Jak nebýt Manky, bylo by všecko po knížepanském

S tím obrem, co ležel v Prachovských skalách, byla ještě jedna patálie. Rumcajs se vracel ze Sobotky, kam z dobré vůle nosil kantorovi jednou za rok borovou kalafunu. Krátil si cestu přes skály. Znal to tam a šel spíš popaměti. A vtom klopýtne. „Kruciš,“ stačil ještě říct. Pak ho bolest v palci posadila do kamení. Ohledává si oražený prst a k tomu syká: „Vždycky tu bývalo rovně, a teď jako by někdo zrohatěl cestu.“ Hlas, že ho jsou plné skály, mu odpoví: „A to jsem ti jen nastavil malíček.“ Leží tam obr a směje se svému žertu, až se v roklích přesýpá štěrk. „Taky sis mohl lehnout jinam, halabráno,“ povídá Rumcajs a pro bolest mu není do delší řeči. Zdvihl se a pomalu jde dál k Řáholci. A ten obr se bude smát ještě tři neděle, jak se mu povedlo ublížit Rumcajsovi. Protože když loupežník silně klopýtne, není to, jako když brkne písaříček. Křemen se přitom rozskočí. A právě v palci mají loupežníci nejjemnější kloubek. Rumcajs sotva došel do jeskyně. Posadil se, Cipísek mu přistrčil dva kameny, a Rumcajs si mezi nimi zul botu. Potom povídá: „Klopýtl jsem o obra a budu z toho trochu stonat.“ Dořekl, převalil se na postel z jedlových haluzí a Manka mu začala kurýrovat palec. „Celý jsi, Rumcajsi, jako z houžví a železa,“ povídá. „Ale zrovna tenhle kloubek máš křehký jako z tragantu. Bude s ním starání na sedm neděl.“

Tou dobou přijel k jičínskému knížepánovi na návštěvu hrabě ze Špajéru. Byl to ten hrabě, co míval železného zajíce, než mu ho myslivec Robátko zastřelil. Jičínské kněžně bylo k zlosti, jaké zas hrabě povede řeči knížepánovi pro závist. Proto knížepána navedla: „Mon šér, až po večeři ten ze Špajéru začne, jaké má doma znamenité věci, jen kývejte. Já sama obstarám řeč.“ Když lokaj Fricek sklidil ze stolu, napil se hrabě ze Špajéru vína a začne: „Já mám doma ve Špajéru takovou loveckou flintu, že se sama naláduje.“ Knížepán kývl a kněžna hraběti odrazila: „My máme k ládování hajného. Naláduje a podá nám pušku. Kdežto vy, hrabě, si pro tu svou musíte sáhnout sám.“ Hraběti ze Špajéru lousklo v hrdle, jak těžko to spolkl. Ale začne znova: „A mám tam doma ve Špajéru psa, co je cvičený nosit jen kamzíky. Jinou zvěř nebere.“ Kněžna jen protáhla dlaní šáteček. „U nás kamzíky nemáme a za takového psa ušetříme.“ Hrabě ze Špajéru přešlápl pod stolem zlostí, že mu zas nevyšlo. Pak zvedl ruku a flekl s ní, jako by louskl s esem. „Ale já mám ve Špajéru v lese myslivecký domek, takový šíshaus. Vede od něho osm prosekaných cest. Já jen sedím v tom domku a střílím po zvěři na osm stran.“ A kněžně zašlo. Zmuchlala kapesníček do rukávu a neví, čím to přebít. Knížepán křikl: „Já chci taky šíshaus!“ Hrabě ze Špajéru se silně napil na spokojenost, že se mu povedlo nasadit knížepánovi brouka do hlavy. A hned ráno odjel zpátky do Špajéru.

