Jak král hledal nevěstu

Byl jednou jeden král a ten hledal ženu, když tu se dozvěděl, že na dvou šlechtických dvorech by měli mít překrásné dcery. Protože by ale rád poznal, jaké vlastně jsou, sundal si svoje drahocenné královské šaty, zavinul se do zemanského pláště a vydal se na cestu.

Přišel na první šlechtický dvůr, kde měla žít jedna velmi krásná, ale trochu domýšlivá dívka. „Pozdrav pánbů, krásná panno!“ zvolal při vstupu na dvůr. „Kdopak jsi?“ zeptala se dívka nevrle, protože podle šatů ho měla za někoho zcela bezvýznamného. „Šlechtic, krásná panno!“ řekl král: „Šlechtic s urozeným jménem a dobrým vychováním.“ „Nu, tak se posaď, támhle na lavici!“ poručila slečna. „Nechci sedět, chci tě o něco požádat. Nechceš se stát mojí ženou?“ Tu dívka vzteky a úlekem zbledla a zvolala: „Ty nestydo! Pakuj se odtud! Já jsem bohatá a čekám na hraběte nebo knížete!“

A tak se král vydal na druhý dvůr, tam měla být také velmi krásná dívka, ale prý skromná. „Pozdrav pánbů, krásná panno!“ zvolal při vstupu na dvůr. „Pěkně děkuji, pane.“ „Mohu si s tebou promluvit, krásná panno?“ „Jistě, posaď se tady vedle mne na židli.“ „Nechci sedět, chci tě o něco požádat. Jsem chudý šlechtic ale urozeného jména, nestala by ses mojí ženou?“ Tu dívka zčervenala studem a na chvilku ztratila řeč, ale nakonec řekla: „Jak já přijdu k takové poctě?“ ale její oči říkaly: „Ano.“ Tu jí král stisknul ruku a řekl: „Brzy se vrátím a odvedu si tě.“

Nyní se král vrátil do paláce, oblékl si královské šaty, na hlavu posadil korunu a vydal se na ten první šlechtický dvůr. „Zdravím tě, krásná panno!“ „Ach, pěkně vítám, pane králi, prosím, posaďte se tady vedle mne.“ „Mám jedinou otázku, chceš se stát mojí ženou?“ „Ano, jsem bohatá a na tak velkého pána, jako jste vy, jsem čekala.“ „Jako chudého, ale počestného šlechtice jsi mě odmítla!“ řekl král hněvivě: „Ty nejsi krále hodna!“ S tím nechal hrdopýšku stát a jel k té druhé dívce. „Zdravím tě, krásná panno!“ „O, jaká milost, náš pan král. Prosím, posaďte se zde vedle mne na židli!“ „Mám jedinou otázku, chceš se stát mojí ženou?“ „Ach, pane králi, jsem jen chudé děvče, chci za manžela jen chudého a počestného muže a takového jsem už našla.“ „Ale to jsem, díky bohu, já, moje milá! Staneš se královnou, a tak to má být!“

Tak to si ta chudá nechala líbit a za nedlouho seděla na královském trůnu, ale v srdci navždy zůstala to skromné děvče. Ta pyšná šlechtična čeká na bohatého hraběte nebo knížete dodnes a dobře jí tak!