Jak princezny po nocích tancovaly

Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer, jednu krásnější jak druhou. Princezny měly velkou společnou ložnici, ve které stály postele jedna vedle druhé, a když do nich večer ulehly, zamknul za nimi král dveře na závoru. Ale málo platné! Když ráno dveře zase otevřel, uviděl to, co každý den, hromadu protancovaných střevíčků; a nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát. Jednoho dne nechal zoufalý král vyhlásit, že ten, komu se podaří vyslídit, kde princezny v noci tancují, může si pak vybrat jednu z nich za ženu a po jeho smrti se stane králem, ale kdo by se přihlásil a po tři dny a noci na nic nepřišel, s tím udělají krátký proces, přijde o hlavu. Zanedlouho se opravdu ohlásil jeden princ, který se nabídnul, že se toho odvážného kousku zhostí, a tak ho přivítali s úctou a nadějemi, večer ho zavedli do předpokoje, který sousedil s ložnicí, a nechali ho hlídat. Princova postel byla rozestlaná a on na ní měl dávat pozor, kdyby někam šly a tam tancovaly; aby nemohly princezny dělat nic tajného, musely nechat dveře své ložnice otevřené. Ale jak tak princ ležel v pohodlné posteli a hlídal, po chvíli mu ztěžkla víčka, jakoby je měl z olova, a usnul, takže, když se ráno probudil, zjistil, že těch dvanáct bylo zase tancovat, protože jejich děravé botky se na něj smály už od dveří. Druhého a třetího večera se mu nevedlo lépe, tak mu nakonec bez milosti srazili hlavu a domů se nikdy nevrátil.

Ani tahle smutná zkušenost neodradila ty další, aby přišli, zkoušeli uhlídat princezny a potom ztratili svůj život. Tu se jednoho dne stalo, že si cestou ke královskému městu vykračoval chudý voják, který už se nehodil ke službě, protože byl zraněný, a tak se vydal domů. Tu potkal nějakou stařenku, která se ho ptala, kam jde. „Ani sám dobře nevím, matičko,“ řekl a v žertu si nasadil: „asi na královský hrad! Pohlídat princezny a zjistit, kde protancují botky, a pak se stanu králem.“ „Ba, ba, taky to není nic těžkého,“ usmála se stařenka: „jen nesmíš pít víno, které ti večer přinesou, a musíš dělat, že tvrdě spíš.“ Potom mu podala plášť a řekla: „Když si ho oblékneš, tak budeš neviditelný a můžeš se vydat za princeznami.“ „Dobrá rada nad zlato, to mi na srdce kladla už babička.“ řekl si voják, a protože byl od přírody odvážný, vydal se rovnou cestou na zámek a tam se ohlásil jako nápadník. Přijali ho dobře jako ty druhé, dokonce mu dali i královské šaty.

Večer ho zavedli do předpokoje, a když chtěl jít do postele, přišla nejstarší princezna, v ruce měla pohár vína a že si ho má vypít. Ale voják byl na tento úskok připravený a víno nepozorovaně vylil, pak si lehnul a za malou chvilku začal chrápat, až se okenice otřásaly. Princezny to slyšely, od srdce se smály a ta nejstarší řekla: „Tento si taky mohl život ušetřit.“ Potom vstaly, otevřely skříně, truhlice a komody, vytáhly nádherné šaty, začaly se upravovat před zrcadly, pobíhaly sem a tam a všechny se těšily k tanci. Jen ta nejmladší byla nesvá a řekla: „Nevím, vy se těšíte, ale mě je dnes tak divně úzko u srdce, určitě se stane nějaké neštěstí.“ „I mlč, ty ustrašená huso,“ řekla ta nejstarší: „copak jsi zapomněla, kolik tu už bylo princů a všichni zbytečně? Tomu vojákovi jsme ani nemusely nic dávat do vína, ten by usnul i tak a neprobudila by ho ani děla.“ Když byly ustrojené, ještě jednou zkontrolovaly chrápajícího vojáka, ale ten se ani nepohnul, a tak věřily, že jsou v bezpečí. Nejstarší princezna přistoupila ke svojí posteli a poklepala na ni, pojednou se pod ní otevřela podlaha a objevily se schody, po kterých princezny sestupovaly dolů, hezky jedna za druhou a ta nejstarší vpředu. Voják, který to vše viděl, neotálel, hodil si přes sebe plášť a vydal se za nimi.

