Jak Rozum se Štěstím vandrovali

Kdysi dávno se vydali Rozum a Štěstí do světa, aby si ho prohlédli a lidi potěšili svými dary. Jak tak putovali, uviděli jednou, jak u cesty spí ovčák. „Víš ty co?“ řeklo Štěstí Rozumu: „Vyzkoušíme si ty naše dary. Vlez si do něj!“ Rozumu to bylo po té dlouhé štrapáci právě vhod, a tak se usadil v hochově hlavě a pěkně si tam hověl. Když se ovčák probudil, promnul si oči a ejhle! Hned tu byla myšlenka: „Ej, k čemu tu pást ovce, pro jednou vyzkouším svoje štěstí i ve městě!“

Ve městě zašel k jednomu hodináři a dal se u něj najmout do služby ke koním. A protože za krátký čas byly hodinářovi koně ty nejkrásnější v celém městě, byl s ním mistr nadmíru spokojený. Ale chasníkovi to nebylo dost. Když mistr sedával s tovaryši u oběda, proklouzl ovčák tajně do dílny a tam opravoval hodiny, což ovšem zakrátko neušlo tovaryšské pozornosti: „Mistře, zatímco my sedíme u stolu, někdo chodí do dílny a pokračuje v naší práci. A ten někdo to dělá daleko lépe, než bychom to udělali my, musí to být mistr nad mistry.“ „Tomu musím přijít na kloub.“ řekl si mistr, a když příště seděli u stolu, postavil se k oknu tak, aby viděl do dílny. A tam se měl k pilné práci jeho pacholek od koní, bral do ruky jedny hodiny po druhých a opravoval je. Za nějakou chvíli se nemohl mistr udržet, vrazil do dílny a zvolal:„Hochu, ty jsi mistr! Ty nepatříš do stáje! Odteď budeš mým prvním tovaryšem!“ To bylo něco pro ovčáka! Za pár dní vyrobil tak krásné hodiny, že se nad nimi podivoval celý svět.

Jednoho dne král té země nechal vyhlásit, že má drahocenné hodiny, které se pokazily, kdo je opraví, dostane pět tisíc zlatých. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom opravování neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Nebylo tedy divu, že se dlouho v celé říši nenašel žádný hodinář, mistr či tovaryš, který by to chtěl vyzkoušet. Když se ta novina donesla k uchu ovčáka, vydal se ihned ke králi a žádal na něm ty hodiny k opravě. Král potřásl hlavou a řekl: „Chlapče, chlapče, to nedokážeš a bude tě to stát život! Žádný z mistrů v mé říši si na to netroufnul a ty si troufáš?“ Ale chlapec trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit a poručil hodiny přinést. Ovčák si vzal hodinářské nářadí, hodiny rozložil, chvíli v nich něco kutil, pak je zase složil a ejhle! Když je zase postavil na jejich místo, tak se daly do chodu a tikaly tak vesele, až z toho bylo králi do skoku. Ze samé radosti dal král ovčákovi nejen těch pět tisíc zlatých, ale jako návdavkem ho učinil svým dvorním hodinářem, který mu díky své píli a šikovnosti byl den ode dne dražší.

Král měl krásnou dceru, ale co bylo do její krásy, když se po celý svůj život ani jednou neusmála, což ho velmi trápilo. Proto dal vyhlásit, že ji za ženu získá ten, který ji rozesměje. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom rozesmávání neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Zkoušelo to už mnoho nápadníků, ale všichni nakonec slavili veselku se zubatou, takže těm ostatním dávno na královské ženění přešla chuť. Když o tom slyšel ovčák, tu chvíli rozumoval a pak předstoupil před krále a řekl: „Chtěl bych rozesmát vaši dceru!“ „Ubohý hochu,“ zděsil se král: „to se ti nepodaří a bude škoda tvého mladého života. Zapomeň na to!“ Ale chlapec opět trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit a poslal ho s jedním ministrem k princezně.

Ovčák měl pro princeznu tuhle báchorku: „To vám jednou vandrovali po světě tři chasníci, sochař, malíř a řečník. Jednou přišli do černého lesa, udělali si oheň a sedli si okolo. Tu byla tomu sochaři dlouhá chvíle, vzal pořádný špalek dřeva a vyřezal z něj pannu. Tu připadlo malíři, aby tu pannu vymaloval do spanilosti. A když vypadala jen a jen promluvit, vzal ji do učení řečník. A pak se ti vandrovníci škorpili a hašteřili, komu že teď ta panna patří. A protože tuhle odpověď nezná nikdo na světě, hašteří se tam dodnes.“

Téhle povedené historce se princezna zasmála a řekla: „Ale to je přeci nad slunce jasnější! Ta panna patří tomu řečníkovi.“ Ovčák se zaradoval a šel s ministrem ke králi, který se hned zeptal: „Smála se?“ „Ano,“ řekl ovčák vesele. „Nesmála!“ řekl ministr vážně. Tohle ovčáka překvapilo a prosil krále, aby poslal k princezně jiného ministra. Tak to král udělal, ale i tento odvětil: „Nesmála!“ A tak král poslal ještě třetího. Ale ten přišel a řekl: „Nesmála!“ „Teď už ti není pomoci!“ řekl král a byl z toho sám celý smutný: „Zákon je zákon, musím tě vydat katu.“

Ovčák stál u katovského špalku, když se tam zrovna nachomýtlo Štěstí, které se toulalo bůhvíkde po světě, a zavolalo na Rozum tak tiše, aby to nikdo neslyšel: „Ty už jsi svoje udělal, teď je řada na mně. Pojď ven a já jdu dovnitř!“ Sotva se to stalo, zahlaholily trumpety a píšťaly a v kočáře přijel král a jeho dcera a drželi bílý šátek na znamení milosti. Ta věc s ministry se totiž vyjasnila, ti tři zlomyslně lhali, a tak byli popraveni místo ovčáka.

Nu a tohle vyprávění končí velkou svatbou ovčáka a princezny. Ta svatba trvala čtyři týdny a potom se stal ovčák králem a Štěstí se u něj zabydlelo a nikdy ho neopustilo až do konce jeho dní.