Jak Manka ušila Rumcajsovi novou košili

Jednou Rumcajs zatrhl rukávem o souček, v košili je díra dvakrát po pídi. „Však už té košili bylo málem sedm let,“ povídá Rumcajs a zavolal na Manku, aby si s tím něco počala. Manka košili prohlídla a řekla, že to nedokáže. „Protože, Rumcajsi, je tak vetchá, že by v sobě už ani neudržela steh.“ A že musí ušít novou. Loupežnická košile není věc ledajaká. Musí být pevná k neroztržení a jistá proti trní, když běží loupežník houštím; v létě musí chladit a v zimě hřát; musí jí být dost, aby si loupežník mohl utrhnout, když utrpí ránu; a šitá musí být s láskou. Manka na ni nastřihla z lněného plátna, bíleného při měsíci. A když kousek zbyl, že to bude na košilku Cipískovi. Když košile ušila a ti dva si je oblékli, Rumcajs povídá: „Je mi v ní dobře jako v peříčkách. Jen jedno se mi nezdá. Je moc běloučká, mohla by na nás ledaco přivolat.“ Už na druhý den přiběhl k jeskyni starý Bosák z Jičína a volá: „Rumcajsi, děje se mi nespravedlnost!“ Rumcajs vyšel před jeskyni. „Jaká je to nespravedlnost?“ „Ale mám na kopci Šibeňáku pár stromků a višně na nich zrovna uzrály.“ „Tak je očeš,“ na to Rumcajs.

Bosák uhodil kloboukem o koleno, až vylítla z houští sojka. „Rád bych! Jenže ty višně jsou jako skleničky a zhlídla se v nich jičínská starostka. Tuhle vidíš.“ Podal Rumcajsovi list papíru a u toho se houpá přísná pečeť. Na papíru je napsáno, že prý stromky rostou na obecním. A proto si je starosta Humpál sám očeše. „A kdy na ně půjde?“ povídá Rumcajs. Bosák se podíval po sluníčku. „Kdoví, jestli už je nemá doma ve sklípku. Když jsem vyšel z Jičína, lomcoval starosta zrovna na dráby, aby uchystali žebřík.“ Rumcajs zavolal na Manku, aby ho nečekala k polívce. Vysadil si Cipíska na rameno, starý Bosák se mu přidal k boku, a dali se ke kopci Šibeňáku. Pod kopcem zarazili a Rumcajs povídá: „Musíme opatrně, nebo nás nové košile zradí jako zajíce světýlko pod ocáskem.“ Když dořekl, tajně skočil za velký kámen a přidržel si Cipíska u lokte. Bosák vjel za jiný kámen. A dívají se. Starosta Humpál je zrovna v nejlepším. Stojí pod stromem a volá do koruny: „A ať máš v palci cit, abys nerozmačkal ty nejzralejší!“

Dráb nahoře na žebříku trhá višně, jako by hrál, a hází je do košíku. Když je plný, spustí ho dolů starostovi. Ten odstaví košík s višněmi stranou. Rumcajs se dívá a povídá: „To není těžká študyje, Bosáku. Až bude očesáno, vyběhneme, popadneme košíky a složíme to až u tebe na dvorku.“ Jenže vtom si všiml, že málem za každým stromem v třešňovce stojí dráb. A dělá se dotenka, aby nepřesahoval. To se tak starosta Humpál opatřil, kdyby mu chtěl Rumcajs překážet. Rumcajs se podrbal ve vousech, až mu v nich zahrál roj lesních včel. A luskl palcem. „Ale i tak to pořídíme.“ Starého Bosáka nechal stát pod kopcem, Cipíska poslal houštinkou na polovic cesty a sám tajně houštinou až k višni. Když dráb nahoře načesal košík a dole ho starosta odstavil stranou, Rumcajs si pro ten košík rovnou sáhl z houští. A pak s ním k Cipískovi a ten zas k starému Bosákovi. Bosák skládal koše na líhu ze dvou kmínků, že si to pak odveze domů. „Sám starosta mi sklízí na obecní útratu,“ liboval si.

