Jak Manka ládovala králi Frickovi patrony

Jednou seděl Rumcajs v koruně dubu. Vtom uviděl jičínského puškaře Halíře, jak jde cestou přes Řáholec. A jako by mu od jedné strany bylo těžko a od té druhé lehčeji, strká to s ním ze strany na stranu. „Čím to, Halíři?“ zavolal Rumcajs. Puškař se zastavil a vzdychne si: „Mám plnou hlavu broků, Rumcajsi. A jak se tam kutálejí ze strany na stranu, mate mi to krok.“ Co tak mluvil, sáhl si Halíř do záprsí kazajky pro psaní se železnou pečetí. A čte: „Přísně se poroučí jičínskému puškaři Halířovi, aby nabil tři vozy patron těžkým brokem a složil to na křižovatce k Hradci. Já si tam pro patrony přijdu s vojskem, až potáhnu na krále Fricka.“ Napsané je to písmem špičatým jako šavle a podepsal to císařpán z Vídně. Dole visí železná pečeť, aby psaní mělo pravou váhu. Halíř dočetl a Rumcajs vrtí hlavou: „A proč chce císařpán, aby vojsko střílelo brokem, proč ne kulí, jak se vždycky střílí?“

Halíř složil psaní na čtvereček a strčil ho za kazajku. „Protože brok se nese doširoka a pokosí to víc vojáků. A teď, Rumcajsi, víš, proč mám v hlavě od broků těžko.“ „Až se císařpán s králem Frickem potkají, padne vojáků jako makoviček,“ pokýval Rumcajs. Potom seděl na nízké rozsošce, puškař Halíř stál pod dubem a vymýšleli, jak těm dvěma potentátům překazit vojnu. Až se Rumcajs třeskl kotníkem do čela: „Víš co, Halíři, dovez mi ty tři vozy patron do jeskyně. Ale aby byly prázdné, bez broku. Já už se postarám.“ A Rumcajs domů do jeskyně; a Halíř do Jičína nakládat patrony. Doma ukázal Rumcajs Mance s Cipískem na kamenné sedátko: „Posaďte se, a všecko vám to povím.“ Když pověděl, udělá prstem ve vzduchu kličku: „A teď vám ještě řeknu, jak pokazíme císařpánovi vojnu. Dojdu do Jičína pro tři pytle hrachu a tím hrachem pak Cipísek naláduje patrony. Až vojsko střelí, padne od toho leda sám císařpán zlostí.“ „A co až dá střelit král Fricek?“ povídá Manka. „To pak půjde do lidí samé tvrdé olovo.“ „A kruciš,“ podrbal se ve vousech Rumcajs. Potom měli velkou mutaci, jak nabít lehkou střelou patrony taky králi Frickovi. „Nejlíp když tam dojdu a obstarám to sám,“ řekl Rumcajs a zvedá se z kamenu. Jenže Manka mu zahradila cestu. „Doprostřed Frickova vojska, Rumcajsi, nemůžeš. Zdola tě poznají po vousech a shora po klobouku.“ „Poznají, budou vědět,“ hodil ramenem Rumcajs. „A pak po tobě král Fricek střelí nejmíň z kopy kanónů!“ zbledla Manka. A mírně dopověděla: „Dojdu tam sama. Před ženskou ve vojsku nikdy není strach.“

Druhý den časně ráno zašel Rumcajs do Jičína. Nejdřív připomněl puškaři Halířovi, že je čas naložit prázdné patrony a vézt je do jeskyně. Od puškaře bylo na křiknutí ke kupci. Ale tam už je hůř. „Dej mi tři pytle hrachu,“ povídá Rumcajs. „A čím zaplatíš?“ „Není to pro mě, ale pro vojáky, co by jinak padli jako makovičky,“ řekl Rumcajs. Jenže kupec tomu nechce rozumět. Tak mu Rumcajs sáhl přes pult pro tři pytle hrachu a do přístěnku pro pytlík prosa. Hodil si to na záda a boty ho nesou rovnou k Řáholci. Tam už na něho čekali puškař Halíř a Cipísek s prázdnými patronami. Rumcajs shodil pytle s hrachem na zem, Cipísek se dal do díla a Halíř mu radil: „Nejdřív tam nasyp jen půl mírky prachu a dodej pár kuliček hrachu. Nakonec to ucpi špetkou zaječích chlupů, aby rána byla měkčí a daleko nenesla.“ Cipísek všecko podle Halířovy puškařské rady. Tak šla patrona za patronou. Rumcajs zatím odešel s pytlíkem prosa do jeskyně. Manka se tam chystá na cestu doprostřed vojska krále Fricka. Sukni si vzala šerou, jupku stejnou, tváře si pomazala sazemi a paty zaprášila popelem, aby se jí neblýskaly pod sukní. Rumcajs nespokojeně přešlápl. „Jsi přece jen ženská,“ povídá. „A jaká ti bude pomoc v magacíně s patronami, co stojí zrovna uprostřed Frickova vojenského tábora?“ Málem by ji byl nepustil. Ale Manka si stáhla šátek přes čelo a zahuhlala jako bába: „Kup si borůvky, vojáku. Slaďoučké jsou, kaprálova huba by si řekla třikrát.“ Rumcajs na to jen: „Kruciš!“ A ať si tedy Manka jde. Do košíku s borůvkami jí podstrčil na dno pytlík prosného semínka, co přinesl z Jičína. „To abys měla na lehké nabití patron krále Fricka,“ řekl. „Prosné semínko je drobnější než hrách, líp se unese.“ Ale přece Manku vypravil jen s velikou starostí. Manka s košíkem borůvek šla pořád tím směrem, odkud se s větrem nesla vůně řemenů a viksu Frickova vojska. Až přišla k louce, kde to vojsko leželo. Skrčila se za keříček a dívá se. V táboře zrovna bubnujou a někdo tam volá: „Zítra ráno ať si každý vyfasuje patrony v magacínu. A hned po guláši se šturmuje na císařpána!“

