Jak jela lokomotiva pro brambory
Vložil(a): MiskaTekk,31. 7. 2017 1.21
Byla také jedna lokomotiva a ta se jmenovala pětsetčtyřiadvacítka. To je taková lokomotiva, která má pět spojených párů kol a vozí nákladní vlaky. Nejezdí nijak rychle, ale zato tahá velice poctivě dlouhé vlaky s mnoha vagónky. A protože je tak silná, je velice vážená a všichni, železničáři i ostatní lokomotivy, ji pěkně zdraví a říkají jí: „Pěkně vítám, pětsetčtyřiadvacítko, jak se ti daří?” A dokonce i veliké rychlíkové lokomotivy, když ji někde potkají, přívětivě jí zapískají na pozdrav. Jednoho dne, bylo to na podzim, přišel nejvyšší pan železničář do výtopny na Smíchově a přinesl veliké psaní a řekl: „Píše mi pan správce z Litně, že potřebuje, aby mu nějaká mašinka odvezla brambory z pole. Je prý to tuze veliké pole a vyrostlo na něm množství brambor. Potřebuje tedy nějakou opravdu silnou mašinku a velice mnoho vozů,aby mohl všechny brambory dát odvézt.” Zamysleli se všichni strojvůdci a topiči a poručili učedníkům, kteří lomozili a honili se po výtopně, aby byli chvíli zticha, aby mohli přemýšlet o tom, co jim řekl nejvyšší pan železničář. Když chvílipřemýšleli, řekl nejstarší strojvůdce: „Nejvyšší pane železničáři, ať pro ty brambory jede pětsetčtyřiadvacítka, protože je to nejsilnější lokomotiva, jakou máme.” Když to řekl, všichni ostatní strojvůdci a topiči i učedníci počali tleskat a volat: „Aťjede pětsetčtyřiadvacítka, ta je nejsilnější!” A Frantík Koubů, který tenkrát byl nejmladším učedníkem, udělal stojku zesamé radosti na komíně nejbližší lokomotivy, jež tu stála a taky poslouchala. Nejvyšší pan železničář pak řekl: „Ať jedepětsetčtyřiadvacítka a ať přiveze hodně brambor, abychom měli co jíst.” Sotva nejvyšší pan železničář odešel z výtopny,vstal pan Uhlíř, který byl strojvůdcem na pětsetčtyřiadvacítce, a šel ke své lokomotivě a spolu s ním kluci učedníci. A všichni ji leštili a čistili a mazali olejem a otírali a oklepávali a prohlíželi a připravovali. Pětsetčtyřiadvacítce se to velice líbilo a jen trošičku odfukovala a říkala: „A poškrábejte mne ještě trošičku pilníkem za třetím kolem, tam mne tuze svrbí.”
A když ji pěkně vyleštili a vykartáčovali a vyčistili a namazali, pan Uhlíř vstoupil do boudičky a lokomotiva zapískla na píšťalu a jela na šestou kolej pro vagónky. Když připojili vagónky, bylo to sedmdesát devět docela nových krásných červených vagónků, vyjeli z nádraží a jeli a jeli a jeli, až přijeli do Zadní Třebáně. Tam vyšel pan přednosta z kanceláře a pěkně je přivítal a řekl jim: „Pan správce z Litně se už mnohokrát ptal, kdy přijedete, pospěšte si tedy,abyste tam už brzy byli.” Z Třebáně se jede do Litně přes Běleč do velice prudkého kopce a pětsetčtyřiadvacítka, sotva se trochu rozjela, už se strašně namáhala a odfukovala a kouřila a pouštěla páru a prosila pana Uhlíře, aby dal hodněpřiložit, aby ji snad uprostřed kopce neopustily síly. Ale protože byla opravdu velice silná, přece jen se nezastavila a pomaloučku jela dál, až přijela do Bělče, a pak jela zase lesem a po stráni vzhůru, až konečně vjeli do liteňského nádraží. Tady už na ně čekal pan správce a dělníci a kluci a družičky a všichni je vítali. Ale když dojeli na konec nádraží, bylo zase velice zle. Lokomotiva už stála na výhybkách a dál nemohla, a přece ještě dvacet osm vagónků se nevešlo do nádraží. Nezbylo než posunovat a přetahovat vagónky na všechny vedlejší koleje. Trvalo to dvě hodiny a dvaačtyřicet minut, než konečně poslední červený vagónek vtáhli do nádraží, a pak byly všechny tři koleje plné a nebyl by se sem vešel ani malý vozíček. Pak pan Uhlíř vystoupil z boudičky a šel k panu správci a zeptal se ho: „Pane správce, řeknětenám, kde máte bramborové pole, a my tam pojedeme a budeme vybírat brambory.” Pan správce odpověděl: „Naše bramborové pole je až za kopcem vzadu u Měňan a nevedou tam žádné koleje. Jak vy se tam s mašinkou dostanete?” Pan Uhlíř na to řekl: „Co kdybychom si tam postavili trať? Nemáte tady nějaké koleje?” „Nu,” povídá pan správce, „nějaké koleje tu jsou, jen budou-li vám stačit?” A šel a ukázal panu Uhlíři osmnáct starých a krátkých kolejí, které bylysloženy ve skladišti. Pan Uhlíř si je prohlédl a usoudil, že to bude náramně nesnadné postavit trať do Měňan. Protože ale nejvyšší pan železničář mu poručil, aby jel do Litně pro brambory, věděl, že musí udělat všechno, aby je přivezl. Řekl tedy jen: „To je velice málo kolejí pro moji lokomotivu, ale nějak to uděláme.”
