Jak se jeden učil latinsky

Jedna vdova měla dva syny, z nichž jeden byl trochu střelený a nebylo mu pomoci. „Inu, ten se musí stát učencem.“ řekla si a zavedla ho do města k jednomu bakaláři, aby ho za pár dnů vyučil latinské řeči. Ten bakalář, to Vám byl pěkně vykutálený ptáček, ostatně jako většina bakalářů, a tak řekl:
„Přijďte za tři dny, matko, budete mít z Vašeho syna učence a můžete si ho odvést domů.“
Druhého dne se bakalář i se svým žákem vydali na lov do lesa, tu viděli v poli funět býka. „Bycus funensis.“ řekl bakalář a žák to po něm opakoval a pak si to stále pro sebe předříkával, aby to nezapomněl:
„Bycus funensis.“ Za chvíli šli kolem vysokého stromu, na kterém bylo vraní hnízdo. „Stromus hohus vraniensis.“ pronesl bakalář a žák to po něm opakoval „Bycus funensis. Stromus hohus vraniensis.“ Co tak šli a žák si drmolil naučené, potkali staříka, který nesl obrovitý koš. Bakalář na něj ukázal a řekl:
„Dedus con cosus.“ A tak se jal žák předříkávat:
„Bycus funensis. Stromus hohus vraniensis. Dedus con cosus.“ Bylo mu to ale už dlouhé, a tak se zeptal:
„Je ta latinská řeč ještě dlouhá?“
„I kdepak!“ utěšoval ho vykutálený bakalář „brzy s ní budeme hotovi.“
Protože v lese mu na mušku nepřišlo nic, co by stálo za řeč, vydali se dolů k řece, kde natrefili na kejhající hejno divokých kachen. Bakalář na ně ukázal a moudře pravil:
„Cachnus mladus kejhus.“ A žák musel opět opakovat:
„Bycus funensis. Stromus hohus vraniensis. Dedus con cosus. Cachnus mladus kejhus.“ Bakalář do hejna vystřelil a jednu kachnu opravdu trefil, ale spadla do trávy na druhém břehu řeky, a tak si rychle hodil pušku na rameno a řekl:
„Brodiensis nobis!“ a brodil se řekou, aby mu úlovek neušel. Žák zatím pilně opakoval:
„Bycus funensis. Stromus hohus vraniensis. Dedus con cosus. Cachnus mladus kejhus. Brodiensis nobis!“ Ta kachna udělala bakaláři takovou radost, že už se viděl mezi kamarády, kterým by se rád svojí kořistí pochlubil. Proto latinské vyučování ukončil a žákovi řekl:
„Teď umíš latinsky dost na to, abys byl za učence. Koukej, ale celých osm dní nepromluvit jinak než latinsky, jinak to všechno zase zapomeneš!“
Tak si poslušný žák ty latinské věty stále přeříkával, a když si ho jeho matka za tři dny vyzvedla, byla radostí bez sebe, když slyšela, jak velkým učencem se její synek stal, protože na všechny její otázky neodpovídal jinak než latinsky, jak se to naučil a jak mu poručili. „Copak tomu řekne náš pan farář!“ tetelilo se její mateřské srdce radostí. Dobře vykutálenému bakaláři za vyučování zaplatila a vedla si synka domů. Cestou se s ním hned zastavila na faře a měla se k faráři:
„Pane faráři, ze synka je teď učenec, nemluví jinak než latinsky. Co kdybyste ho vzal do školy, aby tam učil děti?“
„Nu, nejdříve ho vyzkouším, co umí.“ odvětil farář přátelsky a vzal si synka na stranu, aby se ho vyptal, co umí a zná. Ten na něho spustil po latinsku:
„Bycus funensis. Stromus hohus vraniensis. Dedus con cosus. Cachnus mladus kejhus. Brodiensis nobis!“ Ani slovíčko navíc z něj farář nedostal, a tak nakonec řekl:
„Matko, ten Váš syn se toho naučil příliš! Tak velkého učence tu nepotřebujeme.“ Tak šla matka se synem smutně domů a hořekovala:
„Pročpak ses toho naučil tolik, synku nešťastná?“ Ale syn jí odvětil po latinsku a tak to dělal ještě celé tři dny, dokud neuběhlo těch osm dní, jak mu jeho učitel poručil. Jeho matka byla mezitím k neutišení, plakala a žalovala sousedkám, že si už nikdy svým vlastním synem nepopovídá, protože on nerozumí jinak než latinsky.
I stalo se toho devátého dne ráno, že když ten učený syn vcházel do chléva, hrnuly se proti němu svině, a tak na ně křiknul:
„Hybaj, sviniska zpátky do chléva!“ Sotva to jeho matka uslyšela, rozplakala se radostí:
„Synáčku, Tobě se vrátila mateřská řeč! Chvála Bohu na výsostech! Už nejsi učenec!“
A nebylo šťastnější matky na zemi.