Všecko vojsko to poslouchá, a je ho modro. „To mám zrovna čas,“ řekla si Manka. Vzala košík s borůvkami a vydala se do tábora. Stráž na kraji na ni křikla: „Halt!“ A namířila flintu. V Mance ustal dech. Pak ale přistrčila vojákům na oči košík. Borůvky každý voják pozná. A že jsou k jídlu, to taky ví. Ošklivá byla Manka v tom zašmourání až dost. Ale takové už markytánky bývají. „Tak si, bábo, jdi,“ řekli vojáci a znova podle předpisu vykulili oči a vyhlíželi nepřítele. Manka šla táborem a prodávala ty borůvky. A stále blíž k magacínu. Když tam došla, byla už tma. Před vchodem stojí dva frajtři ostří jako želízko. A na Manku: „Co tu chceš? Sem málem nesmí ani sám král Fricek!“ Vtom se ozve ze tmy: „Jaká je tu o mně řeč?“ A on to sám král Fricek. Vyšel si před zítřejší bitvou na prohlídku, jestli je všecko, jak má být. Oba frajtři hned vletěli do pozoru a vzdali mu flintou čest. Než si frajtři odbyli parádu, vklouzla jim Manka tajně za zády do magacínu. Tam samá bednička s patronami. Manka sáhla pod borůvky pro pytlík s prosem. Vylámala z patron tvrdé kule a skutálela je stranou do potoka. Potom dosypala patrony prosným semínkem a znova to uzátkovala. Dalo jí to hbité práce až do svítání. Skončila s poslední bedničkou, když první frajtr před magacínem povídá: „Něco se mi nezdá. Kam se poděla ta bába, co tu v noci okouněla chvíli před králem Frickem?“ Druhý frajtr hned křikne: „Na to se musíme podívat!“ A bajonety špicí dopředu, a ženou se do magacínu. V Mance je dušička na umření. Ale ještě stačila nasypat na stolík před magacínem dvě hrsti borůvek. Na stráži vysychá pod patrem. A tak se ti dva frajtři rovnou do borůvek dali, aby si ovlažili čípek. Když dojedli, první povídá: „A teď prohledat ten magacín!“ Jenže druhý na to: „Copak můžeme s takhle umazanými hubami meldovat kaprálovi?“ Poodešli kousek ke studánce.

Manka strčila poslední patronu naditou prosným semínkem do bedničky, tiše zaklapla víko a rozběhla se k Řáholci. Pata se jí pod sukní neblýskla, a tak dobře doběhla. To už se všecko podařilo taky Rumcajsovi, Halířoví a Cipískovi. Odvezli tři vozy patron nabitých hrachem ke křižovatce na Hradec a nechali je tam stát, jak si poručil císařpán. Ten den po svačině fasovala obě vojska patrony. Vojáci krále Fricka z magacínu na louce, a vojáci císařpánovi ze tří vozů u křižovatky. Po guláši už císařpán ani král Fricek nedopřáli vojákům poležení. Všecko to pod trumpetami a bubny hnali každý na jeden kopeček. Sami si stoupli nejvýš. Vojáků bylo na Frickově straně až modro a na straně císařpánově spíš šedo. Nad vojáky ti dva potentáti. Nejdřív si dali podat dalekohled a jen se na sebe dívali. Potom na sebe zahrozili prstem. A dali si podat válečné čepice a křikli na vojáky. „Ládovat!“ Vojáci si vzdychli a naládovali každý do pušky patronu. Potom král Fricek a císařpán křikli ještě silněji: „Án fajér!“ Křikli a skrčili se, každý za svůj kopeček. Vojáci si vzdychli a stiskli. Dalo to takovou ránu, jako když proti sobě střelí dvě vojska. A kouře bylo. Když se to rozešlo, vystrčili oba potentáti hlavu nad kopeček. A obě vojska tam stojí, nikomu to neshodilo ani čepici. Král Fricek a císařpán znova: „Ládovat!“ A střílelo se. Nikomu to ale neurazilo ani vlásek. Ládovalo se a střílelo do třetice. Zas nic. Když vystřelili popadesáté, vojáci křikli: „Už nejsou patrony.“ A oběma potentátům se z toho divného střílení potočil rozum. Císařpán skočil na koně a rozjel se rovnou do Berlína. Král Fricek se zas hnal cvalem až do Vídně. Tak byl každý, kde neměl být. Z Berlína do Vídně vzkazovali, že to Vídeň prohrála, protože jim v Berlíně zajmuli císařpána. Z Vídně zas vzkazovali do Berlína, že to prohrál Berlín, protože jim ve Vídni zajmuli krále Fricka. Byla z toho pletenice a rovnalo se to až v Paříži. A jestli bylo divení ve Vídni a v Berlíně, bylo v Jičíně taky. To pro ty dva veliké lány hrachu a prosa, co vyrostly mezi kopci, kde se ta dvě vojska střílela.