Jak krejčík zbohatl

Jeden krejčík odváděl v sousední vsi šaty a vracel se domů. Mrzlo, vítr foukal a krejčík podupával, aby se zahřál. Uši v límci, celý skrčený pospíchal ze stráně dolů a tu vidí, na zemi leží zmrzlý drozd. 
„Go je větší nežli blecha, to si krejčík vždycky nechá,“ zabručel krejčík, zvedl drozda a vsunul ho do kapsy. Doma zima, dříví nemám, abych si zatopil, co kdybych navštívil svého bohatého bratra, uvažoval. A s mrtvým drozdem v kapse se rozběhl k velkému statku. Nejdříve se podívám, jestli je bratr doma. Krejčík se podíval do okna a uviděl za oknem prostřený stůl, na něm pečeni, koláč a víno a u stolu sedí bratrova žena a hostí souseda a pobízí a usmívá se. V tom vrzla vrátka, švagrová vyskočila od stolu a rychle odnášela koláč pod postel, pečeni do trouby a víno do skříně. Zvedla víko od malované truhly a šup se sousedem do truhly a víko pěkně na něho. Krejčík se ohlédl a viděl: do dvora vchází sedlák, jeho bratr. 
„Copak Tě k nám vede?“ povídal sedlák krejčíkovi. 
„Milý bratře, mám doma zimu a nemám dříví. myslel jsem, že se u Tebe ohřeju.“ 
„Nu, o ohřátí by nebylo, ale nevím, nevím, jestli bude mít selka něco k snědku. Pořád naříká, že neví z čeho vařit,“ podal sedlák krejčíkovi ruku. 
Kdyby nebyla lakomá, však by věděla, z čeho vařit, pomyslel si krejčík. Šli oba do světnice, do tepla. Sotva žena uviděla, že sedlák vede hosta, zamračila se na krejčíka a povídá: 
„To je škoda, že jsme poslední kousek chleba snědli do snídaně. Nemám, čím bych pohostila.“ 
„To nevadí,“ povídá krejčík, „ohřeju se a zase půjdu.“ 
Seděli, rozprávěli a krejčík se ohříval. 
„Neškodilo by,“ vykládal sedlák, „kdybychom si mohli zavdat a něco dobrého sníst.“ 
„Jestli se nebojíš, bratře, kouzel,“ začal krejčík, „věděl bych, jak na to, mám v kapse proroka a ten leccos ví.“ 
Krejčík vytáhl z kapsy mrtvého drozda a ukázal ho sedlákovi. Sedlák potřásl hlavou: 
„Tohle je prorok? Vždyť je to mrtvý drozd.“ 
„Máš pravdu, bratře,“ řekl krejčík, „ale dej pozor.“ 
Pozvedl drozda k uchu a zeptal se ho, jestli neví o nějakém dobrém jídle a pití v domě. Potom se tvářil, jako by drozdu naslouchal. 
„Nic neslyším,“ vrtěl hlavou sedlák. 
„Tomu se nedivím, můj prorok mluví tak tiše, že ho slyší jenom ten, komu prorokuje,“ povídal krejčík. „Teď mi právě prozradil, že přičaroval pod postel koláč.“ 
Sedlák se shýbl pod postel a nevěděl, jestli se mu to zdá, nebo jestli je to pravda. Pod postelí opravdu ležel na míse voňavý koláč, vrchovatě posypaný cukrem. 
„Prorok mi ještě povídá, že tamhle do trouby právě přiletěla čerstvá husí pečínka,“ ukazoval krejčík. 
Selka se ošívala, ale sedlák ji vybídl: 
„Jen ukaž, pochutnáš si s námi, jestli v troubě něco je.“ 
A selka musela s pečínkou ven. Jedli a měli se dobře, jenom selka těžko polykala. Sedlák se rozveselil: 
„Taková pečínka a křehoučký koláč volá po dobrém doušku. Neškodilo by jídlo spláchnout. Co tomu říká Tvůj prorok?“ 
Krejčík zvedl drozda zobáčkem k uchu a dělal, že poslouchá. 
„Prorok říká,“ozval se, „že ve skříni stojí džbán s vínem.“ 
Sedlák nelenil, otevřel skříň, zvedl džbán a zasmál se. Popíjeli a sedlákovi stouplo víno do hlavy. 
„Bratře, bratříčku,“ zaprosil sedlák, „víš Ty co? Prodej mi toho proroka, dobře Ti za něj zaplatím.“ 
„Prodám a že jsi to ty, nechci víc než tuhle starou truhlu.“ 
„Jenom truhlu?“ řekl sedlák. „Tu si můžeš vzít, stejně nám jenom překáží.“ 
Krejčík dal sedlákovi drozda, naložil truhlu na trakař a vyjel ze dvora. Veze truhlu a cestou hubuje: 
„To jsem to vyvedl, truhla je těžká jako hrom. Snad udělám nejlíp, když ji shodím z mostu do řeky. Než bych ji dovezl domů, ještě bych se polámal.“ 
Soused v truhle slyšel, co si krejčík povídá, a dostal strach. Začal naříkat a doprošovat se: 
„Krejčíku, v truhle jsem já, neutop mě.“ 
„Kdo já,“ povídal krejčík, , já může být také čert. Raději nebudu ani čekat na most a shodím truhlu do řeky hned tady ze stráně.“ 
Soused se vyděsil a dal se do křiku: 
„Já, já, soused Vávra, pusť mě a dám Ti padesát tolarů.“ 
„To je jiná,“ odpověděl krejčík, „už Tě poznávám.“ 
Otevřel truhlici, pustil souseda na svobodu a dostal padesát tolarů. 
