Jak Rumcajs s Mankou pomohli jenerálovi do Šoproně

Jednou přiběhl Cipísek domů, že se mu přetrhl nárt u střevíčku. Rumcajs pokutálel střevíček na dlani a povídá: „Zašil bych to, ale nemám měkkou kůži na podložení. Dojdi, Manko, do Jičína k ševci Juklíkovi, aby mi vypomohl.“ Když se hodila chvíle, vypravila se Manka do města. Juklíkovic hned, čím by ji uctili. Ševcová sháněla lžíci sádla do polívky a švec polštář, aby se Manka usadila do měkkého. „Polívku vezmu radši tak, se sádlem je moc hladká pro loupežnickou chuť,“ řekla Manka. „A sedat si nestojí za to, vždyť jdu jen pro štráfek kůže.“ Ševcová vařila polívku a švec se probíral v odřezcích. Vtom uhodí před domem kopyta. Dveře se rozskočily a do ševcovny vchází jičínský jenerál. Kohoutím ocasem na klobouku zametá strop a metály na něm jen hrajou. Švec nechal odřezků, skočil do haptáku a vzdal jenerálovi k fajfce salutýrunk. Jenerál se dlouho nerozhlížel, rovnou poručil: „Do tří neděl mi ušiješ parádní boty pro celý jičínský regiment!“ Ševce Juklíka by porazil peříčkem. „A pročpak to?“

Jenerál se nejdřív rozhlídl, jestli tam někde nejsou vyzvědači. Vidí jen dvě ženské. A tak pošeptal ševci do ucha: „Protože za tři neděle tu máme maršálka z Hradce. A bude paráda. Každý voják na ní musí mít botičky, aby se od nich blýskalo jako od skleniček.“ „A proč zrovna já?“ začal do ouha Juklík. V jenerálovi bylo trpělivosti jako v patroně. Dupl kramflekem a už málem křikl: „Protože ševci od vojska by ty boty ušili jen mezulánsky.“ Juklík se rozhlídl po veřtatě. „A kde vezmu tolik kůže?“ Jenerál jen tleskl rukama v kozlích rukavicích. „Jestli ty boty nebudou, navlíknu tě do vojenského kabátu a strčím tě na čtrnáct let do Šoproně.“ „Mankote!“ lekla se ševcová. Kobyla jenerála odnesla, ale v ševcovně proto nebylo do skoku. Švec se přebírá v kůžích a vzdychá, že by z nich bylo bot tak pro deset kmánů, ale kaprál už by musel běžet bos. Ševcová už vidí svého ševce v Šoproni. Manka povídá: „Radši půjdu. A ten štráfek kůže jako byste mi dali.“ Jenže švec Juklík z dobrého srdce, s prázdnou že Manku nepustí. I když mu teď bylo o kůži zle, posloužil Mance měkoučkou teletinkou, aby Cipíska netlačilo. Rumcajs si vzpomněl na svůj ševcovský fortel a vyspravil synkovi střevíček. Cipísek si zas běhal jako v nových.

Zato v Juklíkově ševcovně bylo čím dál hůř. Švec tři dny seděl a vymýšlel, kde vzít kůži pro regiment vojáků. Potom se rozběhl po ostatních ševcích v Jičíně i okolních vsích. Ale jako z udělání zrovna bylo před jarmarkem. „To sis vybral čas,“ poťukávali se ševci po čele. „Každou nudličku kůže jsme spotřebovali na jarmareční boty.“ Nakonec ševcová ve strachu o ševce povídá: „Zajdu za jenerálem, aby ti slevil.“ Dostat se až před jenerála, to je pro obyčejnou ženskou těžká věc. Nejdřív ji zastavil kmán, co držel vartu u kasáren: „Co tu chceš?“ „Ráda bych na pár slov s jenerálem,“ povídá ševcová. Kmán pískl na píšťalku, aby přiběhl kaprál. A zas: „Co tu chceš?“ Tak až po hejtmana. Pískalo se a troubilo a bubnovalo, jak ševcová šla od jednoho k druhému. Uslyšel to jenerál a vyběhl na chodbu. „Krajcdonrvetr, co se mi to děje v kasárnách?“ Ohlásili mu, že přišla ševcová. Jenerál je nejdřív všecky dal zavřít do arestu, že kvůli ševcové musel vyběhnout až na chodbu. Potom Juklíkové povídá: „Už jsou ty boty pro regiment vojáků hotové?“

