Jak jeden skrze hrášek ke štěstí přišel

Byl jednou jeden hoch a ten našel zrnko hrášku a plesal nad tím samou radostí: „Ty jsi určitě jeden z těch, které políbilo štěstí,“ mudroval: „nyní už nebudeš mít nikdy nouzi. Ten hrášek zasadíš a za rok budeš mít hrášku celý hrnek, za dva roky ho bude celé vědro, za tři roky těch věder bude sto, za čtyři roky tisíc a tak to půjde stále dál.“ A jak tak mudroval, tu mu připadlo, že vlastně nemá nic, do čeho by ten hrášek dal. „To abych zašel zavčas ke králi,“ řekl si: „a půjčil si od něj alespoň tisíc pytlů.“

Králi přišla jeho žádost prapodivná, a tak se ptal: „Na co vlastně potřebuješ tolik pytlů?“ „Přeci na můj hrách.“ odvětil jinoch. „Nemám zrovna tolik pytlů po ruce. Víš co? Počkej tu do zítřka.“ řekl král. Měl totiž krásnou dceru, kterou by rád dal za ženu nějakému bohatému mládenci, a tento se mu zamlouval. „Když má tolik hrachu, kolik musí teprve mít toho ostatního.“ řekl si. A protože chtěl toho hocha vyzkoušet, zdali je opravdu bohatý, nechal mu udělat lůžko ze slámy. Sláma totiž šustí, když se na ní člověk, který tomuhle spaní není uvyklý, převaluje sem a zase tam. Za dveře postavil na vartu několik služebných, aby poslouchaly a pak mu řekly, co slyšely.

Hoch se uložil k spánku, ale jak se tak zavrtěl, vypadnul mu jeho drahocenný hrášek. I jeminkote! Srdce se mu z toho málem zastavilo a začal zběsile prohrabávat slámu, aby hrášek zase našel. To bylo vzdychání, to bylo šustění! Služebné na nic nečekaly a běžely ke králi, aby mu přinesly vytouženu zprávu. Ten byl velmi rád a hned za svítání běžel za hochem a měl se k němu přátelsky a lichotně a nakonec mu nabídnul, že jestli proti tomu nic nemá, tak mu dá svoji dceru za ženu, neboť dobře vidí, že je velmi bohatý pán. „Proti tomu nemám docela nic,“ řekl chlapec a pomyslel si: „Princeznu, která je k tomu ještě tak krásná, tu člověku nenabízejí každý den.“ A ještě toho dne slavili svatbu a bylo na ní spokojenosti a veselosti až do svítání.

Druhého dne nechal král zapřáhnout a řekl: „Dobrá, teď bych rád viděl tvůj zámek, milý zeti, jedeme tam.“ Tak musel hoch se svojí ženou, krásnou princeznou, a starým králem sednout do kočáru a ukázat, kam mají jet. Máchnul rukou jedním směrem, bez toho, že by sám věděl, kam je to zavede. Nebylo mu do zpěvu ani do skoku a přemítal, co bude dělat dál. Když přijeli do lesa, vystoupil z kočáru, jako by si potřeboval jen vydechnout, ale ve skutečnosti měl zaječí úmysly.

A když se radil s Vaňkem, jak to udělat, aby ho nenašli, zastoupil mu cestu sám ďábel a měl ho k řeči. Pročpak je takový blázen a chce princeznu nechat ve štychu? „Co si mám počít?“ odpověděl hoch: „Král, její otec, chce jet na můj zámek a já žádný nemám!“ Tu ďábel řekl: „Jeden zámek se zařízením a devíti tučnými sviněmi v chlévě bych tu měl. Dostaneš ho pod jedinou podmínkou. Za sedm let mi odpovíš na devět otázek, a pokud mi jednu jedinou odpověď zůstaneš dlužen, propadneš peklu.“ Jinoch se dlouho nerozmýšlel a ďáblovi kývnul. Ten ho zavedl na nedalekou mýtinu, ukázal mu v dálce nějaký zámek a řekl: „Jeď tam, je tvůj.“ Chlapec pospíchal zpět ke kočáru. Král i princezna byli už od netrpělivosti celí říční a tak, když konečně dorazili k zámku, byl král nadšený. Zámek to byl, jak se patří, bylo tam vše, co si jen člověk může přát. Za několik dní král odjel domů a nechal mladý pár pro sebe a oni nyní žili šťastně a spokojeně.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Pomalu končil sedmý rok a jinochovi začalo být úzko z těch devíti otázek. Když tak jednou zase ponořený ve smutných myšlenkách bloudil lesem, potkal nějakého starce, který se ho ptal, co mu chybí. A on mu pověděl o svém trápení. Tu stařec řekl: „Nedělej si starosti, na každou otázku ti přijde správná myšlenka, takže nezůstaneš dlužen žádnou odpověď.“

 A byl tu den, kdy přišel ďábel a začal se ptát: „Co je to? Je to jedno a je to jednomu drahé?“ A jinoch odvětil: „Dobrá studna na dvoře je hospodáři velmi drahá.“ Ďábel byl s odpovědí spokojený a ptal se dál: „Co je to? Je to dvoje a jeden to těžko postrádá?“ „Kdo má dvě zdravé oči, tomu je svět i nebe otevřené, kdo je ztratí, tomu je obojí uzavřeno.“ Ďábel se nad tou případnou odpovědí pohněval, ale ptal se dál: „Co je to? Je to trojí a jeden to dobře upotřebí?“ „Když má člověk tříhrotou vidlici, může s ní dobře jíst i dělat sena.“ Také tato odpověď byla odpovídající, v čertu se pomalu vařil vztek a ptal se dál: „Co je to? Je to čtvero a jednomu velmi užitečné?“ „Když má člověk na voze čtyři silná kola a k tomu čtyři dobré koně, dojede daleko.“ „Co je to? Je toho patero a jednomu to přijde vhod?“ ptal se čert vztekle. „Když má člověk pět silných volů, může naložit velký náklad. Protože když některý z těch čtyř padne, může zapřáhnout pátého.“ „Co je to? Je to šestero a jednoho to učiní spokojeným? Nu, rychle odpověz!“ „Když má člověk šest jiter půdy, má hezký příjem, nemusí chodit po žebrotě.“ „Co je to? Je toho sedmero a jeden z toho má radost?“ „Když má člověk sedm poctivých synů, zvládne všechnu práci a může se pak radovat!“ „Co je to? Je toho osmero a jednomu je toho dost do počtu.“ „Osmero dívek je jednomu dost.“ Ďábel byl celý zuřivý z toho, že mu chlapec všechny otázky tak rychle a trefně odpověděl. „Nu počkej,“ volal: „teď budeš můj, pokud mi na devátou otázku neodpovíš. Co je to? Je toho devatero a jednomu to patří?“ „Těch devět sviní v mé stáji, není-liž pravda? A nyní jsou už opravdu moje!“

A bylo to! Soptící ďábel musel odtáhnout s dlouhým nosem a chlapec si ponechal zámek i devět sviní a nyní žil s krásnou princeznou až do konce svých dnů v lásce a pokoji.

Z tohoto příběhu si každý může vzít ponaučení. Kdo najde hrášek, měl by si ho hledět, neboť je možné, že pomocí něj získá nejen krásnou princeznu, ale i zámek a devět sviní