Jenže když Rumcajs sáhl pro předposlední košík, odklonil víc haluzku a blýskl se mu bílý rukáv u nové košile. „Někdo je v houští!“ křikl starosta Humpál. Drábi vyskočili od stromů a ženou se tam. „A je to ten Rumcajs!“ křičí starosta. „Pobral mi višně.“ „Pobral, co ti nepatří,“ stačil ještě říct Rumcajs. Pak k němu skočili drábi. Dvanáct jich padlo na Rumcajse, ten třináctý sáhl pro Cipíska. Dvanácti drábů není na hlídání Rumcajse moc. Starý Bosák se stačil zapřáhnout do líhy s višněmi a upaluje k Jičínu. Rumcajs počkal, až Bosák bude v bezpečí za příkopem. Potom povídá Humpálovi: „S višněmi už se stalo po právu. Teď mi ještě dej Cipíska a my půjdeme.“ Ale starosta na něho: „Půjdete rovnou do kamenného vězení!“ Řekl to a přiběhlo ještě třináct drábů, co měl schované za kopečkem. Jenže i pětadvacet drábů by Rumcajse těžko uhlídalo. Nakročil si, hledá mezi nimi očima cestu, a povídá: „A my s Cipískem stejně půjdeme.“ Už podával Cipískovi ruku, když vtom starosta Humpál dal třetí znamení. Přiběhlo do třetice třináct drábů. Není už mezi nimi místo na jediný krok. Popadli Cipíska, odtrhli ho od Rumcajse a udělali nad ním stříšku ze šavlí.

Rumcajs si dráby ještě jednou přepočítal a povídá: „Popadl bych se i s devětatřiceti. Jenže by při tom mohl vzít úhonu můj synek Cipísek. Proto se, Humpále, spolu srovnáme jinak.“ Sáhl za pás pro pistol a podíval se na pánvičku tak ostře, až chytl prach. Pistol střelila, všichni se podívali, kam to letí, a Rumcajs jim zatím odskočil do houští. „Chytil nás na praktiku za groš!“ vzteká se starosta a červený je jako cinóbr. Když mu trochu odlehlo od barvy, hodil rukou: „I co, když není loupežník, je aspoň loupežníček.“ Přikázal drábům, aby dali Cipískovi tenké strunky a vedli ho do spodního vězení na radnici. Když se Rumcajs vrátil domů do jeskyně, hlídala Manka v kotlíku hrachovou kaši. „Že jdete,“ povídá. „Už jsem ji třikrát musela oživit vodou, aby nevysmahla.“ „Stejně tu kaši neochutnáme,“ řekl Rumcajs, dosedl na kámen u ohniště a smekl klobouk. Sedí a dívá se, jak je na dně klobouku černo. Manka upustila lžíci. „A kde jsi nechal synka?“ Rumcajs jí to všecko pověděl.

„Pro mou novou košili si ho starosta Humpál odvedl na strunkách.“ Manka na to ani slovo. A Rumcajs dál: „Já bych se byl za ním vypravil. Ale byla by z toho seč s devětatřiceti dráby. Nakonec by zatroubili pro jičínský regiment. Padlo by při tom lidí jako klásků.“ Tak tam Rumcajs sedí. Pravá zlost ho přistrkuje, aby vylámal svého synka z vězení, a pravá dobrota mu zakazuje ublížit městu Jičínu. „A co kdybys, Rumcajsi, spoléhal spíš na filipa,“ povídá Manka. „Však už si najdeš do vězení stezičku a vyvedeš odtamtud Cipíska jako vánkem.“ Rumcajs jen poposedl na kamenu. A je slyšet, jak mu zlostí na jičínského starostu ve vousech třeská, jako by o sebe bily křemeny. „A s takovou se mám tajně vypravit?“ povídá Rumcajs. „Zradil bych se drábům, dřív než bych prošel jičínskou bránou.“ „Musím tam sama,“ řekla Manka.

