Jak Manka přetrhla vílí šáteček na dvakrát tři cípy

Ráno pije loupežník pití z trojího koření: pro jistou ruku, rychlé nohy a bystré oči. „Na zítra už, Manko, nebude. Je ho v pytlíku sotva lístek,“ povídá Rumcajs. Manka nakázala Cipískovi, aby ohlídal v jeskyni, a vypravila se trhat koření. Když došla k pasece, slyší ostřicový hlásek, jak vykřikuje: „Jestli nevrátíš, co jsi vzala, spletu ti cestu, že až do konce zabloudíš!“ Manka se podívala přes mlází, a ony tam na pasece stojí proti sobě dvě. První je víla. Ta druhá mladé děvče. V ruce drží džbánek, v něm vrchovatě ostružin. Víla se žene po ostružinách, děvče uhýbá a prosí: „Dopřej mi těch pár žejdlíků, abych se dřív vdala.“ „Co je mi po tvém vdávání,“ tenoučce se zlobí víla. A pořád jak by té druhé vyrazila džbánek z ruky. Manka přeskočila mlází. „Proč bys jí ty ostružiny nedopřála?“ Udělala proti víle krok a ohlíží se po ostružinovém proutku. Víla se rozběhla do lesa. Ještě se zastavila a zahrozila na děvče: „Však to u mě máš na oplátku!“ „Nic se jí neboj,“ řekla Manka. „Jen nesmíš před úplňkem do lesa. Potom zapomene, protože všechny víly mají paměť jen čtyři neděle.“ A když už byla s děvčetem v řeči, zeptala se: „Jakpak se jmenuješ? A jak to, že ti ostružiny dopomůžou k vdavkám?“ „Ale jmenuju se Lucka.“ A že slouží u jičínské řeznice Plecité. Z té služby je málo. Džbánek ostružin vydá ale za pětník. A tak střádá Lucka pětník k pětníku, aby měla na nevěstino vybavení. „Kdo je tvůj ženich?“ ptá se ještě Manka. Lucka zatočila rukou, jako se točí kolesa. „Ale Toník. Vozí u vinárníka Kastla sudy.“ A že musí jít, aby jí řeznice nevyčítala.

Manka se nad vším zamyslela. „Pro vílinu zlost teď do lesa nemůžeš. Ale abys nebyla škodná na ostružinách, přinese ti občas Cipísek nějaké v klobouku.“ Lucka se dala do děkování. Manka to ani nevyposlechla a odešla sbírat trojí koření. Když přišla Lucka domů, broukl řezník Plecitý od sekyry: „Že jdeš! Kde jsi lítala?“ A řeznice od kasy: „Máš nějak tuze rozběháno po lese.“ Lucka v radosti, že bude mít od Manky ostružin celé klobouky, neuhlídala slovo. „Však tu u vás už dlouho nepobudu.“ „Ale!“ diví se řezník s řeznicí. „Protože do čtyř neděl mám veselku s Toníkem,“ řekla Lucka. A šla po své práci. Řezník Plecitý zasekl sekyru do špalku, řeznice řinkla kasou. „Slyšelas ji, chce od nás,“ řekl řezník. „Kde bych dostala druhou takovou?“ řekla řeznice. „Práce nadělá jako mašina.“ „Však už se najde poutko, jak ji přivázat,“ řekl řezník Plecitý a zamyslel se. Jenže ne a ne to poutko na Lucku uvázat. Až řeznice. Přitočila se ke kase, odpočítala z ní padesát zlatých a rovnou s nimi do kapsy u zástěry. Pak spustí křik jako na oheň: „Hned ať tě sem čerti přinesou!“ Lucka přiběhla. Řeznice na ni: „V tu chvíli ať přede mnou leží padesát zlatých, co jsi posmejčila z kasy.“ „Já?“ lekla se Lucka. Řezníkovi už taky přihořelo. A on do toho hlasem, jako když sekyra bije čepcem o špalek: „Dobře jsem tě viděl!“

