Jak kohout napálil lišku

Žila jednou jedna stařenka a ta měla kohouta. Měl jenom jedno oko, celý byl nějak nakřivo, ale takový rváč a výtržník, že by jste mu na celém světě nenašli rovného.
Doma se neměl s kým prát, a proto ustavičně brousil na cizí dvory. Jak uviděl kuřátko, hned za ním. Když se pustil do slepice, peří jen létalo. A když se potkal s kohoutem, byl z toho boj podle všech kohoutích pravidel.
Všechny ten jednoočka dopaloval, ale jen si s ním něco zkus! Hned začal na celé hrdlo:
„Nesahej na mne, ani se mne nedotýkej! Já nejsem z Vašeho dvora. Já nejsem Váš kohout. Jsem stařenčin!“
A klidil se zčerstva k stařenčině chalupě.
I stařenka už měla kohouta dost. Nebylo dne, aby k ní neběhaly sousedka.
„Zkroť toho svého rváče! Div mému kotěti oči nevykloval!“ křičí ta první.
„Tvůj kohout mi vyplašil kvočnu z vajec!“ stěžuje si druhá.
A třetí div nepláče:
„Přilétl ten Tvůj jednoočka, rozehnal mi kuřata, zvrhl krmítko a rozlil vodu!“
Nakonec to stařenka nevydržela a řekla kohoutovi:
„Běž si kam chceš, ať po Tobě není ani památky na mém dvoře!“
Kohout se urazil:
„Tak já půjdu. Myslíš, že bez Tebe nebudu živ?“
A začal žít sám pro sebe. Ve dne se potloukal po celé vsi, kloval zrníčka, a v noci spal ve stohu sena.
Jednou za úsvitu si vyšla liška na lov. Uviděla na poli stoh sena a ve stohu kohouta. Zaradovala se náramně, popadla kohouta a honem s ním do lesa, ke svému brlohu.
Stařenčin soused vláčel právě své políčko. Vidí jak kolem běží liška a nese v zubech kohouta. Soused zdvihl hůl a za liškou.
„Pustíš!“ křičel. „Pustíš toho kohouta!“
Tu stočil vykutálený kohout na lišku své jediné oko a povídá:
„Ty to strpíš liško? Vždyť ten sedláček strká nos do cizích věcí. Já nejsem jeho kohout. Já jsem stařenčin.“
Liška se užuž chtěla zastavit a zavolat na sedláčka, ale rozmyslela si to a běžela dál.
Ale stařenčin soused pořád za ní:
„Dáš sem toho kohouta, kmotro pálená!“ Dáš ho sem!“
A kohout také nemlčí:
„Liško, liško! Nadává Ti a Ty jsi zticha?! Že on dostal na mne zálusk ..... na cizího kohouta!“
To už liška nevydržela. Položila kohouta na zem, otočila se k stařenčinu sousedu a začala mu vyhrávat:
„Co Ty jsi se na mne přilepil? Proč se pleteš do cizích věcí? To přece není Tvůj kohout! Je stařenčin. Nejdřív se starej o své kohouty a slepice, a pak teprve pokřikuj na nás, poctivé lišky!“
Tak se rozpálila ve svém vyhrávání, že se ani nemohla zastavit. A když si konečně vzpomněla na kohouta a ohlédla se po něm, byl už dávno ten tam.
Lidé se mohli na poli potrhat smíchy:
„Vida ho kohouta, jak si z lišky udělal dobrý den!“
Milá liška se urazila. A zapřisáhla se, že už nikdy nebude s lidmi mluvit. No a od těch dob, jak liška uvidí člověka, otočí hlavu jinam a utíká pryč.