Juklíková začne kropit slzami, že na ně nesehnali ještě ani dlaň kůže. Jenerál křikl, až drnčelo pod stropem: „A to tedy ten tvůj švec půjde rovnou do Šoproně! A zařídím mu tam execírku na osmadvacet let.“ Ševcové se vysypaly slzy z očí jako z kropáče. Ale taky jenerál si tiše povídá: „Jenže jestli já nepošlu vojáky na parádu v nových botách, požene mě hradecký maršálek taky do Šoproně, abych tam ševci dělal jenerála.“ A jak si to řekl, najednou jako by se udělal lepší. „Pojď se mnou, ševcová, já už ti tu kůži nějak opatřím.“ Posadil Juklíkovou vedle sebe do kočáru a ona byla jako u vyjevení. Jezdili po Jičíně i po vsích. Jenerál vždycky luskl prsty, bubeník zabubnoval a zavolal: „Kdo je tu koželuh, ať přijde na execírplac pod čeřovskou strání.“ V poslední vsi poručil jenerál otočit a hnát koně s kočárem k execírplacu. Čekalo už tam na tři řady koželuhů. Jenerál si natřásl metály, až to zacinkalo jako na zvonici, a povídá ševcové: „Teď ti ukážu, jak se shání kůže po jenerálsku.“ Vstal a drží v sobě dech. A když koželuhům pro strach zčervenal jako kohoutí hřeben, křikl, až se z Čeřova sypal štěrk: „Než se dnes bude troubit vojákům ke spaní, každý koželuh přinese ševci Juklíkovi na veřtat všechnu kůži, co jí má. To je můj rozkaz!“ „Jo,“ řekli mu na to mírně koželuhové, „jenže my už jsme všecku kůži dali ševcům, aby měli z čeho ušít boty na jarmark.“ Jenerál zadupal, až se z Čeřova shrnulo větší kamení. „Ať se tedy rovnou pošle na jatky pro syrovou kůži. To je můj ostrý rozkaz!“ „Jo,“ řekli mírně koželuhové, „a ví pan jenerál, jaký to chce čas, než ze syroviny je kůže ševcům na šití?“ Jenerál si to dal spočítat a vyšlo, že by kůže byla až tři neděle po parádě. Ševcovou tam jenerál nechal stát a sám skočil do kočáru. Jen ještě křikl: „Ať si švec poradí sám. A jestli ne, bude v Šoproni execírovat nadosmrti!“

S tou smutnou novinou běžela ševcová do lesa Řáholce. A rovnou na Rumcajse s Mankou, že ševci už není pomoci. Ti dva se Juklíkové nejdřív na všecko pořádně vyptali. Pak Rumcajs povídá: „Běž domů. Až na tvé trápení vymyslíme lék, přijdeme ti říct.“ Juklíková se vrátila do Jičína a Rumcajs se taky dlouho doma nezdržel. Vypravil se ke kasárnám, co stojí v lipové aleji. Tajně si stoupl za lípu a dívá se, jak na kasárním dvoře mašírujou vojáci. Mají vysoké čepice, na zádech torbu z chlupaté teletiny a okolo boků kožený opasek. A ještě se Rumcajs podíval, kam vedou z kasáren zadní okna. „Viděl jsem, co jsem chtěl vidět,“ povídá, a když už byl v městě, zašel i k Juklíkovům. Oni na něj, jestli nese kůži. „Jako bych už přinesl,“ povídá Rumcajs. „Čekejte nás s Mankou před setměním v aleji u kasáren.“ Potom se vrátil domů do jeskyně, aby se s Mankou smluvil, co a jak dál.

