Jak se narodila pohádka

Tento příběh se stal v časech, kdy na světě nebyla žádná pohádka, a to byly časy zvláště pro děti velmi kormutlivé, protože v jejich ráji chyběl ten nejkrásnější motýl. V té době žily dvě královské děti, které si spolu hrávaly v nádherné zahradě svého otce, která byla plná překrásných květin, cestičky měla vysypány zlatým štěrčíkem a pestrobarevnými oblázky, které se nádherně blyštěly a svým půvabem soupeřily s třpytem rosy na květinových záhonech. V zahradě byly chladivé jeskyně se zurčícími prameny, až k nebi tryskající fontány, spanilé mramorové sochy a malebná zákoutí s odpočívadly. Ve vodních nádržkách pluly zlaté a stříbrné rybky, v obrovské zlaté voliéře se třepotali a poletovali ti nejkrásnější a nejvzácnější ptáci, ti obyčejní poskakovali a létali volně všude kolem a jemnými hlásky zpívali ty nejkouzelnější ptačí písně. Královské děti to viděly a vnímaly celé nekonečné dny a byly už unaveny tím třpytem oblázků, vůni květin, zurčením pramenů i rybkami, které jen stále mlčely, i zpěvem ptáků, jejichž písním pranic nerozuměly. Sedávaly tiše vedle sebe a byly smutné. Měly sice všechno, co si dítě může jen přát, dobré rodiče, drahocenné hračky, nejkrásnější šaty, nejvybranější pokrmy a nápoje, směly si každodenně hrát v té nejkrásnější zahradě, ale přesto byly smutné, ačkoliv samy nevěděly proč a netušily, co jim tak bolestně schází.

Jednoho dne k nim přišla jejich matka královna, krásná a urostlá žena s přívětivým obličejem, dělala si starost, že jsou děti tak smutné a jen se žalostně usmívají místo toho, aby ji s jásotem běžely vstříc. Rmoutila se tím, že nejsou šťastné, jak by měly být, vždyť ještě nepoznaly žádné starosti a nebe jejich mladosti je dosud bezmračné. Posadila se k nim, každého objala bílou paží zdobenou zlatými náramky a pravila: „Copak vám schází, mé milované děti?“ „To nevíme, drahá maminko.“ řekl chlapec. „Jsme tak smutní.“ řeklo děvče. „Na zahradě je tak krásně, máte všechno, co by vás mohlo potěšit, už vám to nedělá radost?“ zeptala se královna, do očí jí vstoupily slzy a láskyplně se na děti dívala. „To, co máme, nám mnoho radosti nedělá.“ odpovědělo na tu otázku děvčátko. „Přejeme si něco a nevíme co.“ pokračoval chlapec. Matka se starostlivě odmlčela a přemýšlela, co by si tak mohly její děti přát, co by je potěšilo více než nádhera té zahrady, krása jejich šatů, množství hraček, vůně a chuť všeho toho jídla a nápojů, ale nenapadlo ji nic, ať přemýšlela, jak chtěla. „Kdybych tak byla zase dítě,“ pravila tiše sama k sobě a povzdechla si: „potom bych sama věděla, co by je rozveselilo. Aby člověk pochopil dětská přání, musí být sám dítětem! Ale já jsem z krajiny dětství odešla už před dlouhým časem; z místa, kde mezi rajskými stromy létá zlatý pták; takový pták, který nemá nohy, protože se nikdy neunaví a nepotřebuje odpočívat. Kdyby sem takový pták přilétl a přinesl mým dětem to, co jim schází a učinil je tak šťastnými!“

