Jak Liman vyprávěl obrovi pohádku

Bez pohádek by bylo na světě hůř! Kdo nevěří, tomu rád povím jednu pastýřskou, a nebude to pohádka pro mírná jehňátka .....

Žili, byli tři bratři, všichni tři pastýři a chodili s ovečkami po zelených pastviskách. Pažity tam v horách byly jako samet, vzduch jadrný jako víno a člověk volný jako pták. Živáčka možná celé dny nepotkali, zato když rozfoukali své píšťalky, samo nebe trnulo anebo se s nimi smálo. 
Ach to pastýřské živobytí ..... Tři pěkné ženičky dole ve vsi, ty na ně reptaly a ty si stýskaly! Vždyť nikdy nepoznaly, co to je mít muže doma a chodit s nimi jako jiné ženy po svatbách a po poutích a v neděli na náves k muzice. A život je krátký a mládí ještě kratší ..... Tak se taky stalo, že se ty tři čiperky spikly, vypravily se do hor v době, kdy salaš hlídal jen pes, pobraly pastýřům všechna křesadla, ulily i popel v ohništi a pospíchaly zpátky do vsi v dobré víře, že ještě toho večera uvidí své muže zase jednou doma. 
Nevymyslely to špatně, chytré hlavičky, bez ohně se na horách vydržet nedá. Jenomže pastýři, když se kvečeru vrátili a nikde nenašli kousíček křemene, ocílku ani troud a také v ohništi jedinou jiskřičku, prohlédli snadno tu ženskou lest, a to se rozumí, už natruc nechtěli běžet pro oheň k ženičkám do vsi. Podívali se po horách, jestli tam někde neplane světlo. A planulo, jasné a stále jasnější, hned nad nimi pod samým vrcholkem hory. Pravda, trošku divné jim to bylo, v těch divokých a nepřístupných končinách se nikdo nikdy nezdržoval, jenomže oheň potřebovali, a tak nejstarší bratr, který ze všech nejlíp znal hory i horské chodníčky, se dlouho nerozpakoval, vzal mošnu a sukovici, za opasek zastrčil nůž a vydal se k té vatře vyprosit si kousek křemene a troud nebo aspoň žhavý uhel. 
Snesla se temná noc, nejstarší z bratří se nevracel, vypravil se za ním tedy druhý bratr, a byla půlnoc, když si za opasek zastrčil sekeru a píšťalku Liman, ten nejmladší. 
Zafoukal signál, mlčela hora, mlčel i les. Klestil si Liman cestu k vrcholku, vystoupil ke skalám nad lesem a tady uviděl, že z toho mocného ohně srší jiskry až k temné obloze. Světlo ho vedlo, tak jako muselo vést oba jeho bratry, kde tedy potom jsou? Rozfoukal píšťalku znovu, ve skalách náhle zapraskalo, a než se Liman nadál, cosi ho podebralo, vznesl se do výše a už seděl vedle ohromné vatry rozdělané nejmíň z devadesáti devíti vozů dřeva. Žádný třasořitka náš milý Liman nebyl, ale řeknu Vám, že se rozklepal, jakmile se stačil porozhlédnout: to, co ho podebralo, byla ruka jak lopata! A obr, z kterého by se nadělalo deset urostlých pastýřů, ležel u ohně a zíval na celé kolo, až plameny hučely a poskakovaly. 
Co teď, pomyslel si Liman, utéct? Daleko bych neutekl! A kde jsou bratři? 