A bylo navečer. Švec se ševcovou chodí alejí, jako by se chtěli vydýchat z popu. Jenerál už odjel z kasáren k své jenerálce a vojáci se pomalu začínají chystat ke spaní. Mundúr skládají na prkýnko a navrch staví čepici. Torbu z chlupaté teletiny věší na dva háky a opasek na ten třetí. Jen varta chodí dole u brány a flintu má kulí nabitou. Vtom na ševcovic někdo tiše zavolá. Ve stínu pod haluzemi stojí Rumcajs s Mankou. „Nesmí s tím být dlouhé kejklování,“ povídá tiše Rumcajs. „Všecko musí klapat, jako když se štípou floky.“ Tomu švec se ševcovou dobře rozuměli. A dál Rumcajs povídá: „Nejdřív půjde Manka vojákům pro podívání a pak já pro strach. Až se to třikrát otočí, dají se do práce švec a ševcová.“ Manka si popleskala červenou sukni, aby se pěkně nesla, a pak se vydala parádou po chodníčku podle kasáren. Co bylo v kasárnách vojáků, všecko se hrne k oknům. Nakrucují si vousy a češou licousy, aby byli pěkní pro tu mladici na chodníčku. I varta zapomněla vartovat. Jenže za Mankou Rumcajs. Střelil po oknech očima, že to vojáky odrazilo na tři kroky. Ale vtom zas jde Manka a všichni znova skočí k oknům na pěknou podívanou. Jenže za Mankou zas ten Rumcajs. Sáhl si k pistoli a už od toho díl vojáků popadal jako kuželky. A do třetice po chodníčku zase Manka, červená sukně jí plamínkově šlehá. Od takového vekslování vojáci ztumpachovatěli, že se už ani nevyznali, co je auf a co nýdr. „Co dál, to už vám říkat nemusím,“ zavolal Rumcajs na ševce a ševcovou. Švec se provlíkl kolem varty a skočil do kasáren. Běží od světnice k světnici a bere torby a opasky, jak to visí na hácích. Podává to zadním oknem ševcové. A ona to po náručích nosí domů do ševcovny. „Torby budou na svršky a opasky na podrážky,“ povídá Rumcajs. Ještě střelil zeleným žaludem vartě pro strach a odvedl si Manku domů do lesa Řáholce.

Jenže už nazítří znova od Juklíků vzkazovali, že Šoproň ševce stejně nemine. Hradecký maršálek přijede už za dva týdny. A dvou týdnů je pro jednoho ševce málo, aby ušil boty pro regiment vojáků. Jestli by tedy Rumcajs s Mankou nepřišli ševcovým s novou pomocí. „A proč by ne?“ povídá Rumcajs. „Juklík, sám v nouzi, nám taky vypomohl štráfkem kůže na střevíček.“ Vysadil si Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vypravili se. Když procházeli Jičínem, bylo v kasárnách ticho. Jenerál rozkázal, že nikdo nesmí ani slovo o tom, že někdo pobral všem vojákům torby a opasky. Bál se, aby se to nedoneslo hradeckému maršálkovi. Hůř bylo, že Juklíkovi nešla práce od ruky. S telecí chlupaticí na svršky je těžká študyje. A taky opasek nedá podrážku jako hřbetovice. „Když už jsem pomohl radou, pomůžu taky dílem,“ povídá Rumcajs. Poslal ševcovou, aby mu z půdy snesla druhý verpánek. Zasedl na něj a vzpomínal devět let zpátky, kdy ještě býval v Jičíně ševcem. Pak si řekl o kladívko, knejp, dratev a floky. Z chlupaté teletiny vykrajoval svršky, z opasků přikrajuje podešve a šije botu za botou. Manka mu smolí dratev, Cipísek sliní floky. „Jen to mě mrzí, že co je k dobru mému ševci, je k dobru i jenerálovi,“ vzdychla si Juklíková. „Všecko se uvidí,“ na to Rumcajs. A dál šije botu po botě, svršek z chlupaté teletiny a podešev z opasku. Juklík mu v tom jde sekundem. Tři dny před parádou vletěl do ševcovny ordonanc, jestli už jsou boty hotové. A byly, po všech kůlnách na dvorku jich je jako holoubat. Jenže Juklík, jak mu Rumcajs poradil, ordonancovi povídá: „Ještě nejsou. Ledaže by pan jenerál sám přišel míchat pop.“ Jenerál vzkazoval znova, hrozil Šoproní, ordonancové se do ševcovny sletovali jako čmeláci. Ale teprve to ráno, kdy měla být paráda, kývl Rumcajs palcem. A Juklík poslednímu ordonancovi povídá: „Ať si tedy pro ně pan jenerál pošle.“