A poručil dělníkům, aby přinesli rýče a lopaty a krumpáče, a jiným dělníkům zase poručil, aby těch osmnáct kolejí vynesli ze skladiště a položili je před lokomotivu a spojili je a kladli stále kupředu. A když byl nějaký kopeček, dělníci s rýči a lopatami ho odkopali, aby mašinka měla rovnou cestu. A když bylo osmnáct kolejí položeno, popojela mašinka a zase se zastavila i se svými vagónky. A pan Uhlíř zase poručil dělníkům, aby koleje za vagónky rozebrali a přenesli je dopředu. A pak je zase položili a zase mašinka s vagónky popojela a tak se to stále opakovalo. Ale jeli velice, velice pomalu. Teprve za pět dní a pět nocí konečně dojeli na začátek bramborového pole. To pole bylo tak dlouhé a široké, že od jednoho konce nebylo vidět ke druhému. Když pan Uhlíř pole spatřil, jen si vzdychl a řekl své mašince: „Milápětsetčtyřiadvacítko, nevím, nevím, jak ty brambory všechny vykopeme a jak je naložíme a odvezeme, než přijde zima.” A mašinka řekla: „Já také nevím, jak to uděláme, a vůbec se mi to nelíbí. Jen abych vystačila s uhlím.” Pak začali dělníci vybírat brambory a nakládat je na vozy. Vozili spousty a spousty brambor, ale pole neubývalo a neubývalo. Pracovali týden a pak už druhý týden a mašinka vždycky popojela, když kus pole přeorali a vybrali z něho brambory. Ale konec pole byl stále ještě velice daleko a mašinka se starostlivě ohlížela po uhláku, neubývá-li uhlí příliš, a snažila se, abyoheň v topeništi jen málo hořel a aby vydávala jen docela maličko páry.
Koncem třetího týdne už byli zcela blízko u konce pole. Ale každého dne bylo víc a víc zima a mašinku už skoro zábla kolečka, když stála a čekala, než položí dělníci koleje. A pak už jim zbývalo jen sedm brázd a pan Uhlíř se radoval, že budou hotovi, a mašinka se také těšila, že už pojede zpátky a odpočine si na Smíchově ve výtopně, kde je pěkně teplo a nefouká vítr, když tu pojednou začal padat sníh. A sníh padal stále hustěji. Nejdřív se rozplýval na zemi a dělalo se z něho bláto a loužičky, ale pak padal ještě víc a přišel ošklivý prudký studený vítr a sníh už se nerozplýval a zůstával ležet mezi brázdami. A pak je pokryl a zasypal a pak zasypal i koleje a začal se ukládat i na vagóncích. Jen na mašincese vždycky zase rozplynul, protože byla horká, jak se v jejím kotli voda vařila. Ale přece jen jí bylo velice zima a byla mokrá a mrzutá. A pan Uhlíř zalezl do boudičky a byl také velice mrzutý a říkal si: „To je zlé. Nepřestane-li sníh padat, nedostaneme se odtud.” A sníh padal dva dny a dvě noci a pak ještě třetí den a bylo ho všude tolik, že vagónky docela zapadly do sněhu a brambory byly pod ním přikryté. Ale to bylo přece jen dobře, protože jinak by brambory zmrzly a docela se zkazily. Protože sotva přestal padat sníh, přišel krutý mráz, a ten trval pořád a pořád a pořád. A nikdy nebylaani chvíli obleva a všem bylo velice zima. Pan Uhlíř jen stále opatrně přikládal uhlí pod kotel, aby mašinka nevystydla, a pětsetčtyřiadvacítka se občas úzkostlivě ohlížela, zda uhlí příliš neubývá, protože stále pamatovala na to, že se musídostat zpátky domů, a doufala, že zima přece jen věčně nepotrvá. Tak minuly vánoce a stále mrzlo a minul leden a únor a přiblížily se už i velikonoce a ještě nebyl zimě konec.
