Jak se liška poradila s rozumem

Starý a nemocný lev už nevycházel na lov. Ležel hladový v jeskyni jak dlouhý tak široký a jen hekal a naříkal. Jeho nářku bylo víc než dost, ale věděl, co dělá, ještě naposled chtěl vyzkoušet svou lest.
Zvířata se brzo dozvěděla o nemocném lvovi, nemeškala a spěchala ho navštívit.
Přicházela jedno po druhém a každé mělo připraveno slovo soucitu a útěchy. Ale těch slov se lev nenajedl, kdepak by se starý nenasyta jimi spokojil. S posledním zbytkem sil se vrhal na důvěřivou zvěř a měl se jak nikdy předtím. Hodoval, síly zvolna nabíral a na smrt zapomněl.
Nebýt lišky, dlouho by lev takto užíval a měl na svědomí ještě více zvířat.
Liška se zvolna přiblížila ke lvovu doupěti a opatrně se zastavila. Pozdravila, ale dále jít chuti neměla.
„Vítám Tě, lištičko,“ líbezně promlouval lev,
„jen pojď a vstup, ať Tě mohu obejmout. Jsi hodná, že jsi přišla, aspoň mě trochu rozveselíš.“
Liška naslouchala, ale ani se nepohnula.
„Znáš tolik veselých příběhů,“ lákal lev lišku ještě líbezněji, „pojď, ať se trochu zasměji. Vždyť vidíš, že tu dlouho nebudu.“
Zatímco tu liška takto stála, dobře se dívala a radila se s rozumem.
„I ne, milý lve,“ zavrtěla potom hlavou, „nestojíš o mé příběhy, a já, abych řekla pravdu, nestojím zas o Tvé tesáky. Vidím dobře v písku všechny zvířecí stopy a ty mně nedovolí, abych se Ti přiblížila. Každá stopa vede k Tobě, ale žádná od Tebe. Jistě víš stejně jako já, co to znamená. Děkuji za pozvání, ale pospíchám a jsem ráda, že si svou hlavu ve zdraví odnáším.“
A jen to liška dořekla, dala se do běhu. Dobře se jí utíkalo, stejně jako všem zvířatům, která cestou vrátila.