Bot pro jičínský regiment bylo na dva vozy. Furvezňáci je tam naházeli a hnali se zpátky do kasáren. Od Hradce už je slyšet trumpetu maršálkovi na ohlášení. Rumcajs si vysadil Cipíska na rameno. Manku vzal za ruku, do druhého páru přibral ševce s ševcovou a povídá: „Proč bychom si tu parádu taky neužili?“ Na jičínském rynku, na dřevěném tyátru sedí hradecký maršálek. Pod ním o čepici níž jičínský jenerál. Trubači, co budou vyhrávat parádě, shánějí slinu, aby jim nefouklo kolem trumpety. Bubeníci smáčejí prsty do kalafuny, aby jim neodletěla palička. V oknech se strkají ti lepší čumeráci a pod podloubím ti obyčejní. Maršálek kolem sebe střílí očima jako celá artilérie, aby všichni viděli, že je až z Hradce. Když na věžové bráně uhodila desátá, přísně rozkázal: „Ať ta paráda začne.“ Jenerál na to: „Jak se panu maršálkovi líbí.“ A ukázal prstem v kozlí rukavici. Trumpety spustily marš. Bubínky do toho. A jde paráda. Vojáci řada za řadou, nohy jim lítají jako na pérkách. Točí se to od brány k tyátru s maršálkem. „Bravo,“ povídá hradecký maršálek. „Za takovou parádu rád dám metál.“ Jenže když paráda přišla blíž, strčil si hradecký maršálek do oka sklíčko a povídá: „To mi ale, jenerále, řekněte, proč regiment nemá na zádech torby.“ V jenerálovi zadrhlo. Ale přece se vymluvil: „My u nás v Jičíně vždycky po novu, pane maršálku. To aby vojáci líp šturmovali proti nepříteli.“ „Může být,“ zabručel hradecký maršálek. Když ale paráda přišla ještě blíž, málem křikl: „Kam dali opasky?“ V  jenerálovi se zaťalo. Ale přece jenom shledal slovo k slovu: „My u nás v Jičíně vždycky po novu, pane maršálku. Nepřítel si pomyslí, že si vojáci dělají komód bez opasků. A my ho pak snadno pobijeme.“ Hradecký maršálek už jen zavrtěl hlavou, až mu z klobouku uletělo péro. A když paráda přišla až před tyátr, hradecký maršálek rovnou křikne: „Co ty boty teletem navrch!“ V jičínském jenerálovi přešlo docela. A vtom zavolá Rumcajs přes hlavy čumeráků: „To aby si nepřítel myslel, že polem táhne jen stádo císařpánova dobytečka. A my pak nad ním slavně vyhrajeme!“ Hradecký maršálek poslal jičínského jenerála rovnou do Šoproně. „A vidělo se,“ povídá Rumcajs.