Jak se Běluška přestala báti

Za vesničkou stojí osamělá chaloupka, a v té zůstává malá Běluška se svou maminkou. Měla také tatínka, který chodil do skal kamene lámat, ale jednou utrhla se v lomu skála a ta Bělušce tatínka zavalila. Když jej lamači přinesli domů a na postel uložili, plakala maminka, až jí srdce usedalo. Běluška tatínka ujala za ruku a čekala, až se usměje a mamince řekne, aby neplakala. Ale tatínek se neusmál ani maminku nepotěšil. Usnul tak tichounce, že ani nedýchal, a potom si lidé vyprávěli, že Bělušce tatínek umřel.

Tenkráte byla Běluška ještě maličká a nevěděla ani, že jí tatínka zakopají do studené země. Když jej oblékli do svátečních šatů a do truhly uložili, řekla mamince:

„Neplačte, maminko, tatínek je bohatý! Má pěkné šaty a ruce bílé.“

A když mu dali do těch bílých rukou křížek s růžencem, zase těšila maminku:

„Až se tatínek probudí, půjde do kostelíčka a pomodlí se za nás.“

Tatínka odnesli opravdu do kostelíčka a z kostelíčka na hřbitov, ale nikdy již se neprobudil a do chaloupky nepřišel.

Stýskalo se Bělušce nesmírně a po čase již věděla, proč si lidé vyprávěli, že jí tatínek umřel. Byla teď vždycky s maminkou sama.

I do práce s ní chodila, neboť se maminka obávala, že by děvčátko o samotě potkala nehoda. A když Běluška porozuměla, kterak jí skála tatínka zavalila, lekala se každého rachotu. Bála se, že ta zlá skála odněkud náhle se přivalí a také ji i s maminkou zavalí.

I doma v chaloupce bála se o samotě. A kdykoliv zaslechla z venku rachot vozu nebo jiný lomoz, již se bázlivě k matince tulila a v náručí se jí úzkostí chvěla. Později lekala se i každého stínu a za tmy nebyla by za živý svět před chaloupku vyšla.

Kdyby s maminkou zůstávala ve vsi, snad by jí nebyla bázeň tak soužila. Ale chaloupka jejich stojí až za vesničkou a tu se Běluška cítila i s maminkou dvojnásob opuštěnou. Nebyl tam s nimi na samotě nikdo; jenom před okny stál u cesty kamenný kříž a na něm visel Kristus Pán.

* * *

Byl štědrý večer. Jako oči andělské dívaly se hvězdy do poslední chaloupky za vsí. Viděly tam Bělušku, kterak sedí za stolem a rozmlouvá s maminkou. Raduje se, že dnes bude choditi po světě Ježíšek, a že také k nim se podivá. Děvčátko naslouchá, až klapne závora u dvířek. Potom se rozběhne a před Ježíškem dvéře u světnice otevře dokořán.

„A kde je teď Ježíšek, maminko?“ ptala se, když bylo venku pořad ticho.

„Ježíšek je ještě v nebi.“

„A co tam dělá tak dlouho?“

„Připravuje si dárky pro celý svět.“

„A kterak je všechny pobere, když je tak maličký?“

„Andělíčkové mu je snesou až k zemi.“

„Zdali nám také něco dá?“

„Také, holoubku, také; na chudé Ježíšek zvláště pamatuje.“

„A na bohaté ne?“

„Také. Do srdce uděluje jim lásku k bližnímu. Kdo Ježíška poslechne a chudým dobrodiní prokazuje, tomu Ježíšek zde na zemi uděluje své požehnání, a po smrti celé nebíčko mu dá.“

„U koho se přimlouvá Ježíšek za nás?“

„U paní Pokorné. Celý rok nám dává výživu a tobě po Růžence šaty.“

„A přijde paní Pokorná do nebíčka?“

„Zajisté si ji tam po smrti Ježíšek zavede.“

„Růženku také?“

„Bude-li stále tak hodná jako dosud, také přijde do nebe.“

„Uvidí tam našeho tatínka?“

„Uvidí a bude se s ním radovati.“

„A v nebíčku nejsou lomy a skály?“

„Nejsou. miláčku. Tam žijí dušičky zemřelých jenom v neustále radosti. Nikdo tam necítí bolestí, nikoho netíží starosti jako nás tady na zemi.“

Bělušce se líbilo, že nebíčko je tak krásné. A zase těšila se, jaký dárek jí asi Ježíšek nadělí.

„Ah, matinko!“ zatoužila: „Kdyby tak Ježíšek přinesl mi teplé šatečky. V těch mých už mi bývá zima a vy na jiné nemáte.“

A děvčátko se zamyslilo, kdyby mělo teploučké šatečky, jak by se do kostelíčka rozběhlo a tam Ježíškovi děkovalo.

