Jak Manka škrtala císařpánovi do fajfky

Jednou šel Rumcajs po Jičíně a přišel do té ulice, kde má krám puškař Halíř. Rumcajs rovnou k pultu a povídá: „Dej mi, Halíři, tři kusy křesacího kamene, aby ale měl jasnou a horkou jiskru.“ Za pultem nikdo. Jen ze dvorka za krámem se ozývá nějaké harcování a Halíř tam volá: „Hromcajk takový. A vyjde to zrovna na mě!“ Rumcajs prošel krámem na dvorek. Nechce se mu věřit očím. Halíř se tam lomcuje s kanónem. „Jak se to sem dostalo?“ povídá Rumcajs. Halíř si utřel pot do rukávu. „Ale nechce dát šús. Sám zbrojíř z jičínských kasáren si s ním neví rady. Tak mi to sem strčili.“ Rumcajs pokýval hlavou. „A jaká je v kanónu chyba?“ „Žádná,“ řekl Halíř. „Lauf má jako vystříbřený, zámek zamyká, úderník tluče. Nabito je taky, jak má být.“ „Proč tedy ten kanón nevystřelí?“ diví se Rumcajs. „To právě nikdo neví,“ pokrčil Halíř rameny za sebe i za zbrojíře. Rumcajs obešel kanón drobnými krůčky. Vzadu visí tkanička, trochu je okouřená, jak se z kanónu střílelo. Rumcajs se shýbl a zatáhne za tkalounek. Rána a kouř. Z kanónu se vyhrnula koule a někam se nese. „Máš spraveno, Halíři,“ povídá Rumcajs.

„Tobě, Rumcajsi, vystřelí pod rukou i motyka,“ vesele řekl puškař Halíř; ale pak ze starosti: „Jen bych rád věděl, kam se nese ta koule.“ Koule švihla ulicí, přeletěla rynk a třeskla rovnou do jednoho zámeckého okna. Sedí tam knížepán na zlaté židli a drží kněžně vlnu k navíjení na klubko. Vtom oknem vtrhne koule a podrazila židli pod knížepánem. Kecl si v atlasových kalhotách až na podlahu a pro leknutí zapomněl francouzsky. Koule se odkutálela do kouta. Kněžna upustila klubko do klína a povídá: „To jsou móresy, házet koulí z kanónu po knížepánovi!“ Hned hnala lokaje Fricka, aby se po Jičíně poptal, kdo to udělal. Fricek se od bab na trhu dověděl, že Rumcajs. Odnesl to zatepla na zámek. Kněžna dupla kramflekem a poručila: „Teď mi přines ostré pero a trpký inkoust. Pospěš si, než vychladnu ze zlosti.“ Fricek jí přinesl pero z vraního brku a inkoust z duběnek. A kněžna, jak ještě byla v prvním uražení, napsala list rovnou do Vídně císařpánovi: V městě Jičíně hodil loupežník Rumcajs koulí po knížepánovi, až z toho knížepán má perplex pod parukou. Jestli to císařpán strpí, bude to k velké hanbě jeho majestátu.

Císařpán si kněžnino psaní dal přečíst od maršálka. A šoupl jednou nohou a vzdychl si: „Už zas ten Rumcajs.“ A dupl druhou nohou, a pak už rovnou zprostředka zlosti: „Ten loupežník se mi sem pozve. A já s ním zatočím, až ho všecko přejde!“ Maršálek potom psal dva listy. Jeden jičínské kněžně, že se císařpán o Rumcajse ostře postará. A druhý Rumcajsovi, aby se do týdne ohlásil ve Vídni. V ten čas měli Rumcajs s Cipískem v jeskyni kopu letošních zajíčků. Učili je, jak má zajíc blýsknout světýlkem pod ocáskem a odskočit na druhou stranu, aby ho liška nepopadla. Vtom před jeskyní zahrála koňská kopyta „Jsou kovaná císařpanským kovářem,“ povídá Rumcajs. „Císařpán nám asi něco vzkazuje z Vídně.“ Posel už stojí na prahu. Pyšný je na všecky strany. Jen sáhl do manžety a podal Rumcajsovi psaní. Rumcajs poslal zajíčky do kouta jeskyně, aby se mu nemíhali před očima. Manku s Cipískem usadil na dva kameny a rozkousl císařpanskou pečeť. A čte. Manka ze starosti: „Co zas má?“ „Ale že mi zle ukáže za tu kouli, co podrazila stoličku pod knížepánem,“ povídá Rumcajs. Sfoukl císařpánovo psaní z dlaně na ohniště. „Kdybych tam nešel, řekl by, že jsem se polekal.“

