Jak Rumcajs s Mankou bez halíře vyplatili správce Jamra

Jednou se v lese Řáholci ozvalo řinčení, jako by se sypalo drobné železo. „Podívám se tam,“ povídá Rumcajs Mance, vysadil si Cipíska na rameno a vyšel z jeskyně. Na tom místě, kde se křižují cesty, našel jičínského zámečníka Votíka. Klečí v příkopu, rukama rozhrnuje trávu a mech a sakruje. „Co tu vyvádíš?“ povídá Rumcajs. „Ale,“ na to Votík, „byl jsem v Nemyčevsi s řemeslem. A vracím se přes les a uvíznu nohou v ostružině. Vyklopil jsem tu zámečnickou truhličku.“ A že v ní byly větší věci, ale taky malé nejtky a pérka, zkrátka celý zámečnický fundament. Hledáním uondaný Votík se odvalil k pařízku. „Už to nikdy neshledám dohromady.“ Rumcajs přikázal Cipískovi, aby se ohlídl po nejmenší, drobotě. Sám posbíral větší kousky. Složili to Votíkovi do truhličky a šli dál. Votík za nimi volal, až se to hodí, že jim tu službu oplatí. „Loupežník si těžko kdy pozve zámečníka,“ zavolal zpátky Rumcajs, než se za ním zavřel les.

V ten čas si jičínský knížepán s kněžnou zavolali správce, co byl nejvyšší nad lesy. Jmenoval se Jamr, jednou rukou sloužil panstvu a tou druhou přihraboval pro sebe. Přišel a dělal se zkroušený, smekl tak hluboko, až si přišlápl klobouk. Knížepán se na něho podíval sklíčkem, a rovnou s výčitkou: „Lesa mám, až nevím kam, a když si poručím tyč pro knížepanský praporek, nesežene se.“ Kněžna po Jamrovi zahlíží lorňónkem. „Vzkazovali mi včera z kuchyně, že tam není ani klest na zátop.“ Jamr si všecko vyposlechl a zavzdychal, jako by mu brali srdce. Poklonil se, až se omžilo leštění na podlaze, a spustí jako z partesu:„To všecko báby a ženské. Slídí po lese od slunce do měsíce a seberou do otepi kdejakou větvičku. A co má kořínek, to zatlápnou, jak obcházejí lesem.“ Tak se ten Jamr vymlouval. „I po pasekách po nich zůstane jako po medvědím válení.“ Tak to všecko svedl na báby a na ženské. Knížepán s kněžnou mu dali víru. Jamr vyšel jedněmi dveřmi a druhými už volají rychtáře Fištulu. Přišel a zamotal se patou do koberce. Dlouho nepobyl. „S každou bábou nebo ženskou, co strčí do lesa třeba jen nos, rovnou do šatlavy,“ křikli na něho knížepán s kněžnou. A tak to od té chvilky bylo. Jen se v lese ometla sukně, pískl Fištula na píšťalku. Přiskočili drábi a s každou rovnou do šatlavy. Správce Jamr obden přistrčil kněžně do kuchyně náruč chrastí a knížepánovi ob týden tyčku na praporek. Knížepanstvo si libovalo: „Náš Jamr, to je hlava, ja, to je kopf!“ A tak si ten Jamr dál vesele hospodařil sobě do kapsy.

Jenže ženských a babek v šatlavě přibývalo. Byly z Jičína a taky z okolních vsí. Vejměnice, ale taky hospodyňky. Začaly se trousit řeči, že pro píli správce Jamra začíná být zle po domech i po chalupách. Všecko starání padlo jen na mužské. A taky synek nebo dcerka spíš proklouznou k nepravosti tatíkovi mezi nohavicemi. Máma je snáz chytí do sukní. „Kruciš,“ povídá jednoho dne Rumcajs, „pro Jamrovy pletky s knížepánem bude v celém kraji brzy rubem navrch.“ A že si s Mankou sednou a musejí vymyslet, s čím hnout, aby zas bylo rozumně. „To je lehká rada,“ řekla Manka. „Nejlíp je pustit ženské ze šatlavy.“ „Má to souček,“ pokýval hlavou Rumcajs. „I kdyby vyběhly, znova je pochytají.“ Ještě se zamyslel a nakonec povídá: „Je na to lék. Musíme ale všichni tři. Já, ty i Cipísek.“ Rozhlídl se, jestli poblíž není nezvané ucho, a všecko Mance vyložil. Druhý den si Rumcajs zavolal Cipíska a nakázal mu:  „Dojdeš do kanceláře k správci Jamrovi. Ne s křikem po sojčím, ale po nejtišším loupežnickém rozumu. Až tam budeš, tajně vyzvíš, do kterého lejstra píše správce nejčastěji a ohlíží se přitom za záda. To lejstro mi přineseš.“ Cipísek si obul lehké střevíčky a rozběhl se do Jičína. Když se za synkem zavřelo mlází, řekl Rumcajs Mance: „A teď vyšlo na tebe.“