A tak jí tam hrozili, že s ní půjdou k soudci. Taky do vsi že vzkážou, aby to bylo celému jejímu rodu pro ostudu. Zastání se Lucka nedovolá, protože řezník s řeznicí mají větší slovo než holka od pometla. Když v Lucce stiskli dušičku na máček, otočí řeznice jako na šídle: „A já bych ti, Lucko, všecko odpustila. Jenže by sis těch padesát zlatých musela odsloužit.“ „Do smrti bych na ně sloužit musela,“ pláče Lucka. „A vdávala bych se leda na márách.“ Nechali ji plakat a odešli na zahradu trhat hrušky. Za chvíli cinklo nade dveřmi a do krámu přišel Cipísek. Klobouk má plný ostružin. „Co jsou mi ty ostružiny platné,“ povídá mu Lucka. „I kdybys jich přivezl trakař, nevydaly by za padesát zlatých.“ Trochu si vzala, sladila si smutek a přitom Cipískovi pověděla, že se nikdy nevdá pro věčnou službu u řeznice. Cipísek si všecko vyposlechl a odešel po císařské silnici zpátky do lesa Řáholce. Když se Rumcajs dověděl, jak řezník s řeznicí ublížili Lucce, povídá: „To já tak nenechám.“ Chodil kruhem po jeskyni a vymýšlel, jak jim překazit zlé tůčky. Když vymyslel, povídá Mance s Cipískem: „Tří tam nebude třeba. Pořídím všecko sám.“ Potom odešel do toho cípu lesa Řáholce, kde žila v houští divoká prasata. Zaharašil v křoví, aby to prasatům bylo pro zlost. A když vyběhla, povídá jim: „Jestli se dvě z vás se mnou vypraví do Jičína, natřesu vám tolik žaludů, že budete mít až do jara.“ Prasatům se mezi kamenné domy nechtělo. Až dva kňourci řekli, že tedy půjdou. Rumcajs počkal, až časně ráno bude na cestách pusto, a pak ty dva kňoury vedl do města. A rovnou k domu řezníka Plecitého.

Bylo už otevřeno, ale v krámě ještě ani nožka. Řezník snídal vedle v alkovně a řeznice ještě dospávala. Rumcajs tajně dovedl kňoury do krámu a povídá jim: „Uložte se na pult, a jako by ve vás nebyla jiskra života.“ Kňouři si tak lehli. „Dál je všecko snadné,“ řekl jim Rumcajs. „Až bude ta pravá chvilka, povím vám.“ Sám se přikrčil za vráteň krámských dveří. Řezník Plecitý zatím dopil hrnec a přišel z alkovny. Vidí na pultě dva kňoury a diví se: „Já přece o černé maso nikoho nežádal. Možná řeznice.“ Obtáhl si nůž na ocílce a chce se dát do díla. Vtom ode dveří vyskočí Rumcajs. „Ty větší, rovnou řezníkovi pod nohy!“ Větší kňour seskočil z pultu, vjel řezníkovi mezi kolena a on tam na něm sedí jako na rajtovacím koni. „Teď s tebou to prase poženu třikrát kolem rynku, městu Jičínu na dobré ráno,“ povídá Rumcajs. Plecitý se dal do křiku a velikého prošení, že řezník, co rajtuje na praseti, by už nikdy neměl v městě vážnost a neprodal by ani libru masa. Přiběhla tam řeznice. V tu chvíli jí vrazil mezi kolena druhý kňour. „A tebe, paní řeznice, poženu kolem rynku druhou stranou,“ řekl Rumcajs. Plecitá volala, že po takové ostudě by byli městu pro smích ještě její pravnoučkové. Přišla tam i Lucka, ten křik ji přivolal. Rumcajs ji přistrčil řezníkovi s řeznicí na oči. „Ledaže byste Lucce odpustili těch nespravedlivých padesát zlatých.“ Plecitý s Plecitou že rádi, jen když všecko zůstane v tichosti. Museli to zatlouct na špalek. Teprve potom odvedl Rumcajs oba kňoury zpátky do lesa Řáholce. Lucka si vesele začala chystat do ranečku svých pár hábků. A s večerem že odejde.

