Jak Rumcajs s Cipískem uložili obra Cumštajna

Jednou šli Rumcajs s Cipískem po kraji lesa Řáholce a dívali se, jestli některý dub nevyběhl do polí a nepřekáží oráčům. Vtom vedle nich uhodí kámen jako chalupa. Rozhlídli se, odkud to přišlo. A stojí tam obr Cumštajn. Jednu nohu má v Knotkově pšenici a tu druhou až v Postlově žitě. Takové je to hrombidlo, že skřivánek mu doletí sotva k ramenům. Rumcajs musel vysadit synka až do dubového vršku, aby Cipísek tak vysoko dokřikl: “S tím kamením dej pozor, mohl bys nám prorazit klobouk!” A obr Cumštajn na to jako hrom na horách: “Ani pohrát bys mě nenechal!” A pohazuje si ještě s třemi balvany. Teď zas zdola zavolal Rumcajs: “Trochu odpočinout by sis nechtěl?”

Cumštajn zahodil balvany až někam k Sobotce. “Proč ne. Ale není kam si lehnout. Všude je tu rohatě.” Rumcajs mu ukázal na vojenský execírplac pod čeřovskou strání. Cumštajn si lehl a ten execírplac ho byl plný. Když se obr takhle uloží k odpočinutí, bývá od něho pokoj nejmíň na sedmdesát let. Jenže už třetího dne přiběhla k loupežnické jeskyni víla Andulka. Palečky má ošlehané od ostřic a paty okřesané od oblázků, tolik pospíchala. Zavolá do jeskyně: “Je tam Rumcajs?” Z jeskyně vyšla Manka s Cipískem. “Rumcajs není doma. Šel sbírat po Řáholci vejce, co kukačky podstrčily do hnízda druhým ptákům. Ale až se vrátí, povím mu.” “To už bude pozdě,” vzdychla si Andulka. Mance je hned do starosti: “Stalo se něco zlého?” “Někdo vyhnal vodníku Česílkovi, co hospodaří na Knížeti, vodu z rybníka,” řekla víla Andulka. “Janku na stojánku, to není k uvěření!” diví se Manka.

A Andulka jí to vypočítala na prstech: “Večer tam rybník ještě byl. A ráno po něm zbývala už jen prázdná jáma. Při krajíčku seděl v blátě vodník Česílko.” “Asi mu voda utekla pod stavidlem,” hádal Cipísek. “Stavidlo bylo spuštěné jako sekyrka,” řekla Andulka. A Cipísek zas: “Česílko přece musí vědět co a jak. Rybník mu nevyběhne z hrází sám.” Andulka na to: “Jenže on spal. Neví nic. A teď tam sedí pod hrází a usychá od slunce.” “Tak to nechat nemůžeme.” A Manka poslala Cipíska za Rumcajsem. Cipísek se rozběhl stezníčky, kudy přelétají jen ptáci. Našel Rumcajse, jak sedí pod bukem se sedmi posbíranými kukaččími vejci v klobouku. Hned mu všecko vyřídil. Rumcajs si chvíli koulel s vejci po dlani a potom povídá: “Běž, Cipísku, zpátky a řekni víle Andulce, ať zatím roz-třásá nad Česílkem rosu. To ostatní už si beru na starost.” Postrkal si kukaččí vejce po kapsách kordofánské kazajky, aby jim bylo měkce, a vypravil se rovnou na execírplac pod čeřovskou strání. Když Rumcajs došel, leží tam od kraje ke kraji execírplacu obr Cumštajn a tváří se, že má půlnoc. Oči na trojí klíč a nosem funí, až to ptákům bere jistotu z křídel. “Netvař se,” povídá Rumcajs. “Ty pod těmi zamknutými víčky stejně nespíš.” Cumštajn vyvalil oči jako kuláče. “To jsi zase ty?”

Rumcajs kývl a povídá dál: “Měl jsi ležet na execírplace. Ale ty jsi neležel.” “Ležel.” A Cumštajn se uhodil do prsou takovou silou, až báby v Jičíně zapalovaly hromničky. Rumcajs se uhodil do prsou taky, a tak silně, že to hromničkám sfouklo plamen. “Vždyť jsem udělal sotva krok,” zabručel Cumštajn. “A zrovna tím krokem jsi vyšlápl Česílkovi rybník z louky,” povídá Rumcajs. “A Česílko teď usychá pod hrází.” “Voda se mu zas vrátí,” zabručel obr Cumštajn. Jenže Rumcajsovi se to nechce věřit. “Jak by se mohla vrátit, když jsi ji roztlápl na kapky a všecko se to rozstříklo na sedm rakouských mil kolem? Něco vezme říčka Cidlina, něco cizí rybníky.” “Já mu tu vodu zpátky nepovedu,” zabručel Cumštajn. Rumcajs se nehádal. “Vstaň, ale opatrně,” povídá. Podepřel Cumštajna ramenem, aby se nepřevážil. Z druhé strany se obr opřel o kopec Zebín a vstal. Rumcajs mu dál povídá: “Ted tu počkej tři chvíle. Pak udělej krok a sejdeme se u Česílkova rybníka.”

Rumcajs byl u rybníka o chvilku dřív. Vidí, že vodník Česílko pod přeschlou hrází sotva dýchá. Nad ním stojí víla Andulka s povadlým listem šťovíku. “Slunce už všecku rosu vypilo, Andulka nemá čím kropit,” povídá Cipísek, co tam s nimi taky byl. “Už je ve mně života pomálu,” špitl Česílko, jako když se ozve suchý rákos. “Bude zas dost,” povídá Rumcajs a dívá se, jestli už od execírplacu nepřichází obr Cumštajn. A vtom už Cumštajn dokročil k rybníku. Kolem se zatočilo vichrem, až to víle Andulce potrhalo závoje. “Nestačí, že jsi ublížil Česílkovi?” povídá Rumcajs. “Kdo je silný jako já, ten ani neví, kdy ublíží,” zarámusil Cumštajn. Vtom ale Rumcajs vyvrátil z meze starou švestku kadlátko, co byla samý trn. Cipísek si ulomil prut ze šípku, co rostl vedle. “Teď se, Cumštajne, ukáže, jestli přivedeš Česílkovi vodu zpátky do rybníka, nebo ne!” povídá Rumcajs. A uhodil trnitou švestkou Cumštajna zleva pod palec. Pro obra z toho bylo veliké šimrání. Div se nerozskočil smíchy a přešlápl o tři rakouské míle napravo. A těmi svými hromtlápami vymáčkl vodu, co už dávno vypila louka. Voda se sebrala do nitek a běží pramínkem do rybníka.

Vtom taky Cipísek žahl Cumštajna trnitým šípkem pod palec, teď zprava. Obr zadupal kolem sebe po ouhorech, vymáčkl z nich potůčky vody a všechno to běží do Česílkova rybníka. Až Česílko povídá: “Už dost, aby nepřeteklo.” A vjel do vody, nasákl a ozdravěl do síly. Víla Andulka si šla do luk pro trochu pavoučího předení, aby bylo čím vyspravit potrhané závoje. Zbyli tam s Cumštajnem jen Rumcajs a Cipísek. Obr chvíli přešlapoval, pak udělal krok a uložil se zpátky na execírplac. Rumcajs s Cipískem vzali sedm kukaččích vajec posbíraných po Řáholci a podložili mu je jako kvočně. Obr pro starost, aby si s Rumcajsem neudělal hůř, vyvedl z vajec sedm kukaček. Aspoň po ten čas tiše poležel.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/cipisek/jak-rumcajs-s-cipiskem-ulozili-obra-cumstajna/