Už chtěl Mance říct, aby mu nachystala na cestu do Vídně, když vtom si všimne zajíčků. Podrbal se ve vousech a je bez rady. „Jenže když já odejdu do Vídně, kdo se tu postará o zajíčky? Kdo je naučí všecky chytrosti proti liškám?“ Manka se ohlídla po střevících na delší cestu. „Dojdu do té Vídně sama.“ Ve Vídni už měli na Rumcajse nachystáno. To aby snad císařpánovi zas nevyvedl nějakou alotrii. Císařpán sedí na hradě v nejpevnější komnatě a u něho drží vartu dvanáct maršálků. Jenerálů už by se nedopočítal. A vojska je kolem hradu rozsazeno tolik, že jeden druhého tlačí ramenem. Každou chvíli přijede od Dunaje posel a melduje: „Po cestách od lesa Řáholce je klid, Rumcajs není k spatření.“ „Gut,“ kývne vždycky císařpán, pohladí si vousy a čeká dalšího posla. Vtom jede jeden a volá: „K Dunaji přišla nějaká ženská a říká, že jde místo Rumcajse.“ Císařpán se zakuckal smíchy, že se Rumcajs vylekal a posílá za sebe. A ženskou. Poručil maršálkům: „Dejte ji přivést. Ať si poslechne, jaký jsem na Rumcajse vymyslel trest. A ať mu vyřídí.“ Jenže Manku nemuseli vodit. Už stála na náměstí pod hradem. Kolem ní všecko to vojsko, co mělo hlídat císařpána. Infantérie, artilérie, kavalérie i sapéři. Všecko se to dívá, jak Manka celá pěkná a v červené sukni jde přes náměstí k hradu. A všecko to volá: „Manko, dej mi hubičku. A já ti vystřelím na počest!“ Když byla blíž a došlo na jenerály, bylo přísněji. Jenže Manka přisvítila na úsměvu, jenerálové odkopli kramflekem šavli a jsou samá francouzská ochota: „Voasi a voalá.“

To už byla na hradě a v císařpánově komnatě. Dvanáct maršálků stojí kolem císařpána jako zeď a supí se jako čerstvě naládované moždíře. Jenže Manka zas jen přisvítila na úsměvu a zatancovala krůček. Maršálkové jí kohoutím peřím na klobouku zametali cestičku až před císařpána. Sotva ale došla před trůn, císařpán vyskočí a křikne: „Alarm!“ To aby ho vojsko ochránilo, aby Manku nepopadl do loktů a neskočil si s ní tanec. Všecko vojsko už ale bylo při Mančiných tvářích a červené sukni. Trubač troubil a císařpán musel s Mankou tancovat jednou kolem komnaty. Když dotancovali, zapnul si císařpán na kabátě o knoflík víc, přičísl si hřebínkem vousy a povídá: „A teď nadešla přísná!“ Pustil na Manku tolik majestátu, až bez klapek zahrála hymna, a křikl: „Proč nepřišel sám ten Rumcajs?“ Manka na to: „Protože se musí starat v lese o zajíčky.“ To byla pro císařpána od začátku světa neslýchaná urážka. Dal si to přeložit po německu, po francouzsku, po španělsku a po maďarsku. Ale pořád to vycházelo na stejné. Císařpán nevěří uším. A proto ještě po latinsku. A zas tak. Z císařpána zlostí uletěl knoflík. Vyhnal z komnaty maršálky a dal si zavolat soudce, ty nejpřísnější z celého Rakouska i Uher. Sesedlo se to v komnatě jako hejno černých krákavců. Manka sedí uprostřed na malé šamrličce. A císařpán na soudce:„Vyhledejte pro ni trest.“ Soudcové bouchali knihami, šustili papírem pod palcem, byli samá latina. Radili císařpánovi hned to, hned zas něco jiného. „To je mi málo,“ vrtí hlavou císařpán. „A tohle ještě míň.“ Žádný trest mu nebyl dost. Nakonec soudce vyhnal, kudy šli už vojáci. A zamyslel se, až byl strach, jestli bude vědět, kudy z těch myšlenek zpátky.