Tu obr, jako by uhodl, promluvil hromovým hlasem: 
„Ti dva jsou támhle v dole ve skále. A Tebe tam šoupnu taky, nadosmrti mně budete sloužit. Jenom se divím, že mi v zdejším kraji sami lezete do rány, jinde musím Vás skrčky honit. Hlupáci, mám špatné spaní, kvůli Vám do rána neusnu!“ 
Obr zažíval, jako když otevřete vrata od stodoly, a Liman se musel přidržet balvanu, aby ho ten fukéř přitom nevzal. V tom ho něco napadlo: 
„Že nemůžeš usnout, obře? Co takhle zkusit to s pohádkou? Já vždycky nejlíp usnu při pohádce.“ 
„Všechny pohádky už znám,“ zahučel obr. „Ledaže bys mně vyprávěl takovou, jakou jsem jaktěživ neslyšel!“ 

Liman byl vyhlášený šprýmař a uměl si vymýšlet, a tak klidně prohlásil: 
„Pohádek já mám v rukávě! Chceš veselou, nebo smutnou, vyber si.“ 
„Dobrá, ať je tedy veselá, a pořádně! A pamatuj si, že ji nesmím znát, jinak si to odskáčeš!“ 
Hůř si to odskákat nemůžu, když mám být nadosmrti Tvým otrokem, pomyslel si Liman, a nahlas řekl: 
„Hezky se uveleb, rád bych už spustil.“ 
Obr si jednu ruku založil pod hlavu, druhou uchopil Limana pod krkem a posadil si ho na vypasené břicho: 
„Abys mně neutekl, šibale. Jak se pohneš, zamáčknu Tě jako blechu.“ 
Liman si odkašlal a kurážně spustil: 
„Bylo mi zrovna dvacet let, když se mi narodil tatínek ..... “ 
„Haha, nepovídej,“ zasmál se obr. 
„Tak mám povídat, nebo ne,“ rozzlobil se Liman, „přece mně nebudeš pořád skákat do řeči! Teď abych začal znova!“ 
Obr ztichl a Liman pokračoval: 
„Jak říkám, bylo mi zrovna dvacet let, když se mi narodil tatínek. A toho dne nám jako naschvál došla mouka, takže jsme neměli čím zadělat na slavnostní koláč k tátovým krtinám. I poslali mě honem naši semlít zrno do mlýna. Naložil jsem pytle na vůz, zapřáhl voly a hurá, vyjeli jsme. Ale jak to bývá, smůla se lepí člověku na paty, vždycky když to nejmíň potřebuje. Jedeme, jedeme a do cesty se nám zničehonic postavil kopec jako stodola. S dvěma volky přes něj nepřejedu, ani nápad! A tu mi v hlavě svitlo: zapřáhl jsem místo volů pytle, však jich bylo deset, voly jsem posadil do vozu a švihl jsem bičem. Hyjé, pytle, čehý, podsední, hat, náruční! A pytle poslechly, než by napočítal pět, byli jsme na kopci.“ 
Obr se zachechtal, Liman si pohladil bradu a vyprávěl dál: 
„Já ty pytle ovšem nechal táhnout jen do kopce, na vršku jsem hnedka zas zapřáhl voly a pytle jsem hodil na vůz, aby se mi mlýn nesmál, že kučíruju pytle a voly vezu semlít. Jenže ouvej, dojeli jsme k mlýnu a mlýn tam nebyl, bylo tam sice to místo, kde mlýn odjakživa stával, jenže on právě nebyl doma, smůla smůlovatá. Poptal jsem se u sousedů a ti mi řekli, že neměl co k mletí, takže si zaskočil do lesa na jahody. Co teď? Přece se nevrátím bez mouky a můj tatínek o svých vlastních krtinách nezůstane bez koláče.“ 
„Haha,“ uchechtl se obr a zívnul, „to by Ti do smrti neodpustil.“ 
„No vážně,“ opáčil Liman, „to by mi chudák táta byl do smrti neodpustil ..... Zapíchl jsem tedy bičiště do země a běžel jsem do lesa pro mlýn. Jak dlouho jsem ho hledal, to nevím, protože když jsem tam na vršku přepřahal, hodinky mi vypadly z kapsy, a než jsem se pro ně sehnul, podsední vůl mi je spolkl. Dost na tom, že jsem mlýn konečně našel, pusu měl celou od jahod a sotva pletl nohama, musel jsem ho vzít na záda a dovléct ho domů, tedy ne k nám domů, co by u nás mlýn dělal, ale tam domů, co byl doma mlýn. A vtom koukám, byl jsem pryč asi hodně dlouho, z bičiště mi vyrostla bříza a vyrostla až moc, do samých oblak. Copak bičiště, toho mi líto nebylo, dřeva je všude habaděj, ale biče jsem tuze litoval, byl zánovní, mrška, a spletený z řemínků nejčistší koudele, proto byl tak pevný a krásně práskal ..... Snad nechrupeš, obře? ..... “ 
„Nene, poslouchám,“ ozval se obr ospale, oči se mu už klížily, „ten bič Ti tak krásně práskal ..... “ 
„No proto, takhle brzo mi usnout nesmíš, teď přijde to nejhezčí ..... Jak říkám, biče mi bylo líto, on tak krásně práskal ..... 
