Jak se chlapec seznámil s Purpulem - díl první

Po ulicích Města se hemžily davy lidí. Všichni spěchali nevšímajíce si jeden druhého. Většina z nich měla za sebou perný pracovní den a těšili se, že po nezbytných nákupech přijdou domů a zbytek dne stráví se svými milovanými. Nikdo si proto ani nevšiml jednoho kluka, který se ploužil ulicemi. Šel, co noha nohu mine se sklopenou hlavičkou a utrápeným výrazem ve tváři. Copak ho asi trápí? Proč nespěchá domů jako ostatní? Škola mu přeci dávno skončila a rodiče už musí mít starost, kde se jejich synek toulá. Nebo ne?

Chlapec měl za sebou opravdu ne moc povedený den. Ve škole měli samé těžké předměty, byl zkoušen a neuměl a navíc ti proradní Vykukové… Kdo že? Vykukové byli postrach školy, do které chlapec chodil. Byli to raubíři, záškoláci a rváči. Nikdo, ani pan ředitel, si s nimi nevěděl rady a běda tomu, kdo se jim znelíbil. A to se právě stalo i našemu nešťastnému chlapci. Byl na svůj věk malý, drobný a neprůbojný a proto se stal snadným terčem party Vykuků. Asi by si ho ani nevšimli, ale před několika dny chlapec udělal chybu. Protože přemýšlel nad úplně něčím jiným, omylem si sedl v jídelně ke stolu, který Vykukové považovali za svůj majetek. Pohroužen do sebe a svých myšlenek si nevšiml varovných pohledů ostatních spolužáků. Neslyšel ani jejich vyděšené výkřiky.

Prostě byl uzavřen ve svém světě a snad ani nevnímal, co má k obědu. Brzy to měl zjistit. Bohužel ne ústy, ale celým obličejem. Když se totiž s velkým halasem objevili v jídelně Vykukové a zjistili, že jejich stůl kdosi obsadil, na nic nečekali a hned se k němu s rozzuřenými výrazy ve tvářích vydali. „Kohopak to tady máme? Kdo si to dovolil zasednout nám naše místa?“ ptal se s úšklebkem Šéfík, ten největší Vykuk ze všech. Chlapci stále nedocházelo v jaké je bryndě a tak jen bezelstně odpověděl: „Však je tady místa dost, klidně si přisedněte, já stejně za chvilku půjdu.“ Vykukové se na sebe nevěřícně podívali, šokovaní drzostí toho nevítaného hosta. Bez dalších slov chlapce obstoupili, vzali jeho misku s nudlovou polévkou a celou mu ji vyklopili na hlavu. Klukovi stékala polévka po obličeji a z hlavy mu visely nudle. Teprve v tu chvíli mu došlo, že asi přestřelil a dostal se ho pěkné kaše.

Potom ho Vykukové postavili, strčili do něho, až upadl, Šéfík na něj návdavkem vysypal jeho tašku s učením a sykl: „Mazej odsud! A počítej s tím, že jsme s tebou ještě neskončili!“ Chlapec tedy rychle posbíral své učení a celý mokrý a špinavý od polévky utekl pryč. Zamířil přímo do umývárny, aby se dal trochu do kupy a cestou si říkal, jak je hloupý, jak si zbytečně znepříjemnil budoucí dny. „Jako by nestačilo, že doma mě nemá nikdo rád. Teď budu muset ještě každý den být ve střehu, abych se vyhnul Vykukům.“

A dařilo se mu to. Několik dní se mu povedlo uniknout pátravým očím Vykuků. Dnes ale ne. Jako by na něj čekali, schovaní v křoví u školní kašny. Chlapec šel okolo a vůbec netušil, že už za chvilku ho čekají perné chvilky. Akorát ve chvíli, kdy míjel kašnu, z křoví vyskákala celá banda a obklíčila ho. Chlapec tušil, že je zle, obzvlášť když viděl ty posměšné úšklebky v jejich tvářích. Šéfík k němu jakoby mile promluvil: „ Kdepak byl náš kamarádíček celé dny? Snad se nechovával? Nebo ano? To by mě mrzelo, my si chceme přeci jenom užít trošku legrace.“ „Ano ale na můj úkor!“ odvážil se vykřiknout chlapec a pokusil se rozběhnout a prorazit mezi Vykuky pryč. Nepovedlo se mu to a ještě víc je tím nabudil k dělání lotrovin. Popadli nešťastného mladíka a hodili ho do kašny. S ním i jeho tašku s učením a obědem. Asi by nějakou tu nezbednost ještě přidali, ale to už vše spatřil ředitel školy, který se k nim rozběhl a křičel: „ Co se to tam děje? Okamžitě toho nechte... Kam utíkáte? Počkejte na mě, ať vás mohu potrestat!“ Samozřejmě nepočkali.