Manka byla hned vypravená. Shodila z nohou střevíce a do ruky vzala kus houžve. Potom ji Rumcajs odvedl na mýtinu, kde začíná druhé polesí. Tam se Manka shýbla pro pár hrstí klestu. Když vázala klest houžví, přikrčil se Rumcajs do malin a křikne: „Nějaká ženská je v panské škodě!“ Z lesa vyskočili drábi a popadli Manku. Okřikla se po nich, jak to ženské v lese dělávají: „Kam mě vedete?“ „Do šatlavy,“ odhoukl rychtář Fištula. A taky ji tam vedli. Rumcajs počkal, až odejdou z mýtiny. „Teď do třetice já,“ povídá; a vypravil se taky k Jičínu. V městě se jen prometl podloubím, a rovnou za roh, kde měl veřtat zámečník Votík. Votík zrovna piloval klíček k sekretáříku, ale Rumcajs mu povídá: „Měl bych pro tebe jinou práci.“ Votík sfoukl ze svěráku piliny. „Vida, a tolik ses v lese odříkal zámečníka. Co bys rád, Rumcajsi?“ „Klíč,“ řekl Rumcajs. „Ale musel by být takový, jako má jičínský starosta. Aby otevřel každý zámek.“ Zámečník Votík na to: „Takový nazpaměť nesvedu.“ „Aspoň aby tedy byl ke dveřím od šatlavy,“ slevil Rumcajs. „A budeš s ním odmykat jen spravedlivě?“ Rumcajs ukázal dva prsty a Votík mu udělal ten klíč. Cipískovi se tak lehce nevedlo. Když přišel před kancelář, stojí tam dráb se šavlí. Rozkročený je od konce do konce prahu. Cipísek se tajně přitočil za patník u dveří. A začal tiše příst k spánku jako lesní kočka. Dráb zívl, až se mu zalily oči, a Cipísek mu mezi koleny proklouzl do kanceláře. Správce Jamra uviděl na první podívání. Stojí u pultu a píše čísla do knihy. Napíše číslo, ohlídne se za záda, a zapíše ještě jedno do lejstra, co leží vedle. Cipísek tajně strčil do pultu, až se vylilo z kalamáře. Správci to postříkalo manžetu u rukávu, a taky v knize kaňka jako šváb. „Copak s tím můžu knížepánovi na oči?“ polekal se Jamr a shání něco proti kaňce. Cipísek zatím popadl lejstro a vypálil s ním z kanceláře.

Mance bylo nejhůř. Soužila se v šatlavě se všemi ženskými a babkami, co drábi pochytali po lesích. Ani posezení tam nebylo, jen stůl bez lavice. Na něm jediný pečínek chleba a džbánek vody. Z chleba se smělo lámat jen po soustu a ze džbánku upíjet po kapce. Světla tam bylo tolik, co moucha unese na křídle. Jen od okýnka pod stropem. Zato křiku dost, jak bývá, když se báby a ženské sejdou v neštěstí. Manka postává v koutě a dívá se k okýnku. Vtom se v něm zatmělo a někdo volá: „Kdybyste tak, ženské, mohly na chvilku zašlajfovat řeč!“ V okýnku Rumcajs. „A ty pojď, Manko, blíž, než se sběhnou drábi.“ Manka skočila pod okýnko a Rumcajs jí hodil klíč. Manka s ním rovnou do zámku. Babky i ženské si utahují tkalouny, aby se jim líp běželo ze šatlavy. Jenže vtom si Manka vzdychne: „Rumcajsi, k čemu je mi klíč, když z téhle strany není v zámku dírka.“ Už je slyšet, jak se vedle na strážnici sbírají drábi. Rumcajs se rozkročil, podíval se rovně proti nebi, a sebral v sobě všecku spravedlivou zlost. Pak strčil hlavu do okýnka a zasakroval tak prudce, až to v zámku vyrazilo druhou dírku. Manka v ní otočila klíčem. A babky i ženské rovnou ven ze dveří. Jen se jim blýskly paty pod sukní. Už se to všecko rojí podloubím na rynk. „Alarm!“ křikl na strážnici Fištula a drábi hned začali babky a ženské obhánět. Drábi po ženských lískovicí a ženské po nich jazykem. Byla to nerovná šavlovačka. Křiku bylo, až to vyvolalo z kanceláře správce Jamra.

Takový tartas tam byl, že k zámeckému oknu přišel sám jičínský knížepán s kněžnou. Knížepán se hned měl za toho všeho jenerála. Dal si podat klobouk s kohoutím ocasem a volá: „Báby s ženskými žeňte zpátky do šatlavy, ale toho Rumcajse s Mankou mi uvažte na řetízky v kamenném vězení!“ Jak stál v okně, knížepán dobře viděl a radil drábům, kudy nadběhnout. Když už Rumcajse s Mankou málem zakřížkovali halapartnami, dupl Rumcajs kramflekem znamení. V tu chvíli se k němu přitočil Cipísek a podal mu lejstro. Rumcajs rozrazil dráby ramenem a správci Jamrovi povídá: „Kdo zatřese stromem, tomu se na hlavu sesype plod.“ Pak šel dál, až pod zámecké okno. Vysadil lejstro nahoru do okna a zavolal: „Ať si knížepán dobře přečte, co je tam napsáno!“ Knížepán obrátí lejstro v rukách, dal si podat sklíčko, a čte. A s každým slovem se v něm jen slévá na zlost. Ono to bylo to lejstro, kam si správce Jamr tajně psal, oč ošidil knížepána. Jičínskému knížepánovi až zlostí pelichaly kudrnky na paruce. „Co vás trápí, mon šér?“ řekla se starostí kněžna. Knížepán jí podal lejstro. Když si v něm přečetla, že správce Jamr na každé dva smrčky pro knížepána odstrčil pro sebe jedličku a na duby byl s knížepánem půl na půl, ztropila kněžna v okně takový křik, že drábi nechali Rumcajse, Manky, Cipíska a ženských i babek. Rovnou popadli Jamra a do kamene s ním. Ženské s babkami se rozutekly po městě i po vsích. Rumcajs si vysadil Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vrátili se pokojně do lesa Řáholce. Správce Jamr si v kamenném vězení pobyl devět let. A nejhůř knížepán s kněžnou. Ještě dvanáct let se zajíkali zlostí, jak jim tam správce Jamr hospodařil.