A Rumcajs, že jinak ani nebude možná. Aspoň prý ale Mance vymyslí nějakou chytrou kličku. Jenže ona se na něho jen usmála: „Co se hodí pro vousem obrostlého mužského, nebylo by dobré pro ženskou s hladkým líčkem.“ Když to řekla, upletla si ze zelené trávy košík a odešla do Jičína. Cipísek zatím byl v spodním kamenném vězení. Sedí na kamenném sedátku a dušičku v sobě má maličkou jako zrníčko. Dívá se k oknu pod stropem, jestli už tam nestojí Rumcajs a nevolá: „Cipísku, už jsem tu pro tebe.” Každou chvilku postojí před okýnkem dráb, co drží nad Cipískem vachu. A vždycky: „Jsi tam?“

S drábem do páru chodí nakukovat do vězení pořád častěji starosta Humpál. To bylo tak. Když se starosta vrátil z kopce Šibeňáku, čekala ho starostka málem v půli rynku „Neseš?“ „Co bych nesl?“ ošil se starosta. „No ty višně!“ A starostka nemohla dál pro slinu. „Dej pokoj,“ řekl starosta, jako když odstrouhne. Rozběhl se domů, aby už měl od všeho pokoj. Starostka za ním a kucká se mlsnou slinou: „Jestli neneseš, otočí se mi chuť rubem. A z toho můžou být i konce!“ Starosta Humpál rovnou do salónu, sedl si tam do židle a dlaně si přiklopil na uši, aby nic neslyšel. Říct starostce, jak to bylo s Rumcajsem a se starým Bosákem, to se bál. A ona na něj hlasem jako píšťalka:

„Jestli já ty višně nedostanu…“ Opravdu začala po tváři blednout. Humpál radši každou chvíli vyběhne z pokoje. A rovnou na skok k vězení. Tam se u okýnka těšil aspoň z toho, že chytil na strunky Cipíska. Když Manka došla do Jičína, stavila se nejdřív u starého Bosáka. Kutálel na dvorku višně na tři hromádky: co bude na trh, co na ostrou višňovku a co na povidla. Manka nastavila zelený košík. „Nasypeš mi?“ „Ty nejlepší,“ povídá Bosák. „Však si je taky zasloužíš pro Rumcajsovo starání.“ A nasypal Mance plný košík višní. Manka je za rohem ještě přebrala, aby z velkých zbyly jen ty nejlepší. Pak se ohlídla, kde mají starostovic dům. Když k nim přišla, byl starosta zrovna na podívané u Cipíska. Starostka sedí sama v salóně a zmetá po višních. „Aspoň višničku, nebo z toho budu mít konce.“ Manka se k ní přitočila, starostka se jí ani nezeptala, která je. Dívá se jen po zeleném košíku. Manka z něho stáhla šátek a starostka se žene po višních. Jenže Manka se krůčkem pootočila. „Ty višně nejsou zadarmo.“ Starostka si sáhne pod sukni do kapsáře a trousí po zemi stříbrné zlatky. „Ty višně nejsou za peníze,“ řekla Manka. A starostka se hrne do skříňky pro nějaké prsteny. Manka jí odstrčila ruku. „Ty višně budou zadarmo, až starosta pustí z vězení našeho Cipíska.“ Starostka se nejdřív chtěla pyšně rozkřiknout. Manka ale přesypala višně v košíku, až to blaženě zavonělo. Starostka ji popadla za ruku a rovnou s ní k vězení. A u vězeňského okýnka starosta Humpál. A na starostku: „Stát. Koho mi to sem vedeš?“

Starostka nejdřív nemohla, jak ji píchala chuť na višně. Ale pak spustí: „Dej mi klíč!“ Starosta Humpál se opřel o svůj úřad a okřikl starostku: „Načpak ten klíč?“ „To se uvidí,“ řekla starostka. Humpál se lekl, aby se hádkou nevyzradilo, že starostka má vždycky slovo nad jeho. Tiše jí podal starostenský klíč, co odmyká všecky zámky v městě. Starostka po něm sáhla a přichvátla si, aby už byl Cipísek venku z kamenného vězení. Potom se dala do višní. Cipísek už se nesoužil v kameni, jičínská starostka neměla z višní konce, zato starosta Humpál musel volat doktora, aby mu nasázel baňky proti šlaku. Když o tom večer rozprávěli v jeskyni, Rumcajs povídá: „Pořídila jsi to, Manko, tak, že bych si k tobě měl jít pro semínko.“ Manka už ale byla na skoku pro vodu od minulého deště. „Radši si, Rumcajsi, svlíkni košili. Trochu ji zaperu, aby ti nekazila spravedlivé loupežnické řemeslo.“