Jak Lála a Truhlík pekli vanilkové rohlíčky

Lála a Truhlík jsou dva roztomilí kocouři a hlavně nerozluční kamarádi. Žijí spolu v jedné domácnosti už několik let a od první chvíle si padli do oka. Lála tu byl jako první, dalo by se říct, že je už postarší, ale to by se on určitě urazil. Truhlíka si pak panička pořídila jako malé kotě, aby se Lála nenudil. A to opravdu nehrozilo. Každou chvíli ti dva vymýšleli nějaké lumpárny a tak to ani tentokrát nemohlo proběhnout všechno tak snadno. Zajímá vás, co zase vymysleli? No tak to čtěte dál.

Blížili se Vánoce a Lála a Truhlík se rozhodli, že svou paničku překvapí a upečou skvělé cukroví. Nejdříve ale musí vymyslet jaké. Chtělo by to něco, co dobře znají a tak to určitě nebude tak těžké. A co je ta největší vánoční klasika? No přece vanilkové rohlíčky. Bylo rozhodnuto a nic nebránilo těm dvěma pustit se do díla. Našli si kuchařku paní domácí a nalistovali příslušnou stránku. Začetli se do receptu, ale hned na druhém řádku našli problém. Bylo tam napsáno 1 vanilkový cukr. Jenže ani jeden z nich nevěděl, co to je. Obyčejný cukr znají, ale vanilkový? To bude nějaká specialita. Lála odběhl do obýváku, kde byla přes celou jednu stěnu veliká knihovna. Tam najde vždycky všechno, tak určitě zjistí, i jak na tu vanilku. On jde totiž na všechno vědecky. Nasadil si na nos brýle, přece jen už hůř viděl, a zapátral v policích. Nejdřív to chce zjistit, co to vlastně ta vanilka je. Vytáhl proto encyklopedii a našel v ní správnou stránku. Zjistil, že je to koření a pochází z Mexika. Kde to asi je? Našel si atlas a na mapě to Mexiko. Teda to je dálka, udivilo ho. Musí být jednodušší způsob, jak tu vanilku dostat. Přece jejich panička taky nejezdí každý rok před Vánoci do nějakého Mexika, o tom by něco musel vědět. Nanosil si ještě hromadu dalších knih, ale nebyl z nich o nic moudřejší. To Truhlík na to šel jinak. On nebyl přemýšlivý typ jako Lála, raději se do všeho pustil rovnou po hlavě. Od toho také vzniklo jeho jméno, ne že by byl hloupý, ale byl hrozně zbrklý. Za tu dobu, co byl Lála v obýváku, vytahal ze spíže a skříněk všechno, co tam bylo. Jediná věc nezůstala na svém místě. Když Lála vkročil do kuchyňských dveří, úplně se zhrozil.