Lidé ve vsi se brzy dověděli, že chudý krejčík má na jednou hezkých pár tolarů, ale nevěděli, jak k nim přišel. Vrtalo jim to hlavou. „Poslouchej, krejčíku, odkud máš najednou tolik peněz?“ vyptávali se. 
„Odkud?“ řekl krejčík, „prodal jsem starou kravskou kůži a dostal jsem za ni padesát tolarů. Teď se kravské kůže ve městě dobře platí. Moje byla stará a děravá, za čerstvé se platí ještě víc.“ 
Sedláci ve vsi začali pobíjet krávy a stahovat z nich kůže. S kůžemi běželi do města na trh. Ale zklamali se. Nikdo jim nechtěl padesát tolarů dát, každý se jim vysmál. Prodali kůže mnohem laciněji a se zlostí se vraceli domů. Za to krejčíkovi něco provedeme, radili se. Přes noc mu naházeli před dveře hnůj a smetí, sotvaže krejčík ráno mohl ven. Ale ten si z toho nic nedělal. Hnůj a smetí sebral a dal do truhly. Truhlu naložil na trakař a vyjel do města. 
„Hej, hostinský,“ zavolal před hospodou, „dobře Vám zaplatím, nechte mi tu po dva dny tuhle truhlu. Ale dejte na ni pozor. Jsou v ní vzácné věci, ať ji nikdo nevykrade.“ 
Když hostinský spatřil v krejčíkově dlani tolary, uklonil se mu jako velkému pánovi. „Uložím, nemusíte mít strach, u mne se ještě nic neztratilo,“ dušoval se. 
Za dva dny se krejčík k hostinskému vrátil, otevřel truhlu a spráskl ruce: 
„Pěkně jste mi truhlu ohlídal, jen co je pravda. Dal jsem do truhly vzácné věci a někdo mi je vyměnil za smetí.“ 
Hostinský zbledl, zapřísahal se, že na truhlu dával pozor, že neví, jak se to mohlo stát. Ale krejčík křičel víc a víc a hostinský dostal strach. 
„Jen žádný křik,“ sepjal před krejčíkem ruce, „když pán myslí, já mu všecko zaplatím, jen ať nemám ostudu.“ 
Krejčík dostal sto tolarů a vrátil se domů bohatší než dřív. 
„Chtěli jsme krejčíka potrestat a vida, smetí mu šlo k duhu,“ zlobili se sedláci, „za chvíli si ten chuděra snad koupí i statek a vyrovná se nám. To se nesmí stát.“ 
Počíhali si na krejčíka, chytili ho a strčili do truhlice. Truhlici s krejčíkem odnesli k řece a hodili do vody. Krejčík viděl, že je zle. Ale kdypak bylo nějakému krejčíkovi tak zle, aby mu nemohlo být lip? Krejčík pluje v truhlici po řece a volá: 
„Já nechci, nechci!“ 
Na břehu stojí pasák uprostřed velkého stáda ovcí, dívá se na podivnou věc na řece, slyší volání a zvědavě se zeptá: 
„Nechceš, nechceš a co nechceš?“ 
„Nechci královskou dceru za ženu. Král vyhlásil, že kdo připluje v truhlici do města, ten bude princeznin ženich. Já nechci, a přece mě dali do truhly. Nechci a nechci a nechci!“ 
Pasák přitáhl truhlu větví ke břehu, otevřel ji a divil se: 
„Takového člověka jsem nepoznal, aby si nechtěl vzít princeznu za ženu a stát se králem. Když nechceš ty, já chci.“ 
Pasák vlezl do truhly místo krejčíka a krejčík zavřel nad ním víko. Teď plul po řece pasák a kdovíkam doplul. Krejčík přihnal pasákovo stádo do vsi. Sedláci vybíhali z chalup, oči navrch hlavy. Je v tom rohatý nebo co? Chtěli jsme krejčíka utopit a on si pěkně žene domů stádo ovcí. 
„Poslouchej, krejčíku, odkud máš ty ovce?“ 
„Odkud bych je měl. Poslali jste mě v truhle po řece, abych se utopil. Dostal jsem se na dno a tam je Vám ovcí, že byste je ani nespočítali. Povídám si, když si jich pár přiženu domů, ani to nikdo nepozná.“ 
Sedláci se rozběhli k řece. U řeky se zastavili, do vody se jim nechtělo. Po modré obloze pluly malé bílé obláčky, 
odrážely se na hladině a všichni si mysleli, že se pod vodou prohánějí bílé ovečky. 
„Už je vidíme a co jich je!“ volali jeden přes druhého. 
„Počkat,“ rozkázal starosta, ,já to vyzkouším a zavolám Vás.“ 
Skočil do vody a hned se začal topit. Mával kolem sebe rukama a sedláci na břehu si povídali: 
„Podívejte, jen skočil do vody, už shání ovce do houfu. Rychle za ním, ať na nás také něco zbude.“ 
Začali se na břehu tlačit a strkat, každý chtěl být ve vodě dřív, aby dostal větší díl. Všichni tam naskákali a utopili se. 
Krejčíkovi teď patřila celá ves a stal se nejbohatším člověkem široko daleko.

Zdroj: www.abatar.cz