Také na hřbitov by sobě zašla a tatínkovi pověděla, aby v tom svém hrobečku pokojně dřímal, že jeho Bělušce tady na světě není zima!

A jak děvčátko zamyšleno sedí, otevrou se dveře a do nich vstupuje Pokorných Růženka.

„Nesu Bělušce šaty,“ oznamovala. „Ježíšek jí je u nás nechal. A maminka jí posílá trochu jablíček.“

I položila dárky na stůl a Bělušce srdéčko poskakovalo radostí.

Šatečky byly opravdu s nebíčka. Vždyť Běluška nikdy ještě neviděla sukýnky tak čisťounké, kabátku tak jemného, punčošek tak pestrých a botek tak lesklých. Hezounké bývaly šaty po Růžence, ale tyhle šatečky od Ježíška předce jsou tisíckrát hezčí. Každá nitka se na nich svítí, každý knoflíček se leskne, jakoby ty třpytné hvězdy byly v nebíčku celé šatečky zlíbaly dřív, nežli je Bělušce Ježíšek snesl.

Růženka Pokorných dívala se chvilku na Běluščinu radost a potom se měla k odchodu.

Běluška vzkázala za jablíčka „Zaplať Pán Bůh“ a maminka se strojila, že Růženku dovede domů.

„Jen zůstaňte,“ švitořila vlídně Růženka, „Běluška by se tu bála.“

„A ty se nebojíš?“ divila se Běluška.

„Nebojím. Maminka chtěla poslati sem služku, ale prosila jsem ji tak dlouho, až jsem směla jíti sama. Ježíšek dnes chodí po světě a každého na cestě chrání.“

„To já se také nebudu báti,“ hovořila Běluška a prosila maminku, až vyšla s Růženkou a dovedla ji domů.

Dívala se z okna, kterak po zasněžené cestě spěchá Růženka domů. Potom zase skočila ke stolu a znova si každý dárek prohlížela.

„Ach, můj zlatý Ježíšku, jak jsi hodný, že jsi mi ty šatečky dal,“ myslila si. A potom zase přistoupila k oknu, vrací-li se již maminka. Maminku děvčátko nespatřilo, ale při okénku zůstalo státi dlouho a dlouho.

Vidí u cesty kříž a na něm visí Pán Ježíš. Studený sníh pokrývá mu hlavu i boky.

Bělušce se srdéčko svírá žalem a z očí vytryskují slzy, když se tak divá na ukřižovaného Ježíška.

„Ach, můj zlatý Ježíšku! Jak asi ten sníh do ramínek studí! Jak asi ten vítr svaté tělíčko šlehá! Jak asi ten kámen pod hlavičkou tlačí! Mně jsi dal teplounké šaty a sám polonahý mrzneš venku! Tatínka jsi vzal do nebíčka, ani do skal jej tam neposíláš, a sám jsi sestoupil na svět a jsi ten nejchudší mezi námi. Do každé chaloupky snesl jsi nebeské dárky a na tebe nikdo ani jablíčkem nevzpomene.“

I vybrala jablíčko nejkrásnější a nesla je ke kříži.

Pod křížem bylo klekátko a na něm vrstva sněhu. Ručkou sníh smetla a na klekátko jablíčko položila. Byla ráda, že Ježíšek má také na stolečku dárek. A již se jí zdálo, že není tak chudý a že také ve svém srdéčku cítí radost. Jen kdyby mohla ještě ten studený sníh smésti mu s ramen i boků!

A v tom vracela se maminka od Pokorných.

„Maminko, maminko!“ volala na ni Běluška. „Vy jste větší; setřeste Ježíškovi sníh s ramínek i hlavičky; já nedosáhnu.“

„Maminka dala dcerušce šátek, pozvedla ji ke kříži a Běluška smetla s Ježíška sníh do posledního prášku.

Potom jej na čílko políbila a řekla: „Můj zlatý Ježíšku, už ti tu bude lépe. Ještě ti rozsvítíme lampičku, abys měl taky vánoční světýlko!“

A maminka sevřela dítě do náručí, celičké je zlíbala a do chaloupky zanesla. Potom nalila oleje do lampy u Ježíškových nohou a světlo roznítila.

Když se vrátila do chaloupky, stála Běluška u okénka všecka blažena.

„Hleďte, maminko, Ježíšek se na nás usmívá.“

Ve zlaté záři světla bylo viděti na kříži Ježíškovu hlavu, a zdálo se opravdu, že vlídně do chaloupky se dívá a na Bělušku líbezně se usmívá. A Bělušce bylo u srdíčka tak, jakoby do nejdelší smrti nemusila se ničeho báti. I kdyby skála se na ni valila, zajisté by ji Ježíšek zastavil tím líbezným úsměvem a tím pohledem vlídným. Od té doby přestala se opravdu Běluška báti, neboť věděla, že ji chrání Ježíšek při každém kroku.

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Jiskry a plamínky