Jenže když jim trochu odlehlo od Rumcajse, dostali řezník s řeznicí takovou zlost, až se jim srdce zalívalo žlučí. „Máš pro chytrost naděleno jako nesolená bachořice!“ křikla řeznice na řezníka. „Jiný by toho loupežníka jinak odbyl!“ Řezník jen pohoupl rameny, že s prasetem mezi koleny je těžká každá študyje. „Všecko abych sama,“ křikla řeznice a dala se do přemýšlení, jak zas pokazit, co Rumcajs napravil. V krámě jí bylo všecko pro zlost. A tak s přemýšlením odešla do lesa. Posedávala po pasekách, a pořád v té zlosti, že nedokáže vyvzpomenout, jak ještě hůř ublížit Lucce. Najednou před ní stojí divná panenka. „Co jsi zač?“ lekla se Plecitá. „Vím, co chceš, i když ses mi slůvkem nezmínila,“ řekla ostřicovým hláskem panenka. „Když víš, tak mi poraď,“ rovnou na ni řeznice. „Taky mám s Luckou účet,“ usmála se zle divná panenka víla. Shýbla se pod keř pro trochu večerní páry, druhou rukou očesala z trávy pavučinu, všelijak to hnětla v dlaních – a podává řeznici šáteček. „Ať ho Lucka dá ženichovi, aby měl čím mávat na veselce.“ Řeznice si šáteček prohlídla, ani obroubený není. „I co, každá rada je dobrá,“ povídá si. Když řeznice Plecitá přišla domů z lesa, Lucka už na ni čekala, a s veselou: „Tak se s vámi, mistrová, loučím. Z té trpké služby u vás jdu k Toníkovi. A do tří neděl rovnou pod čepec.“ Plecitá to překousla, podala Lucce šáteček a povídá: „Vezmi si pro ženicha, aby měl o veselce čím mávat.“ Lucka šáteček vzala a s veselou odešla. Dveře se za ní sotva dovřely, když řezník Plecitý povídá: „Pěkně jsi pořídila. Ze služby se nám vyvlíkla a svatba bude taky.“ Řeznice na to ani slovo. Jen silně myslela na divnou panenku z třetí paseky. Lucka potkala Toníka, když jel s prázdným vozem. Vyskočila si k němu na šejtrok. „Tak jsem tu. Zítra mi z Řáholce pošlou poslední ostružiny. Až je na rynku prodám, půjdeme na faru o ohlášky.“

Toník práskl bičem, až střelilo. Koně se rozběhli vysokým krokem. Vtom klopýtlo kolo o kámen a Lucka si vzpomněla: „V řeznici se nějak hnulo. Posílá ti na svatbu šáteček.“ Sotva ale po něm Toník sáhl, divně mu přešlo v očích. Zarazil koně a div ne na Lucku bičem. „Co ty tu se mnou sedíš na šejtroku? Každou já nevozím!“ A hnal Lucku z vozu. Zavolala za ním, myslela, že je to jen žert. „Už tě nikdy nechci vidět!“ křikl přes rameno Toník, zamával Lucce na rozloučenou tím šátečkem a pobídl koně kopcem dolů. Lucka chvíli postála, v hlavě se jí nemůže sejít, proč se Toník tak divně změnil. Potom se vrátila k Plecitým do krámu. „Jsi tu nějak brzy zpátky,“ povídá od kasy řeznice. „A tváříš se jako sama vdova.“ Lucka vzala z kouta pometlo a smutně jde po své staré práci. Řeznice přehazuje v kase šestáky, aby to cinkalo, a vynáší se před řezníkem: „Sám jsi nedokázal nic. Já ale věděla, kudy s nití do ouška. Zůstane tu sloužit a po veselce má taky.“ Druhý den přišel Cipísek s posledním kloboukem ostružin. „Děkuju i tak, ale nevezmu si,“ řekla Lucka. „Už není proč.“ Ve smutku Cipískovi pověděla, co a jak. A on ji odvedl do lesa Řáholce k Rumcajsovi a Mance. Rumcajs spravedlivou zlostí rozrazil pěstí pařízek. „Jestli řezníkovi s řeznicí bylo dvou kňourů málo, vypravím se na ně s celým stádem,“ povídá. Jenže Manka ho přidržela za loket. „V tom všem je teď jiný než řeznický rozum. Jaký byl, Lucko, ten šáteček, co Plecitá poslala Toníkovi?“

