Jak Manka věděla víc než víla

Manka poklízela v jeskyni a Rumcajs rovnal kameny kolem ohniště. Vtom přiběhne Cipísek a volá: „Ve studánce se nám kalí voda a nechce to přestat.“ Rumcajs s Mankou hned ke studánce a chtějí přijít na kloubek tomu, proč se ode dna zvedá písek. „Voda není mé řemeslo,“ uznal nakonec Rumcajs a poslal Cipíska na třetí paseku, aby přivedl studánkovou vílu. Když přišla, smočila si ve studánce konečky prstů a řekla: „O vaší studánce někdo přemýšlí ve zlém. Od toho to všecko je.“ „Kdo by na ni mohl chystat něco zlého?“ zamračil se Rumcajs. Víla jen pokrčila rameny, to že ona už neví, a odešla.„Kdo na zlé myslí, brzy zlé udělá,“ řekl Rumcajs. A že si studánku ohlídají trojí vartou. Chvíli on, chvíli Manka a chvilku Cipísek.

Hlídali studánku, víc se nedělo, jen se v ní kalilo. To bylo tím, že na studánku zle mysleli v Jičíně na zámku. Jednou ráno se jičínská kněžna probudila, stříkla knížepánovi po čele voňavkou, aby měl bystřejší myšlení, a povídá: „Mon šér, já měla takový sen, co se mi musí splnit.“ Knížepánovi bylo spíš ještě do usínání. „A co se vám zdálo, ma šér?“ Kněžna vyskočila z postele a rozběhla se k oknu do zahrady. „Já měla studánku!“ volá. „A ta studánka byla zrovna tamhle, co ukazuju prstem.“ Knížepán se jen obrátil v peřinách. „Ale tam přece nemůže být studánka. Stojí tam kamenné sedátko.“ Jenže kněžna neměla pro nic uši. Pořád jen po svém: „A já u té studánky klečela a dívala jsem se do ní. Byla jsem v ní celá pěkná, že by to nedokázalo ani stříbrné zrcátko.“ A vtom kněžna dupne zlatým kramflekem a křikne: „Já tam místo kamenného sedátka chci mít studánku!“ Knížepán vidí, že už ze spaní nic nebude, jestli ji kněžně nedopřeje. „Tak ať si tam tedy je,“ zívl do krajky a otočil se na druhý bok. Za chvilku mu ale kněžna znova bere polštář pod uchem. „Mon šér, a jak se tam ta studánka udělá?“ Knížepán si dal od lokaje Fricka přinést učenou knihu. Chvíli si v ní ukazoval a potom řekl: „Je tu napsáno, že studánka je tam, kde sama vyprýští.“

Když to pověděl, vypodložil si knížepán knihou polštář. A že dospí, co zameškal pro studánkové řeči s kněžnou. Kněžna si sedla k oknu a pořád se dívá na kamenné sedátko. „A jestli nevyprýští sama, já si ji tam přesadím odjinud!“ Dala zavolat lokaje Fricka. Poklonil se, až mu přepadl cop. A co prý si kněžna přeje. „Znáš tu v okolí nějakou studánku?“ řekla kněžna. „Ale ne aby to byla louže. Zkrátka nebeské očko. Chci ji mít za zrcátko.“ Fricek si to chvíli obracel v hlavě. A myslí si, že by tu mohl vyhovět dvakrát. Jednou paní kněžně a podruhé své zlosti, co měl už od času na Rumcajse. „Znám jednu takovou,“ povídá. „A není to daleko. Jen u Rumcajsovy jeskyně.“ Kněžna se nejdřív trochu ošila, že zrovna u té jeskyně. Ale pak řekla: „Teď mi ještě poraď, jak sem tu studánku dostaneme.“

Fricek jen krčí rameny. Vzbudili tedy knížepána, vytáhli mu učenou knihu zpod polštáře, a aby jim prý přečetl, jak se přesazuje studánka. V knize o tom nic nestálo. Knížepánovi už bylo pod parukou mdlo od nevyspání a přílišného myšlení. Kněžna měla zlaté kramfleky od dupání otlučené. Ale vtom se jí přesypalo na nápad. „Fricek si to s Rumcajsovic studánkou vymyslel,“ řekla. A rozkázala: „Tak si Fricek taky pro tu studánku dojde.“ Knížepán jen škrtl prstem ve vzduchu, jako by to podepsal. Lokaj Fricek musel jít. Kněžna s knížepánem zatím rozkázali povalit kamenné sedátko na zahradě. A udělat tam jamku, aby bylo pro studánku. Cestou do lesa Řáholce Fricek vymýšlel, jak donést studánku na zámek živou. Napadlo ho to až ve vsi Kbelnici. A tak křikne pansky napravo: „Ty mi půjčíš měch.“ A nalevo: „Ty zas lopatu.“ Pobral v domkách u silnice měch s lopatou a hrncuje se s tím přes pole k Řáholci. Tou dobou nebyl Rumcajs s Cipískem doma. Střásali na druhém konci loňské bukvice. Studánku opatrovala jen Manka s vílou. Kalilo se v ní čím dál hůř. A když studánkou šel už písek jedním varem, rozhrne se houští a stojí tam lokaj Fricek. Rozkročil se a rovnou podryl studánku lopatou. „Zvrtačil jsi na rozumu?“ volá Manka. Studánková víla chytila do závojů slzičku. „Všecko se děje na knížepanské rozkázání,“ odsekl lokaj Fricek a ryje lopatou pod studánkou. „Přesekáš jí pramínky, a nač ti pak taková studánka bude?“ pláče studánková víla. „Rovnou položíš tu lopatu a půjdeš, odkud tě poslali!“ křikla Manka. Jenže Fricek sáhl do záprsí pro ostrou píšťalku. „Jestli zapískám, rovnou se sem přihrnou fořti ze čtyř panských polesí. A ti už si s vámi poradí!“