Až konečně týden před velikonocemi přišel veliký vítr a začalo svítit slunce a sníh se počal rozplývat a mizel a mizel, ažzase bylo nejprve vidět vagónky a pak i koleje a pak konečně i černou zem. A všichni, kdo byli na poli, se radovali, že jsou konečně vysvobozeni a že se budou moci vrátit domů. Pan Uhlíř z radosti, že už je jaro, hodně přiložil pod kotel a voda se v mašince počala vařit a dělala se pára a mašinka, sotva to ucítila, vesele si zapískla na píšťalu a začala dýmat. Pak se lidé rozběhli po poli a vykopali ještě poslední brázdy a naložili poslední vagónek a pak kladli koleje a mašinkapopojížděla a strkala vagónky před sebou a tak se to stále opakovalo. A za pět dní byli zpátky v Litni. Přijeli na nádraží a nikdo tu nebyl. Přednosta stanice už si myslel, že všichni i s mašinkou na poli zahynuli, a už je nečekal a seděl v kanceláři a velice se trápil, když tu najednou slyší, jak na nádraží něco vesele píská. Vstal a řekl si: „Snad přece jen ta silná mašinka přečkala zimu na poli a teď se vrací.” Vyběhl před kancelář a zase slyší túú, jak mašinka před nádražím houká. Ani si nevzal čepici a utíkal a vidí naložené vagónky a mašinku a pana strojvůdce Uhlíře, jak vykukuje z boudičky, a dělníky s lopatami a rýči a motykami. Přivítal je všechny a chtěl je pohostit. Ale pan Uhlíř řekl: „Milý panepřednosto, my se nesmíme ani chvíli zdržet, protože moje mašinka už skoro nemá uhlí, a musím pospíšit, aby dojela na Smíchov.”
A jen to řekl, mašinka už postrčila vagónky a začala se spouštět z velikého kopce přes Běleč dolů do Třebáně. A sotva přijela do Třebáně, hned výhybkáři přehodili výhybku a mašinka ani nečekala, až pan přednosta vyběhne z kanceláře, a už zase začala odfukovat a vyjela z Třebáně do Řevnic a z Řevnic do Dobřichovic a pořád dál, až přijela na Smíchov. A když vjížděla do nádraží, pan Uhlíř přiložil poslední kousek uhlí, který měl schovaný vzadu na uhláku, a mašinka si naposledy odfoukla a vypustila kotouč jisker. A pak už setrvačností dojela až před nádraží a tady se zastavila na první koleji, kde smějí zastavovat jenom rychlíky a spěšné vlaky. Nejvyšší pan železničář, když slyšel, že vjíždí vlak, kterývůbec nebyl v jízdním řádu, vyběhl ze své kanceláře a vidí na první koleji stojí dlouhý nákladní vlak. Chtěl hubovat, jak se mohl odvážit postavit se tam, kde smějí stát jenom rychlíky a spěšné vlaky. Ale když se lépe podíval, vidí, že je topětsetčtyřiadvacítka a pan Uhlíř a devětasedmdesát nových červených vagónků, až navrch naložených brambory. Přivítal je proto pěkně a blahopřál jim ke šťastnému návratu. A pak šel do kanceláře a telefonoval panuprimátorovi, že přijelo devětasedmdesát vagónků, plných nejlepších brambůrek, a pan primátor řekl, to že je velicešťastný, protože měl velikou starost, co bude dělat, když ve městě už nemají žádné brambory. A řekl, že sám přijede na nádraží té statečné mašince poděkovat. Za malou chvíli pak přijel před nádraží automobil a z něho vystoupil panprimátor a za automobilem veliký červený autobus a z něho vystoupili městští radní. A všichni šli na nádraží a panprimátor pak měl dlouhou řeč k mašince a k panu Uhlířovi, a když řeč skončil, všichni provolali slávu. Volali také všichniželezničáři, výhybkáři, posunovači, vrátní, topiči, strojvůdci, telegrafisté, hradlaři a nosiči, i kluci učedníci z výtopny. Všechny lokomotivy, co jich bylo na nádraží, se k tomu volání připojily a začaly pískat na svoje píšťaly. Byl to obrovský rámus a křik a hlahol, že pětsetčtyřiadvacítce až uši zaléhaly. A když se rámus a jásot a povyk konečně utišil, vystoupilpan primátor na schůdky a přivěsil mašince na boudičku velikou zlatou medaili. A jen to udělal, už začal zase nový jásot a křik a volání slávy, až mohli všichni ohluchnout. A pak mluvil ještě nejvyšší pan železničář a byl zase nový jásot a pak mluvili páni radní a pak zase železničáři. Mašinka už z toho byla všecka uondaná a oheň v ní vyhasínal a pára se přestala dělat. Nikdo si toho však nevšímal, teprve pan Uhlíř se podíval na manometr a vykřikl do toho volání slávy: „Propána, přineste honem uhlí, nebo nám mašinka docela vyhasne!” Kluci učedníci běželi s putýnkami a přinášeli uhlí a pan Uhlíř je přiložil pod kotel. A byl z toho takový zmatek, že někdo přitom šlápl panu primátorovi na nohu. No, a pak už byl konec.
Zdroj:http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/jak-jela-lokomotiva-pro-brambory/
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (2 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Žofinka, 8. 2. 2019, 8.33
A opět máme co číst, ani nemusíme do knihovny:-)