Zbyla po něm v jičínském zámku veliká mutace, kde by se měl ten myslivecký domek postavit. Knížepán s kněžnou to vymýšleli celý den, ale žádný knížepanský les se nehodil. Jednoho bylo moc, druhého zas krátce pro ránu z flinty. „Snad ten Řáholec,“ přistrčil jim lokaj Fricek, když rozsvěcel svíčky. „Rána se v něm dobře ponese na osm stran a jelen tam klopýtá o jelena.“ „Jenže je tam taky ten Rumcajs,“ přišeptne kněžna knížepánovi. „Aby z toho zas nevyšlo něco proti nám.“ Fricek na to: „Po bábách borůvkářkách se doneslo, že Rumcajs leží s bolavým kloubkem. A bude stonat ještě šest neděl.“ Jen to knížepán doslechl, vjelo do něho. Posadil se na zlatou židli a dal si svolat drvoštěpy, tesaře, zedníky a taky jednoho klempíře. Ale ještě před nimi všecky bačkoráře, co jich bylo v Jičíně, Pace a Kopidlně. Nejdřív knížepansky naporučil bačkorářům: „Ušijete bačkory pro všechna ta řemesla, aby všichni měli krok měkký k nezaslechnutí.“ Potom přísně ukázal prstem na drvoštěpy, tesaře, zedníky a na klempíře: „A vy si ty bačkory obujete a tišíčko mi postavíte v lese Řáholci takový šíshaus, aby od něho vedlo osm cest na osm stran. Klempíř posadí na střechu kohouta z plechu, co bude točit zobákem, kam namířím flintou.“ Kněžna škrtla vějířem ve vzduchu: „Je to tak.“ A drvoštěpům, tesařům, zedníkům a tomu klempíři začalo lámání hlavy, jak postavit v Řáholci střelecký domek Rumcajsovi málem na očích.

Rumcajs stonal, Manka mu obkládala palec jitrocelem a koupala ho v solích. Cipísek při všem pomáhal. Bylo s tím dost práce. Jenže Rumcajs pořád jako by neměl ve stonání klid. Obrací se na posteli z jedlových haluzí a přidržuje si dlaň k uchu. „Manko, v hloubi lesa Řáholce se něco děje.“ Aby se nedělo. Drvoštěpové, obutí tichoučce do bačkor, tam káceli švejdskými sekyrami stromy. Taková sekyra nedá ránu, jen tne. Když se strom kácí, podkládají mu slamníky, aby neuhodil o zem. Rumcajs se posadil na posteli. „Musím se tam aspoň podívat.“ „Chceš si ublížit ještě hůř?“ okřikla ho Manka. „Taky slyším to šramocení, ale nejdřív se musíš vyzdravit.“ Když drvoštěpové prosekali Řáholcem osm cest na osm stran, dali se do díla tesaři. Švejdskými sekyrami přitesali, co bylo třeba, a postavili zedníkům lešení. Rumcajsovi už netrpělivostí hrály lesní včely ve vousech. „Musím tam, než se s lesem Řáholcem stane kdovíco!“ A Rumcajs se hrne z postele. „Kloubek máš ještě nejistý, nedošel bys,“ domlouvá mu Manka. „Přece nepokazíš, co jsem tři neděle kurýrovala.“ Rumcajs si jen vzdychl, skácel se zpátky do postele a hromcuje na obra, co mu tak ublížil. To už nejhloub v lese Řáholci pracovali zedníci. Na rukách rukavice ze sametu, aby nehtem neškrtli o cihlu. Stavějí myslivecký domek. Je v něm osm oken a každé vede na jednu cestu prosekanou Řáholcem. Došla šestá neděle a knížepánův šíshaus stojí od základu až po střechu. A to si obul tichoučké bačkory klempíř. Přistavil si žebřík, a že nahoru usadí plechového kohouta. Jenže když se vracel ze střechy, klopýtl si bačkorou o bačkoru. A sletěl. Lesem Řáholcem zařinčelo, protože každý klempíř je samý plech. „Už mě, Manko, doma neudržíš!“ křikl Rumcajs.

Vyskočil z postele, popadl klobouk a zavolal na Cipíska, aby mu čerstvě nabil do pistole. A shání boty. Jenže jedna, zrovna ta na nohu s oraženým palcem, chybí. „Kruciš, kde je?“ ptá se Rumcajs. Manka se k němu mírně přitočila a podává mu ji. Kramflek je uloupnutý, podrážka utržená od branzolu, floky zvyrážené. „Kruciš a kruciš, kdo to vyvedl?“ ptá se Rumcajs. „Já, Rumcajsi,“ řekla Manka. „Protože tě nenechám pokazit, co jsem za šest neděl vykurýrovala.“ Rumcajs obrací botu v rukách. „Při tom, co jsem pozapomněl z ševcovského řemesla, nespravím ji dřív než za týden.“ „To zrovna dojde sedmá neděle,“ usmála se na něho Manka. „A kloubek v palci bude jako vytrakslovaný.“ Rumcajs si silně nadýchl. Ale pak tichoučce vydýchl, sedl si a začal spravovat botu. Obr si ležel v Prachovských skalách. Každou chvíli se od něho zatřáslo smíchem, jakou Rumcajsovi zavařil polívčičku. Když knížepánovi ohlásili, že střelecký domek v Řáholci stojí od gruntů až po střechu, poručil si kočár. Dojel tam a obhlídl domek dokola, jestli je všecko do osmi stran, jak naporučil. Potom uhodil rukavicí o dlaň a rozkázal: „Doprostřed toho šíshausu se postaví zlatá židle. A já na ní budu sedět s flintou. Až se ukáže jelen, dám po něm ránu.“ A bylo zvaní. Knížepán s kněžnou psali listy, aby se hrabata, komtesky a jičínský jenerál přijeli podívat, jaký je knížepán střelec.

