláme,“ povídali si, „když ty ovce zaneseme potajmu domů a ráno to svedeme na vlka, že vběhl do ohrady a zadávil je.“
Každý si vzal na záda jednu ovci a Honzovi naložili dvě. No, když potom seděli u večeře a jedli škubánky, Honza si bral na lžíci po jedné, ale starší bratři vždycky po dvou. Honza se na to chvíli díval, mrzelo ho, že ho bratři šidí, a okřikl je:
„Neberte si po dvou, však jste nesli každý jenom jednu ovci!“ Táta to zaslechl a hned se vyptával:
„Jaké ovce? Co to, Honzo, vykládáš? Půjdu si je spočítat a běda, jestli nějaká chybí!“
Ti tři na něho nečekali! Horempádem se hnali z chalupy ven a milý Honza za nimi. Ty dva starší napadlo, že by měli za sebou zavřít dveře, aby táta nemohl ven, a volali:
„Honzo, nezapomeň na dveře!“
Jaké dveře? pomyslel si Honza. Ale aby bratrům vyhověl, vysadil dveře z veřejí, popadl je a běžel s nimi za bratry do lesa. Když se setmělo, radili se, kam půjdou spát. Dole se báli zůstat, měli strach z divoké zvěře. Tak vylezli na strom a Honza i s dveřmi za nimi. Jen se tam ulebedili, přihnalo se zrovna na to místo dvanáct loupežníků, rozdělali oheň a posadili se dokola. Potom přitáhli veliký pytel a vysypali z něho na zem ..... samé zlaťáky! Bratři na stromě měli oči navrch hlavy! Ale báli se pohnout, aby na ně loupežníci nepřišli. Jenže ti měli jiné starosti, počítali a dělili si mezi sebou zlaťáky. Tu najednou Honza šeptá:
„Bratři, je zle! Já už je neunesu!“
„Co neuneseš?“
„Ty dveře!“
„Jaké dveře?“ divili se bratři. Podívali se a teprve si všimli, že Honza drží v rukou dveře od jejich chalupy. „Já je pustím!“ šeptal Honza. „Jen se opovaž!“
V tom bác ..... dveře se nesly dolů a Honza se poroučel za nimi. Rovnou mezi loupežníky! Mezi ty jako by hrom z nebe udeřil, nechali všeho a rozutekli se na všecky strany, ani nevěděli, kam je nohy nesou.
Jak se rozbřesklo, bratři slezli ze stromu dolů, nahrnuli peníze do pytle, Honza si naložil dveře na záda a namířili si domů.
Táta se na ně už z daleka strojil. Ale když viděl, že nesou tolik peněz, to se ví, všecko jim odpustil. Hned si všeho nakoupili, vystrojili si pěknou hostinu a měli se dobře.
Kdybychom se my tak měli!