Jak se Honza učil tajné řeči

Jeden mlynář měl syna Honzu. Říkali o něm, že je trochu líný, ale pro sebe chytrý dost. Jenomže nic pořádného neuměl.
Mlynáře to mrzelo, že Honza nic pořádného nedělá, tak mu jednoho dne povídá:
„Honzíčku, musíš do světa, aby Tě lidé naučili dělat.“ Panímáma plakala, že ho tatínek posílá do světa, protože o něj měla strach. Měla Honzíčka ráda, ale pak mu napekla mu buchet, dala mu peníze na cestu a Honzík povídá:
„Já jdu s chutí do světa, protože bych se rád naučil něčemu, co tady žádný neumí.“
Tak šel, a cestou ho potkal brusič. Inu, to víme, člověk světem jdoucí, protřelý, všemi mastmi mazaný, hned se dal s Honzíčkem do řeči a povídá:
„Kampak, hochu?“
„Ale jdu do světa,“ povídá Honzík.
„A jaké máš řemeslo?“ ptal se brusič.
„Ještě žádné,“ řekl Honza, „chtěl bych se něčemu naučit, co u nás žádný neumí.“
„Hochu, to je trefa, to jsi padl na pravého člověka,“ povídá brusič, „pojď se mnou, já Tě naučím tajné řeči, jaké u Vás jistě nikdo nerozumí, a to teprve uvidíš, jak si Tě pak budou vážit.“
Honzík byl rád, že se mu tak poštěstilo, přidal se k brusičovi, hned ho pozval, aby s ním pojedl, a od té chvíle chodili spolu. Honzíček platil, brusič zadarmo jedl a pil a měl se dobře. Přišli do jedné vesnice a vidí, jak tam suší na desce homolky.
„Vidíš,“ povídá brusič, „to se řekne: deškum sejrum.“
Přišli do druhé vesnice, tam byl kostel a kolem věže poletovaly straky.
„Aha,“ povídá brusič, „počkejme, tohle bude babylón straka.“
Jdou dále, kolem jedné kovárny, tam vidí, že kovář má špačka v kleci.
„A už vím,“ řekl brusič, „tohle je šimšilijum fajrum fajrum.“
Přišli k městu, potkali muzikanty a ten poslední nesl basu.
„Jakpak je tohle?“ řekl si brusič, „to bude sum basa kordyje.“
„Vida, co už umím,“ řekl si Honza, „až přijdu domů, ani se se mnou nedomluví.“
Zatím dojedli buchty, Honzíček utratil těch pár zlatek, co mu dali na cestu, a obrátil se k domovu. Na posledním noclehu se mu brusič ztratil, protože viděl, že Honzovi peníze došly a buchty také.
Honzíček zůstal sám, bez peněz a bez jídla. Jen taktak došel domů o chlebě a o vodě.
Přijde do mlýna, panímáma byla doma a hned ho uvítala:
„I vítám Tě, Honzíčku, to jsi hodný, že jsi přišel domů. Však jsem se modlila, aby ses z vandru vrátil zdráv.“ A Honzík na to:
„Deškum sej rum.“
„Co?“ povídá panímáma.
„No šimšilijum fajrum fajrum. Sum basa kordyje babylón straka.“
„Ale propána, Honzíčku,“ vykřikla panímáma, „copak jsi zapomněl svou řeč?“ A Honzík zas:
„Deškum sejrum šimšilijum fajrum fajrum sum basa kordyje babylón straka.“
Panímáma se lekla a hned zavolala na stárka:
„Stárku, prosím Vás, běžte pro rychtáře, on sloužil u dragounů, byl ve světě, snad se s naším Honzíčkem domluví.“
Stárek přiběhl k rychtářovi, řekl mu, co se děje, a rychtář povídá:
„Já tam zajdu, ale já mám pro to, když někdo ztratí paměť, zvláštní lék, já ho vezmu sebou.“
Vzal si pádný karabáč, na srnčí nožce, jako bývaly, do kapsy. Přijde do mlýna a povídá:
„I vítám Tě, Honzíčku, tak doma, doma z vandru?“ A Honzík zase spustil:
„Deškum sejrum.“
„Kdes chodil?“
„Šimšilijum fajrum fajrum sum basa kordyje babylón straka.“
Najednou se Honzík nějak ohlédl, rychtář v tu chvíli rychle vytáhl z kapsy karabáč a milého Honzíka pořádně přetáhl přes lýtka. Honzík bolestí vyskočil:
„Hrome, kmotře, co děláte, Vy nemáte rozum!“ A kmotr povídá:
„No, vidíš, já mám takový zvláštní lék, že se člověk hned vzpamatuje.“
Panímáma celá šťastná natisíckrát děkovala rychtáři, že se Honzíček zase naučil své řeči. Honzík se dal do práce a tajnou řečí už nikdy nemluvil.

Zdroj: www.abatar.cz