Jak knížepán za sebe poslal Mance nájemníka

Každé ráno, když Rumcajs s Cipískem vstali, obrátila Manka jedlové haluze na postelích. Na měkčím by loupežníka tlačilo. Potom vařila na ohništi horké pití z ostružiní a k tomu pekla v popelu placky ze žaludové mouky. O jemnější snídani loupežník ani nestojí. A toho dne, zrovna po snídani, Rumcajs povídá: „Půjdu se s Cipískem poohlídnout, proč jelen šestatřicaterák bil v noci kopýtkem o skálu.“ Cesta za jelenem je vedla až na druhý konec lesa Řáholce. Manka zůstala v jeskyni sama. Založila v kotlíku na sedminásobnou polívku k obědu, a ona jí do toho chybí větvička česnáčku pro peprnější chuť. Vypravila se pro ni na stinné místo.

Když se vrátila do jeskyně, někdo tam leží na čerstvě přestlaných haluzích. „Kdo je to?“ povídá Manka. Ten v jedlovém stlaní se pohnul a hned bylo všude vůně jako od francouzského mejdlíčka. Potom křikl po francouzsku: „Sakrblé, co je ti do toho? Já si vždycky lehnu, kde chci.“ On to byl jičínský knížepán. Celý v zeleném sukně, na hlavě klobouk s tetřeví ozdobou. A pušku dlouhou až po rameno, jak se vypravil do Řáholce střílet jeleny. „Na poctivé loupežnické posteli mi knížepán líhat nebude,“ řekla Manka.

Knížepán na to, že ho nikdo nezvedne ani sochorem, protože se cestou z Jičína tuze unavil. Strčil si zelený klobouk do čela pro lepší usínání a začal chrupat jemně po francouzsku. Manka nad ním chvíli postála. Pak vyšla z jeskyně a nadrhla si plnou zástěru zeleného březového listí. A zpátky k ohni a listí na něj vyklopila. Byl od toho v jeskyni kouř očím k pláči a hrdlu k ukuckání. Knížepán vyskočil jako podstřelený: „Co to vyvádíš?“ „I nic,“ povídá Manka. „Jen jsem knížepánovi trochu zavlažila, když už u nás chce kvartýrovat.“ Jičínský knížepán vyběhl z jeskyně a po francouzsku na Manku křikl: „Když ti nejsem příjemný já, pošlu ti za sebe jiného na kvartýr!“

Manka na to, že knížepánovi rozumí hůř než němému. Řekl jí tedy ještě jednou obyčejně, že uvidí, jakého jim pošle do jeskyně nájemníka. A jak byl od kouře uplakaný a ukýchaný, klopýtal přes pařízky zpátky k Jičínu. Za chvíli se vrátili z pochůzky za jelenem Rumcajs s Cipískem. „Víš, proč šestatřicaterák tloukl v noci kopýtkem o skálu?“ povídá Rumcajs Mance. „Vím,“ kývla Manka. „Protože se mu v šestatřicateráckém nose sešlo, že se knížepán vypraví na jeleny. Ale už jsem ho vyprovodila.“ Když knížepán došel do zámku, oči jako králík a bez hlasu, kněžna se lekla: „Vždyť jste na stonání, mon šér.“ Pak hnala lokaje Fricka pro doktora s lékárníkem. Přikládali knížepánovi na oči plenky máčené v olejíčku a hrdlo léčili růžovým sirupem. Když mu odlehlo, rovnou křikl: „Pinsker!“

Potom poslal ostatní z komnaty a čekal, až mu přivedou hajného Pinskra. Pinsker přišel a knížepán na něho znova křikl: „Atánsijon!“ To aby hajný dával dobrý pozor, co se bude povídat. „Kde u nás máme největšího medvěda?“ zeptal se knížepán. Pinskrem až trhlo, že knížepán začíná rovnou tak. „Jeden o trochu menší by byl k mání na druhém polesí,“ povídá opatrně. „Toho si nech své hajné na štucel,“ křikl knížepán, jak byl pořád ve zlosti pro to vykouření z jeskyně. „Já chci největšího.“ A vtom rána, jak vystřelila Pinskrova puška. V knížepánovi přiskočila zlost k zlosti. „Pinsker, co to vyvádíš?“ Hajný jen krčí rameny: „Ono z ní vystřelilo strachy před tím největším  medvědem.“

Jenže knížepán, že ho musí mít. „To by si knížepanstvo pro něho muselo dojít do třetího polesí samo,“ povídá nakonec hajný Pinsker. „Protože tamní medvěd vytáhne vzrostlý doubek ze země jako mrkvičku. A když s ním uhodí, je do dubna čím topit.“ V knížepánovi přiskočila k dvěma zlostem ještě třetí. „A kdyby medvěd z třetího polesí tahal ze země duby rovnou po tuctu, já ho musím mít!“ Vtom kněžna, co celý čas poslouchala za záclonou, cukrátkově povídá: „A načpak, mon šér?“ Knížepán dupl kramflekem. „Abych ho nasadil Mance do jeskyně za nájemníka.“ Kněžna zas tak cukrátkově: „A to jste musel na hajného? Nemohl jste rovnou ke mně?“ A že hned zítra vyzkouší jeden způsob, jak došafovat medvěda do jeskyně. V řáholecké jeskyni chodil zatím Rumcajs kroužky kolem ohniště. Přemýšlel, co to vlastně na Manku v jičínském zámku chystají. Nakonec povídá: „Nevím od ničeho ani začátek. A tak je těžké domyslet se konce.“  Manka mu poradila: „Zajdi do Jičína. Porozhlídni se a poptej se. Pak přijdeš té věci na kloubek.“