„Truhlíku, kdo to všechno bude uklízet?“ Truhlík jen pokrčil rameny a dál se prohrabával všemi možnými věcmi až mu pod ruku padl malý sáček s nápisem vanilkový cukr. Oba se zaradovali a pustili se do hledání ostatních surovin. Nanosili si vše potřebné na stůl a dali se do práce. Takže jedno máslo, čtvrt kila hladké mouky - počkat, kolik je čtvrt kila? „Lálo, jak to zjistíme?“ ptal se Truhlík. Lála chtěl jít zase hledat v chytrých knihách, ale pak si řekl, že to zvládnou sami. „Dáme tam tak akorát od všeho a určitě se rohlíčky povedou,“ řekl Truhlíkovi. A tak tedy sypali a sypali. Tak akorát mouky, ještě trochu cukru, taky nesmí zapomenout na oříšky. „Lálo, já myslím, že by ty oříšky měli být asi pomleté,“ váhal Truhlík. Lála se zamyslel a přikývl. Vytáhli tedy mlýnek, ale nevěděli si s ním rady. Byl rozdělaný na několik kusů a oni ho nemohli složit dohromady. „Víš co, dáme tam ty ořechy celé,“ rozhodl potom Lála. Však to nemůže vadit. A tak je tam přisypali. Naposledy zkontrolovali recept a přesvědčili se, že mají v těstu opravdu všechno. Oba zabořili do těsta své tlapky a hnětli. Táhlo se to a lepilo a za chvíli nebyli ani jeden k poznání. Celý obličej měli od těsta, jejich kožíšky se zbarvili moukou do bíla. Ale těsto se povedlo, bylo tak akorát tuhé. Teď je potřeba z něj udělat ty rohlíčky. Každý si vzal kousek těsta a zkusil si jeden vytvarovat. Ale ono to není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Lála se snažil uplácat pěkný malý rohlíček, ale pořád mu z něj někde lezly ty oříšky. Zato Truhlík už měl ten svůj hotový, jenže zas byl větší než loupák, co mívají občas k snídani. Ani jeden se zdaleka nepodobal těm, jaké dělá jejich paní. Koukali na ty svoje výtvory a kroutili nespokojeně hlavou. „Truhlíku, takhle to nepůjde,“ bylo jasné Lálovi. „A co teda budeme dělat?“ ptal se ho Truhlík. „Něco mě napadlo,“ řekl mu Lála, uždibl si kousek těsta a pustil se do díla. Za chviličku měl uplácaný pěkný malý bochánek. Rohlíček to sice nebyl, ale důležitá bude chuť a ne tvar. Truhlíkovi se to líbilo a tak to zkusil taky. Za chvíli měli plný plech a nezbývalo než ho dát do trouby. Oba si sedli před ni a bedlivě hlídali, aby se jim to nespálilo. Ovšem u toho jim začalo kručet v bříšku, přece jen celou dobu nic kloudného nejedli. Však to bude ještě chvilku trvat, tak si zatím dají něco dobrého, rozhodli se. Odběhli do jídelny, kde měli své misky a úplně na troubu zapomněli. Až nepříjemný pach jim napověděl, že se nejspíš něco děje. „Truhlíku, honem, pálí se nám cukroví,“ vykřikl Lála a oba se hnali do kuchyně. Na poslední chvíli vytáhli plech z trouby. Jejich dílo bylo sice už trochu spálené, ale když ho obalí v cukru, jak se píše v receptu, určitě to ani nebude poznat. A tak se vrhli na obalování. Oblaka cukru se vznášela do vzduchu a také pokrývala vše kolem. Toho si ale Lála s Truhlíkem nevšímali, byli na sebe hrdí, jak se jim všechno pěkně povedlo. Pyšně se koukali na talíř hotového cukroví a nemohli se dočkat, až se panička vrátí domů. Ta bude koukat!

No nespletli se, opravdu koukala, ale ne tak, jak si představovali. „Panebože, co se tady stalo?“ vyděsila se hned, jakmile vešla do dveří. Dlažba v chodbě byla pokrytá bílými otisky tlapiček a až ke dveřím se linul zápach spáleného těsta. Opatrně vešla dál a zůstala ohromeně stát ve dveřích do kuchyně. Takovou katastrofu si nedovedla ani představit. Jedna přes druhou leželi po stole, židlích i zemi všechny věci ze spíže, něco rozsypané, něco naštěstí vcelku. Špinavé mísy, vařečky a další nádobí se válelo mezi tím a vše pokrývala vrstva mouky. A uprostřed toho všeho seděli její dva kocourci, pokrytí tou moučnou směsí od hlavy až k patě. „Co jste tu prováděli?!“ spustila hned a chtěla jim pořádně vyprášit kožichy, ale v tom si všimla talíře cukroví před nimi. Zarazila se a nevěděla co říct. Sice měla pořád vztek, ale dojalo ji to. „Vy moji blázniví kamarádi,“ oslovila je za chvíli, „já vím, že jste to mysleli dobře, ale podívejte se na ten nepořádek.“ Lála s Truhlíkem se rozhlédli a uvědomili si, že to asi opravdu přehnali. Pomohli proto paní domácí vše uklidit na své místo, umýt podlahu a nakonec se museli ještě vykoupat i oni. Pak napjatě čekali, co na jejich cukroví řekne panička. Seděli jí u nohou, dokud si kousek nevzala a neochutnala.

„Teda to je ale výborné,“ chválila je hned. „Ale příště to raději nechte na mě, ano?“ Oba přikývli a pyšně odkráčeli do obýváku, trochu se prospat po té dřině. Paní domácí ještě douklízela zbytky nepořádku a pak nenápadně vyhodila to jejich cukroví do koše. Přece jen k jídlu moc nebylo, ono od všeho akorát nemusí být vždycky ta správná míra. Ale to jim říkat nemusí, byli by z toho určitě moc smutní, když se tak snažili. Ona ta snaha je totiž někdy důležitější než sám výsledek.