Mance už byla dlouhá chvíle. Rozhlídla se a vidí, že na stolku před císařpánem leží fajfka. Podala mu ji a řekla: „Snad při ní císařpánovi půjde myšlení líp.“ V tu chvíli jako by v císařpánovi zaskočil zoubek do vroubku. Klepl fajfkou o stolek, zavolal si nejvyššího písaře a rozkázal mu zapsat císařský zákon:

ROZKAZUJU, ŽE MANKA BUDE SEDĚT U TRŮNU A ŠKRTAT MI DO FAJFKY.

Když to podepsal, pleskl se do kolena: „A teď to, Manko, máš. Takhle tě budu mít pořád pěkně na očích a jen mrknu, škrtneš.“ A pleskl se do druhého kolena: „Ten trest platí sedm let.“ Potom si císařpán pohladil vousy, jak to vždycky dělával, když se mu povedl zákon. Od císařpána odvedli Manku do světničky pod krovy. Na stříbrném tácku už tam leželo křesadlo. Jiná by ulila slzičku. Manka se postavila k oknu a lákala rorýse, aby po nich vzkázala Rumcajsovi. Jenže rorýsi tu švitořili jen po vídeňsku. „Kdo nemá jinou pomoc, musí pomoct sám sobě,“ řekla si Manka. Posadila se ke stolku, vzala do ruky křesadlo a vymýšlela jak se chytře vyvléct ze sedmileté služby u císařpána. Pro jasnější myšlení si co chvíli křísla křesadlem. Když se posedmé zachumelilo jiskrami. Manka povídá: „Už vím.“ Pak už jen čekala, až pro ni přijdou. Vedli ji k císařpánovi až večer, když ho komorník chystal ke spaní. Císařpán sedí v židli, na sobě bílé přehození. Komorník mu češe vlasy a natřásá vousy. Když učesal a natřásl, vzal flaštičku a postříkal císařpánovi vousy vodičkou, co je v ní síla špiritusu a síla vůně. Potom mu pomohl do postele. Císařpán se uložil a povídá: „Ještě rozkazuju poslední fajfku.“ Komorník mu ji podal. A Manka s křesadlem si sedla na pelest u postele do služby. Císařpán si nacpal bosenským tabákem, přišlápl to palcem a poručil: „Až, Manko, zatáhnu, škrtni.“ A táhne z fajfky. Manka lehce zabrala do křesadla a škrtla. „Neumíš víc?“ štíří se císařpán a táhne, až se mu podtáčejí oči. „A co bych neuměla?“ řekla Manka a zabrala do křesadla, co jen mohla. Z křesadla se vyrojilo jisker jako sršáňů. Vletělo to císařpánovi do vousů a chytly ty silné vodičky, co s nimi měl stříkané vousy. Komorník hned dal troubit alarm na hasiče, že hoří císařpánovi u brady. Než hasiči přijeli, zhaslo to samo. Ale to už taky Manka odvazovala u Dunaje lodičku, aby se dostala na druhou stranu. Císařpán se po ní ani moc nesháněl. Tři roky si podmazával vousy cibulí, aby mu zas povyrostly.