„Obr zachrápal a Liman tiše pokračoval: 
„Když jsem viděl, jak si vlaje na nejvyšší větvi té vysokánské břízy, rozhodl jsem se, že si pro něj vyšplhám. Skákal jsem z větve na větev, pořád výš a výš, a najednou narazím na štěrbinku v kmeni. Zkouším, jestli do ní dostanu prst nebo aspoň ruku, a kdepak, nešlo to, musel jsem se do ní vsoukat celý. A co uvnitř nevidím ..... tři špačci mláďata, úplná holátka! Vstrčil jsem si je za košili a chtěl jsem z dutiny vylézt, ale kdeže, veškerá námaha marná! I zaběhl jsem si domů pro sekeru, a když jsem se vrátil, vylezl jsem na břízu, přisekl otvor, a zaplať pámbu, pomaloučku jsem se vysoukal ven. Posadil jsem se na větev a přemýšlel, jak slézt dolů, abych ta holátka neumačkal. Sedím a sedím, za nic na světě nemůžu nic vymyslet, a tu ta ptáčata na to přišla, měla víc rozumu než já! Začala mi za košilí poletovat, vynesla mě do vzduchu, to byla nádhera, lítali jsme tři dny a tři noci a byli bychom takhle lítali i dál, kdyby se mi na košili neutrhaly všechny knoflíky. Copak špačkové, těm bylo hej, ti z košile vyletěli, ale já z ní vypadl a žbluňk rovnýma nohama do mlýnského náhonu! ..... Slyšíš, obře, do mlýnského náhonu!“ Obr nic, obr chrupal. 
„To bylo zděšení, zdvihly se vlny, protrhly hráz, voda z náhonu vytekla a mlýnské kolo se zastavilo ..... “ Liman se opatrně na obrově břiše pohnul: 
„Matičko skákavá, abych se po tom všem trápení vrátil teď domů bez mouky! I šel jsem se podívat do mlýnice, jestli mi mlýn náhodou něco nesemlel, zatímco jsem lítal s těmi špačky ..... s těmi špačky ..... s těmi špačky ..... A Ty už taky tlučeš špačky, viď, obře ..... “ 
Liman popolezl obrovi po prsou a mluvil dál: 
„A co tam nevidím ..... pytle jsou semleté, ale stojí u nich křeček jako tele, mouka se sype a křeček s otevřenou tlamou polyká a polyká a polyká ..... Tak mě to dohřálo, že jsem popadl sekeru a povídám ..... “ 
V tom Liman opravdu vytáhl zpod opasku sekeru, ale pokračoval jakoby nic: 
„Ty nenasyto nenasytná, povídám, a rozmáchnu se a prásk prásk, praštím tu potvoru rovnou do hlavy a v ten okamžik je po ní!“ 
A prásk prásk, Liman si otřel pot s čela a obr usnul navěky. Skála se rozestoupila, vyšli z ní Limanovi bratři a možná ještě tucet pastýřů, které ta obří nestvůra posbírala bůhvíkde po horách. 
To už bylo slunce nad obzorem. Když všichni sešli na salaš, čekaly tam na bratry tři pěkné ženičky s očima od pláče a s křesadly v rukou. Porazili skopce, zapálili vatru a seděli a povídali, jak se to vlastně zběhlo. Jenom tu pohádku, co vyprávěl obrovi, z Limana nikdo nedostal. Svěřil ji radši své píšťalce a nebe plakalo a nebe se smálo. A slyšel tu jeho písničku tenkrát i vítr, a protože neroznese, co neví, vzal ji přes hory, a tak se donesla i ke mně .....