 Podívejme! Sotva takové přání královna vyslovila, tu se nad ní ve výšce zatřepotal přenádherný zářící pták, až z něj oči přecházely. Plápolal jako plameny zlatého ohně a třpytil se jako drahokamy a snášel se níž a níž. Tu ho královna spatřila a spatřily ho i děti, které volaly: „Ach! Ach!“; úžasem nemohly ani mluvit. Pták vyhlížel navýsost vznešeně, jak se tak snášel a plachtil stále níž, zářící a blýskající se v duhovém třpytu, který oslepoval oči a zase je k sobě přitahoval. Byl tak krásný, že královna i děti se třásly radostí, zvláště když nyní na tvářích pocítily závan jeho křídel. A dříve než se nadály, tu se zázračný pták spustil do klína královny, jejich matky, a díval se na děti očima, které se podobaly přátelským dětským očím; a přece v tom pohledu bylo něco, co děti nechápaly, něco cizokrajného a neobvyklého a strašlivého a skrze to se ho neodvažovaly dotknout. Teprve nyní viděly, že ten podivný, nadpozemsky krásný pták má pod svým zářivým pestrobarevným peřím také několik černočerných per, avšak na jeho pozorování jim nebyl dopřán tak dlouhý čas, aby to stálo za zmínku, neboť za okamžik se rajský pták bez nohou zvednul zase do výše, vznášel se stále výš, až zářil jen jako jedno zářící pírko, potom jen jako zlatý proužek a potom zmizel – celou tu dobu se za ním královna i děti dívaly jako u vytržení. Ach ten zázrak!

Když královna a děti stočily pohledy opět dolů, velmi se podivili. V matčině klíně totiž leželo zlaté vejce, které tam pták snesl, a zářilo zlatozeleně jako ten nejvzácnější labradorit a zlatomodře jako ty nejkrásnější perlorodky v mořských hlubinách. Děti volaly jedněmi ústy: „Vejce! Tak krásné vejce!“ Matka se blaženě usmívala a pocítila vděčnost, to musí být ten drahokam, který jejím dětem chyběl ke štěstí; to vejce musí ve své kouzelné zářící skořápce obsahovat dobro a dětem poskytne to, co je stáří odepřeno, spokojenost a touhu, která utiší jejich smutek. Děti se pohledu na to nádherné vejce nemohly nasytit a brzy díky němu zapomněly na ptáka, který je přinesl. Zprvu se ho neodvažovaly ani dotknout, ale nakonec dívenka položila na skořápku svůj růžový prstík, a zatímco její nevinný obličej zalil ruměnec, vykřikla: „To vejce je teplé!“ Nyní se ho opatrně a zlehka dotknul také chlapec, aby pocítil, že sestřička mluvila pravdu. Konečně na převzácné vejce položila svou něžnou bílou ruku i matka a koukejme, copak se to stalo? Skořápka pukla na dvě poloviny a z vejce vyšla na Boží světlo věc, tak překrásná to na pohled. Měla křídla, ale nebyl to pták, nebyl to motýl ani vážka a přece z každého měla trochu, ale nic jedním slovem popsatelného, bylo to prostě opeřené a barevně měňavě zářící dětské štěstí, bylo to dítě kouzelného ptáka Fantazie, byla to Pohádka.

Od toho času matka už více neviděla svoje děti smutné, neboť pohádka u dětí zůstala navždy a ony se jí nikdy, co byly dětmi, nepřesytily. Od toho času, kdy poznaly pohádku, jim byly zahrada, květiny, loubí i jeskyně, lesík i palouky zase milé, neboť ona to vše probudila k radosti, půjčila jim svoje křídla a ony na nich letěly do dalekého a nesmírného světa, ze kterého byly v mžiku doma, když si to přály.

Ty královské děti to byli lidé v jejich dětském ráji a příroda to byla jejich krásná láskyplná matka, která si na nebesích vyprosila kouzelného ptáka Fantazie, který má mezi krásným zlatým peřím i několik černých a který do jejího klína snesl zlaté vejce – pohádku. A děti si pohádku vroucně zamilovaly, neboť zkrášlila jejich dětství a tisícerými proměnami je rozveselila, rozletěla se do všech domů, chýší, do všech zámků a paláců. Pohádka byla útěchou také těm, kteří byli už dospělí, neboť se jí těšili ti, kteří si ze zahrady dětství přece jen něco přinesli až do vysokého stáří - totiž dětské srdce.