Ten den, kdy to mělo být, se cesty k lesu Řáholci netrhly. Hrabata se sklíčkem v oku, komtesky v krinolínkách a jenerál s císařskými licousy, všecko se to tam sešlo. Posadili se bezpečně na devátou stranu. Potom jičínská kněžna ukázala paraplíčkem: „Tamhle v šíshausu sedí knížepán. A bude střílet flintou jeleny na osm stran.“ Do toho lokaj Fricek, jak mu nakázali: „Takový šíshaus nemá ani hrabě ze Špajéru.“ Knížepán si dal podat osm naládovaných flint. A poručil zabubnovat na buben, aby to přeplašilo řáholecké jeleny a oni přeskakovali přes osm cest. Jenže v lese Řáholci se nehne ani lístek. Knížepán křikl na bubeníky, aby naladili výš a bubnovali znova. Přeletěla sojka, jak ji to zvedlo z větve. Na osmi cestách se ale neblýsklo ani jelením chlupem. Knížepán poručil seštemovat bubny, až praskala kůže. Bubnuje se potřetí. A na sedmé cestě se hnulo. Knížepán popadl flintu a namířil si. Jenže on tam místo jelena stojí Rumcajs. Došla sedmá neděle, kloubek ho zas nese. „Všech osm flint si knížepán může hodit rovnou na rameno a vzít to k Jičínu!“ volá Rumcajs. Je mu do takové zlosti i smutku, že se musí přidržovat dvou skal. Kde bývala jeho milá paseka, vidí osm cest vedených Řáholcem sekyrou a knížepánův domek. „Ať si knížepán pospíší, než mu podpálím pod zlatými kramfleky!“ volá Rumcajs.

Uslyšeli to hrabata, komtesky i jenerál, co přišli na podívanou s jeleny. Křikli, že jestli knížepán takovou loupežnickou hubatost nechá bez trestu, pošle ho císařpán přebírat hrachovinu. Toho se vylekala kněžna. Rychle se zeptala jičínského jenerála, co teď. Pak podle jenerálské rady křikne na knížepána: „Mon šér, án fajér na toho Rumcajse!“ Když chytí loupežník panskou kouli, probije mu to srdce. A kněžna pořád: „Án fajér na toho Rumcajse!“ Všecka šlechta po ní jako klarinety za trumpetou: „Án fajér!“ Knížepán už sáhl prstem ke kohoutku. Vtom přiskočí Rumcajsovi na pomoc ta pravá myšlenka. „Tak střel, ty trumpetlíku!“ Na tu urážku chytlo knížepánovi ve flintě samo, ale o maličko pomaleji. Rumcajs skočil a pootočil knížepána i s židlí k šestému oknu, co vedlo rovnou k Prachovu. A tak knížepánova koule uhodila obra, co tam ležel mezi skalami. Zdvihl se, udělal krok, a stojí u střeleckého domku. „Kdo to byl?“ povídá zpod mraků. Rumcajs se tam nezdržel už ani chvíli a odešel v tu stranu, kde se sekyra nedotkla stromů. Až do večera se nad Řáholcem prášilo. Rumcajs se v ta místa, kde býval knížepánův šíshaus, vrátil až v noci za měsíce.  Bylo tam jen poházeno cihlami. „Časem tu zaroste a bude tu zas les,“ povídá Rumcajs. Potom celou noc probíral v Řáholci duby a buky, kde jich rostlo nejhustěji, a přesazoval je na osm cest vysekaných sekyrami.