Vykukové se rozprchli na všechny strany a v tu ránu po nich nebylo ani památky. Pan ředitel tedy alespoň pomohl Chlapci z vody a vzal ho do ředitelny, aby se osušil. Stále při tom mudroval: „Jak já si s těmi Vykuky poradím? Jak je mám donutit, aby se chovali slušně? Snížené známky z chování nepomohly, podmínečné vyloučení taky ne. A vyloučit je ze školy nadobro taky nemůžu a vlastně ani nechci. Ty jejich lotroviny jsou sice velmi zlomyslné a znepříjemňují život všem ve škole, ale nikdy nikomu neublížili. Alespoň na těle ne. Doufám jenom, že je to brzo přejde nebo že se najde někdo, kdo se jim postaví, vrátí jim jejich zlomyslnosti a ještě navrch něco přidá.“

Není se tedy čemu divit, když se chlapci moc nechtělo domů. Jak asi bude vysvětlovat rodičům vlhké oblečení a promočené učení? A vlastně, bude to doma vůbec někoho zajímat? Vždyť od té doby, co se mu narodila malá sestřička, o něj nikdo nestojí. Všichni jenom chovají tu malou ubrečenou holku a jeho ani nikdo nepohladí ani se k němu nepřitulí, tak jako dřív. Zkrátka, bylo mu moc smutno. Ponořen do svých myšlenek si ani nevšiml, že se rychle setmělo a začalo pršet. Nakonec se zatoulal až do jedné z temných uliček a najednou nevěděl kudy kam. Jak se tak rozhlížel, kterým směrem se vydá, upoutalo jeho pozornost cosi fialového, co jakoby nepatřilo ke špinavé popelnici a haldě odpadků. Šel se tedy podívat, co to vlastně zahlédl a spatřil hezký, fialový deštník. Vůbec mu nevadilo, že byl malinko pokroucený, pomyslel si, že alespoň už víc nebude moknout, a vzal deštník do ruky.

V tom se ozval vysoký drmolivý hlásek: „ Necháš mě být! Polož mě laskavě zpátky? Co jsi vůbec zač, a co tady v tomhle nečase pohledáváš?“ Chlapec se podivil, kdo že to na něj mluví, když v okolí nikoho nevidí. „No co koukáš, neslyšíš mě?“ ozvalo se znovu. „Slyším, ale nevidím“ odpověděl kluk a stále se rozhlížel okolo sebe. „Jsem nad tvou hlavou. Jmenuji se Purpulo a jsem deštník z Deštníkového pralesa“. „To není možné! Deštníky nemluví!“ dohadoval se chlapec. „Ale ano mluví. Alespoň my deštníky z Fantazie to umíme. A ty mi už konečně řekni, co tady v tom dešti pohledáváš.“ Chlapec se chvilku vzpamatovával z překvapení, které mu setkání s, na první pohled obyčejným, deštníkem přineslo. Potom se ale osmělil a začal Purpulovi vyprávět o celém svém nepovedeném dnu a o všech trablech, co ho v poslední době provázejí.

Když skončil, promluvil Purpulo smířlivým hlasem plným pochopení: „ Ty to opravdu nemáš moc lehké, ale takhle se toulat večer a v tomhle nečase taky není dobrý nápad. Doma mají už určitě strach. Protože i když se ti zdá, že mají rádi jenom tvoji malou sestřičku, tak to tak určitě není. Ona je jenom moc maličká a potřebuje, aby si jí stále někdo všímal. Uvidíš, že až trošku povyroste, že si spolu budete hrát a tebe už ani nenapadne na ni žárlit. A s těmi lotry Vykuky něco provedeme, to neměj strach. Teď se ale musíme dostat domů, do tepla. A já ti pěkně pod peřinou na oplátku povyprávím, jak to vypadá u nás ve Fantazii a jak jsem žil v Deštníkovém pralese až do doby, než jsem se rozhodl utéct. Honem mi tedy řekni, kde bydlíš.“ Chlapec se zaradoval, že našel, sice podivného, ale přeci jenom přítele a řekl Purpulovi svoji adresu. Puppulo něco zamumlal a v tu chvíli už se i s chlapcem ocitl ve větrném víru, který je v mžiku donesl přes celé město přímo před dům, kde kluk bydlel se svojí rodinou.

A jak to bylo dál? To se milé děti dozvíte už v příštím příběhu.