„Krásy moc nepobral,“ řekla Lucka. „Ani obroubený nebyl.“ Jen to Manka doposlechla, přinesla polštář z mechu a povídá Rumcajsovi: „Sedni si a poseď. Protože ten šáteček je od víly tkaný. Křížkovat se s vílou není mužská práce. Obstarám to sama, jen co vyjde měsíc.“ Potom poslala Lucku zpátky do Jičína, jen ať tam počká do rána, dokud zas nebude dobře. A protože měsíc už vstával z kolíbky mezi kopci, ustlala ještě Manka Rumcajsovi s Cipískem ke spaní. Sama se vypravila na paseku za vílou. Na samém kraji paseky si ulomila prut ostružiny. Postavila se s ním za jalovec a čeká. Přicházely víly a tančily měsíci tanec. Když odešel, tančily ty horší. Ale teprv se svítáním vyběhla na paseku ta s ostřicovým hláskem. Manka vykročila od jalovce a tváří se, jako by sbírala ostružiny. Víla na ni křikla: „Nech toho. Nebo mi za ně zaplatíš hůř než Lucka.“ Manka si ukázala k uším, že je má šátkem zavité. Víla blíž k ní. Vtom jí Manka přehodila přes hlavu smyčku z ostružiny. Divná panenka se chce vytočit, ale vázne v ostnech. „A nepustím tě, dokud nepovíš, jak napravit, čím jsi ublížila Lucce!“

Strach z ostruží přivede každou vílu k poslušnosti. „To by se ten šáteček, co jsem dala řeznici, musel přetrhnout na dvakrát tři cípy,“ řekla. A jestli už ji Manka pustí. Manka, že ne, teprv až se ukáže, že rada je pravá. Na ostružiní jako na oprati dovedla pak vílu do Jičína. Nejdřív k vinárníkovi na dvůr. Toník tam zrovna nakládal sudy. Vílí šáteček mu cípkem kouká z kapsy. Když se Toník divil, proč přišly, Manka mu povídá: „Budeš se divit víc.“ Víla na ni z ostružinové kličky: „Nezdržuj a udělej už s šátečkem, jak jsem řekla.“ „Až při tom budou všichni,“ odpověděla Manka a přidržela ostrou oprať. „A ty nás, Toníku, dovez k řezníkovi s řeznicí.“ Toník je obě vysadil na vůz. Koně šli jedním krokem za tři, protože cítili vílu za ocasem. Když tam přijeli, byla ta chvíle, kdy se hospodyně chystají na nákup. Řezník s řeznicí zrovna otvírali. Vtom se jim ale do krámu hrnou Manka, víla a Toník. Řezník Plecitý samým překvapením začal sekyře brousit čepec a řeznice dvakrát uhodila kasou. „Co tu všichni chcete?“

Přišla taky Lucka, co zametala vzadu na dvoře. Dívá se na Toníka jako do obrázku. A on na ni pořád jako na protivu. Točí od Lucky očima vždycky na druhou stranu. Nakonec švihl bičem o holínku. „Proč jsi mě sem, Manko, zvala?“ „Teď je ta pravá chvilka!“ řekla Manka a přetrhla vílí šáteček na dvakrát tři cípy. V  tu chvíli jako by Toníkovi vyměnil oči. Popadl Lucku do loktů a roztočil se s ní, až neměla dech. „Tohle je má pravá nevěsta!“ V  ten okamžik taky Manka povolila víle ostruží. Divná panenka se vyvlíkla a vyvanula z krámu cestičkou mezi jičínskými hospodyněmi. Ohlížely se po ní a křižovaly se proti zlému. Za vílou vyšla Manka. Točí větvičkou ostružiní a hospodyním povídá: „Tohle je nad křížek třeba sedmkrát křížkovaný.“ Za Mankou Toník s Luckou. Volají na půl Jičína: „Chystejte pentle, bude veselka!“ Řezník s řeznicí zůstali v krámě sami. A masa tam na šrácích a taky plný pult. Neprodali z toho ani libru. Po jičínských hospodyních už vždycky šel hlas, že u Plecitých mají zboží od víly uhranuté. Když se Manka vrátila z Jičína domů do jeskyně, Rumcajs vesele povídá: „Už se mi to všecko doneslo po sojkách.“ Vzal pistol, nabil ji zeleným žaludem, a vystřelil Mance na počest.