Fricek pak snadno skončil dílo. Vyryl studánku ze země a hodil ji do měchu. Zakroutil měchu pevně hrdýlko a vydal se k Jičínu. Studánková víla se za ním v pláči dívá. „Jestli tu studánku někdo včas nesváže s pramínky, přejde a už nikdy nebude.“ Manka se rozhlídla kolem, jestli tam někde není Rumcajs. Jenže on chodil s Cipískem kdovíkde po bukvicích. A tak Manka řekla víle: „Musíme samy prokázat studánce věrnou službu.“ Rozběhly se za Frickem a šly za ním co krok. On na ně: „Co mi pořád chcete?“ Trochu ho přece jen záblo do pat. Došli do Jičína. Fricek s měchem si namířil do zámku. Manka a studánková víla odběhly. Schovaly se v zahradě blízko jamky pro studánku. Kněžna s knížepánem už čekali. Seděli u jamky na zlatých židlích. Fricek ještě nedošel, a už na něho volají: „Neseš?“

Fricek shodil měch ze zad. „Nesu všecko, co se dalo pobrat.“ A chce otevřít měch. Kněžna ho flekla kapesníčkem přes ruku. „Ještě ne. Nejdřív zavřeme s knížepánem oči. To pak bude tré žoli překvapení.“ Zavřeli oči. Fricek povolil měchu hrdýlko, a co v něm bylo, vyklopil do jamky. Kněžna div nesletěla zvědavostí ze zlaté židle, jak prudce otevřela oči. A po ní knížepán. „Fidonk!“ řekla koutečkem kněžna. A po ní knížepán. Protože do jamky se z měchu vysypalo pár křemínků a přehršel písku. Pak se ještě vylilo trochu kalné vody. „Já chtěla mít studánku jako očko!“ křikla kněžna. „Co jsi to přinesl?“ křikl knížepán. „Přinesl jsem, co jsem nabral,“ řekl lokaj Fricek a podrbal se pod copem. Tak ti tři stáli nad jamkou, kde navždycky hasla studánka. Kněžna zlostí otloukla Frickovi cop o záda. A volala, že by jí kdekdo byl milejší než knížepán, co jí nedovede dopřát studánku místo zrcadla. Na to se z houští tajně dívají Manka a studánková víla. Manka poslouchá, jestli jí Rumcajs odněkud nedá znamení. Studánková víla nevychází z pláče: „Jestli všecku vodu v jamce vypije zem, bude se studánkou až do konce všech konců amen.“ Pláče a závoje má od slz, že už ani nevanou vánkem. Manka to chvíli poslouchala. „A dala by se ta studánka nějak uchovat při životě?“ Víla si mokrýma rukama otřela oči. „To bych musela tu trošku vody, co v ní ještě zbývá, svázat s podzemními prameny.“ „Pospěš si,“ řekla Manka a vede vílu z houští ke studánce.

Jenže víla nechce udělat ani krok. „Aby nakonec ta studánka byla jičínské kněžně za zrcátko!“ „Pro své rozumy uděláš nejhůř studánce,“ řekla Manka a dovedla vílu až k jamce. Na dně studánky už sotva vlhce sáklo. „Přivedla jsem jednu, co té studánce pomůže,“ řekla Manka kněžně s knížepánem. Víla si klekla k jamce a jemnými prstíčky našla pod zemí prameny. Vyvedla je výš a pak je spojovala s tou trochou vlhkosti na dně. Jamka se začala plnit vodou. Až tam byla studánka jako očko. „Takovou jsem viděla ve snu!“ vykřikla jičínská kněžna. Odstrčila zlatou židli a zhlíží se ve studánce jako v zrcadle. Jak se jí nese krinolína, jestli má živůtek jako vosa a paruku dost beránkově točenou. A libuje si: „Tréžoli šarmán.“ Knížepán to říká po ní a houpá kolenem. Fricek tréžolí a šarmánkuje, jak se sluší pro lokaje. Ale studánková víla vyčítá Mance: „Neudělala jsi dobře. Všecko je to pro knížepanskou radost.“ Kněžna s knížepánem jsou samé júbl júbl, víla vyčítá. A Manka se jen tiše dívá do keřů. Hnul se tam lístek, jak by to vítr nikdy nesvedl. Manka šeptla pod zelené haluze několik slov.

A z haluzí vyšel Rumcajs. Krokem je u studánky, udělal z dlaní kolíbku a vyzvedl studánku ze země. Jen okolo malíků mu ukápla kapka, ale Cipísek ji chytil do klobouku. Než si zámečtí všimli, že jim tam zbyla jen suchá jamka, byli už Řáholečtí doma u jeskyně. Rumcajs studánku uložil do pravého lože, studánková víla se k ní usadila a odstrkovala smítka. Když Manka přišla pro první vodu, víla jí povídá: „Vílí rozum je kratší než lidský.“