Jak tak spěchal po schodech dolů, přišlápnul té poslední princezně šaty a ona polekaně vykřikla: „Co je to? Někdo mě drží za šaty!“ „Nebuď husa,“ okřikla ji opět ta nejstarší: „určitě ses zachytila za hák.“ Chodba pokračovala loubím nádherných stromů, jejichž listy byly ze stříbra a zářily a třpytily se, radost pohledět. Voják si řekl: „Jeden si utrhneš jako důkaz.“ A ulomil si větvičku a ta hlasitě zapraskala. Nejmladší princezna vyděšeně zvolala: „To je divné! Slyšely jste to prásknutí?“ Ale ta nejstarší odsekla: „To byly oslavné salvy z radosti, že naše prince brzy vysvobodíme.“ Dál chodba pokračovala loubím se zlatými listy, až nakonec přišli do míst, kde byly stromy démantové; z obou voják ulomil větvičku, ačkoliv to pokaždé pěkně zapraštělo a nejmladší princezna se úlekem zastavila, ale ta nejstarší zůstala při tom, že to byly salvy z pušek na jejich počest. Pak procesí přišlo k velkému jezeru, na které plavalo dvanáct lodiček, v každé seděl jeden krásný princ, který čekal na svoji princeznu. Dívky hbitě nasedly a voják se přidal k té nejmladší, jejíž společník řekl: „Nevím, ale loďka je dnes o mnoho těžší, musím veslovat ze všech sil, abychom se hnuli z místa.“

Na druhé straně jezera stál nádherný zámek, ze kterého se linula veselá hudba na tympány a trumpety a do kterého vstoupili, aby tam každý princ tancoval se svou milou. Neviditelný voják tancoval s nimi a každé dívce, která držela v ruce pohár s vínem, to víno vypil, až z toho tu nejmladší zase posednul strach, ale ta nejstarší ji vždy umlčela. Tancovaly až do tří hodin druhého dne, až měly střevíčky protancované a musely přestat. Princové je převezli zpět přes jezero a voják si tentokrát sednul dopředu k té nejstarší. Na druhém břehu se s princi rozloučily a slíbily jim, že další noc opět přijdou. Když šly ke schodům, běžel voják úplně vpředu, aby si lehnul si do postele, kde ho těch dvanáct pak našlo, jak hlasitě chrápe, a tak si řeklo: „Před tímhle jsme v bezpečí!“ Potom si sundaly krásné šaty, uložily je, protancované botky hodily na hromadu a šly spát. Druhého dne voják mlčel, protože chtěl tu podivuhodnou věc vidět ještě jednou, a šel druhou i tu třetí noc s nimi. Všechno bylo jako poprvé a princezny pokaždé tancovaly tak dlouho, dokud neměly střevíčky nadranc. Potřetí s sebou vzal jako důkaz jeden z těch pohárů na víno.

Když přišla hodina, kdy měl předstoupit před krále, voják si zastrčil do kapsy ty tři větvičky a pohár a šel do královského sálu, kde těch dvanáct princezen stálo tajně za dveřmi a poslouchalo, co bude říkat. Král se zeptal: „Kdepak protancovaly moje dcery svoje střevíce?“ Voják odpověděl: „V podzemním zámku v náručí dvanácti princů.“ A pak králi vyprávěl, jak to všechno bylo a nakonec mu ukázal svoje důkazy. Tu nechal král poslat pro princezny a ptal se jich, zda voják říkal pravdu, tu viděly, že jsou prozrazeny a žádná lež jim více nepomůže, a tak musely s pravdou ven. Potom se král zeptal, kterou z nich chce voják za ženu, a on odvětil: „Pane, králi, já už nejsem nejmladší, tak mi dejte tu nejstarší.“ Tak byla ještě toho dne svatba, na které mu slíbili, že po smrti krále dostane celou říši.

A co ti zakletí princové? Ti museli čekat na dalších dvanáct princezen, a pokud se jich nedočkali, tak jsou tam zakletí dodnes