Císařskou silnicí došel Rumcajs do Jičína. Tajně se postavil za sloup podloubí a dívá se k zámku. Z brány zrovna jako procesím jde služebnictvo. Vede je lokaj Fricek s velkým džbánem. Za ním kuchařka a všechny kuchtičky s džbánky menšími. Na konci hajný Pinsker veze na trakaři čtyři prázdné pytle. Tak jdou od kupce ke kupci a nakupují mouku a med co se vejde. Rumcajs pořád tajně za nimi. Když se mu hodilo, odskočil z rynku do vedlejší uličky, a přes meze rovnou k Řáholci. Manka už ho čekala u krajního dubu. „Tak co jsi pořídil?“ „Moc světla od toho v hlavě není,“ řekl Rumcajs. „V zámku nemají hosta, a přece shánějí mouku do čtyř pytlů a med do čtrnácti džbánů.“

Manka se jen usmívá: „Mužskému se, Rumcajsi, od mouky a medu pro chytrost nerozkřeše. Ale ženská ví hned, že na zámku budou péct medové koláče. A když ne pro hosty, pak nám po nich jako po sladké cestě chtějí přivést do jeskyně medvěda za nájemníka.“ Rumcajs už jen přisadil: „Jestli je koláčů ze čtyř pytlů mouky, bude to ten ukrutný medvěd z třetího polesí.“ Tak se dověděli, co se na ně v zámku chystá. „A přijde horší mutace,“ povídá Manka. „Kudy na toho medvěda, až se přivalí po koláčové cestě.“ „Silou ho nikdo nezdolá,“ uznal Rumcajs. Vtom Mance přiskočila pravá myšlenka: „A co tak jičínskému knížepánovi s kněžnou dát pít medicínu, kterou navařili pro nás?“ Druhý den se v řáholecké jeskyni chystali na medvěda. „Bude to obyčejné chystání,“ povídá Rumcajs. „Já s Mankou zůstanu v jeskyni.“ Potom podal Cipískovi džbánek s medem lesních včel. „A ty, Cipísku, si vylez na dub opodál.“ A bylo tak. Cipísek se usadil se džbánkem ve vysoké rozsoše, aby hlídal. Do třetího polesí ale nedohlídl. Povytáhl se ještě o větev a za chvíli volá: „Už ho vedou!“

Vpředu jede vůz plný medových koláčů. Kola hrncují přes kořeny, vůz se hází, div se koláče neodsýpají po stranách. U vozu jičínský knížepán s kněžnou. Knížepán je celý v kůži a plechu, jako když táhne proti nepříteli. Kněžna je jeho kontrfekt. Jdou krok za krokem vedle vozu, berou koláč po koláči a sázejí z nich lesem sladkou cestičku. Na rakouskou míli za nimi se po té cestičce valí medvěd z třetího polesí. Do výšky je ho nad mlází a na váhu tolik, že tlapami tlačí ze země vodu. Od koláče ke koláči má krok. Jazykem slízne med a chřupavým ho zakousne. Knížepán s kněžnou vedou cestičku pořád blíž k Rumcajsově jeskyni. Když tam došli, brali zrovna z posledních. Zastavili se a knížepán zavolal: „Jestli je tam ta ženská, co nemá úctu před svou vrchností, ať se ukáže.“ Manka vyšla z jeskyně. „To jsem já.“

„Protože se ti nelíbilo, když jsem si udělal trochu komód u vás v jeskyni, tady vedu jednoho za sebe,“ křikl knížepán a ukázal na medvěda z třetího polesí. V tu chvíli taky kněžna hodila do jeskyně poslední koláč. Medvěd za ním, div od sebe nerozrazil skály. Bylo nejhůř. V té vteřince se ale přitočila Manka s ošatkou mouky a foukla ji medvědovi do očí. Medvěda přešlo, kde vlastně stojí. Přiskočil Rumcajs, pootočil medvěda jako bečku a vystrčil ho ven z jeskyně.  „Prší!“ křikl Cipísek nahoře v dubové rozsošce. A obrátil džbán s medem dnem vzhůru. Všecko to sletělo na knížepána s kněžnou a lije se po nich medem. Jak od knížepanstva sladce táhlo, medvěd rovnou na ně. Oči má moukou zafoukané, ale nos ho vede. „Ó skúr!“ volá jičínská kněžna po francouzsku a knížepán s ní v duetku. Medvěd je hnal mlázím a ostružinami, až po součcích a trnech nechali všecku vznešenost. Taky střevíce poztráceli. Běželi, paty se jim blýskaly jako pěťáky. Teprve když medvědu začalo být tvrdě pod tlapami od dláždění na jičínském rynku, zarazil. Umyl si zafoukané oči v kašně a odešel do třetího polesí. Tou dobou vymetla Manka z kouta jeskyně medový koláč, co se tam zakutálel.„Co s ním?“ povídá. Rumcajs na to: „Po panském medu by nás darmo bolely zuby.“ A vzal koláč a rozkutálel ho, že se ten koláč zarazil až o vrata jičínského zámku.